Jak jsem se stal fašistou

Slova fašista a fašismus začínají v poslední době stále častěji zaznívat z hradčanského Ovčína. Tímto laciným rétorickým trikem k onálepkování názorových oponentů se mluvčí ústavního činitele, jehož jméno se ve slušné společnosti už nějaký čas nevyslovuje, opět o krok přiblížil ke svým kremelským vzorům a mentorům. Nemám sebemenších pochyb, že bych do takto označených řad spadl i já sám, a nebýt oné hrůzné historické konotace, asi bych na to byl i hrdý. Jak se ale stane, že se z pražského kavárníka v nejvlastnějším slova smyslu, který oblibuje spíše rozvážnou argumentačně vybroušenou debatu, než nezbytně zkratkovité slogany na transparentu, stane aktivista pobíhající po nocích na kolizním kurzu se silovými složkami státu?

O strachu

Když jsem nastupoval do první třídy základní školy, říkalo se soudružko učitelko. Za prozpěvování Krylových písniček, které jsem znal od otce z domova, jsem byl toutéž soudružkou nevybíravě pokárán. Pak přišel listopad a tři čtvrtě milionu lidí na Letné, kteří skandovali tehdejšímu hradnímu rezidentovi „Podívej se Gusto, jak je tady husto!“ to jsou vzpomínky, na které nezapomenu. Bylo mi sedm a nerozuměl jsem moc dobře tomu, co se to přesně kolem děje. Jedno jsem ale cítil: že se svět hýbe z něčeho, v čem člověk žít nechce, k lepšímu a nadějnějšímu. Dnes, o 27 let později, mám pocit přesně opačný. A mám strach – ne z lidí, kteří k utíkají do Evropy před válkou, ne z teroristů, kteří – při vší tragičnosti skutečných obětí – existují převážně jako mediální a virtuální chiméra, ale z toho, že se tato země, kterou mám velmi rád, stane opět místem, kde člověk žít nechce. A protože jsem toho názoru, že úzkoprsé totalitarizující myšlení je obzvláště bezradné tváří v tvář nadsázce a ironii, usoudil jsem, že je na čase přiložit ruku (a šálek s kávou) k dílu. A začaly se odehrávat scénky stěží uvěřitelné.

Začalo to trenclema

Akce skupiny Ztohoven s prezidentskou standartou ve mně zanechala rozporuplné pocity. Ne snad že bych nezastával názor o potřebnosti poukazování na to, že ten, na jehož počest na Hradě vlaje, se místo pouhého trapného opilého starce stává každým dnem víc a více nebezpečnou neřízenou (nebo možná naopak řízenou) střelou. Nicméně forma provedení, i přes v jádru dobrou myšlenku, přesahovala mou hranici dobrého vkusu – to je ostatně můj problém s většinou akcí této partičky. Nicméně když pak hradní hlásná trouba zahlaholila, že se „pražská kavárna fašizuje“, zdravě jsem se naštval. Slovo dalo slovo, obchod se sportovními potřebami vydal červené trencle se státním znakem (nebylo to vůbec snadné, shánějte trenýrky takhle na konci září…) a s jedním kolegou z think tanku Evropské hodnoty jsme vyrazili dát si kávičku na nádvoří Hradu. První momenty po převlečení do trenek na třetím nádvoří proběhly bez incidentu, pouze jsme byli příslušníkem Hradní stráže upozorněni, ať nesedíme na rantlu kolem sochy sv. Jiřího. Kolem procházejíci Češi okamžitě pochopili, která bije, fandili nám a fotili si nás. Pak jsme se přesunuli na druhé nádvoří a fotili jsme se u kašny. V ten moment už nás z paláce sledovaly několikeré oči. Když jsme vešli do průchodu mezi prvním a druhým nádvoří a chtěli se vyfotit u vchodu do prezidentského křídla, LAUD - Kavarnanajednou na nás z obou stran přišla Hradní policie. Přistoupili k nám a vyzvali nás, ať se legitimujeme. Na dotaz proč odpověděli, že k tomu mohou mít řadu zákonných důvodů, včetně toho, že jsme podobní hledané nebo pohřešované osobě. Tak určitě… Nechtěli jsme se zbytečně hádat a doklady předložili. Jeden příslušník odnesl doklady mimo náš dohled a následně jsme byli na místě drženi cca půl hodiny. Příslušník, který nás hlídal, odmítal jakékoli pokusy o komunikaci. Pak nás propustili a požádali nás, ať se nevracíme… Tento šikanózní přístup mě jen a jen přesvědčil v tom, že tuto prosbu nesplním. Následovalo vytvoření facebookové skupiny Vezmu si červené trenky a půjdu si vypít šálek kávy na Pražský hrad a během několika dnů našeho příkladu následovalo několik desítek dalších kavárníků, akce měla slušný ohlas i v médiích a dokonce jsem si vykoledoval i první osobní hejt z ovčího tlampače – prý jsme byli „spíše trapní“. Dík!

Tumáš za Tibet

Po této velmi podařené taškařici se aktivita zase na nějaký čas utlumila, až na občasné autorské čtení na Klinice a podobně. K akci mě vyburcovala opět rudá. Tentokrát ale ne na trenýrkách, ale na čínských vlajkách, které zaplavily Prahu v předzvěsti návštěvy generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny a prezidenta Čínské lidové republiky. Zaplacená vlajkosláva, přehoušle nahlášených fiktivních demonstrací neexistující česko-čínské komory a chystané policejní manévry, to všechno dávalo tušit nastávající absurditu hodnou Havlova dramatu. A že jsem se věru nezklamal!

Chuť být u toho mě už v pondělí vyhnala do ulic. Když se objevila informace, že čínský prezident bydlí v hotelu Hilton, šel jsem se na místo podívat. Ze všech stran byl přístup k Hiltonu hlídán policejními hlídkami, které nepouštěly nikoho, kdo vypadal jako odpůrce. Za policejními hlídkami, směrem od autobusového nádraží a na Hlávkově mostě, byly na místech, kam nebylo možné se normálně dostat a kam policisté normálně lidi nepouštěli, nerušeně skupiny čínských vítačů s obřími vlajkami. Když jsem obešel celý uzavřený areál a shledal, že tady je to dost marné, vydal jsem se podél Vltavy zpět směrem od centra po Rohanském nábření. Několik set metrů od Hiltonu, již za Hlávkovým mostem (na němž byli také vítači) padla policistům do oka moje taška, na které jsem měl připevněnou tibetskou a taiwanskou vlaječku. Policisté ke mě přišli a legitimovali mě. Protože jsem tušil zajímavou slovní výměnu, měl jsem v kapse zapnutý diktafon. Proběhl tento rozhovor, v němž se policista ani nepokoušel zastřít skutečnou motivaci:

„Dobrý den, pane.“
„Dobrý den.“
„Policie České republiky. Kontrola totožnosti. Ukažte mi doklady.“LAUD nebezpecna taska
„Nepovídejte.“
„No jo…“
„A z jakého důvodu?“
„Protože tady máte tibetskou vlajku.“
„To není důvod“

„No není, no… to je paragraf 63, odstavec dva, písmena l.“
„Což je?“
„Což je zrovna v tuto chvíli, že tady je chráněný objekt.“
„Ano, v pořádku.“

Dumal jsem pak, jestli ten chráněný objekt nebyli náhodou ti vítači na mostě. Jak k chráněným objektům se k nim totiž policie vesměs chovala. Takovýchto drobných incidentů a šikany občanů proběhlo v oněch třech dnech po Praze stovky. Z jedné kontroly totožnosti samozřejmě člověku noha neupadne, ale jde tady o princip – byl zde zcela očividně obcházen zákon za účelem silového odrazení názorové opozice. Po tomto zážitku jsem se rozhodl, že to chce nějakou důraznější akci.

Dojedeme si pro tebe

Na tu došlo v noci z 29. na 30.3. Se skupinou šesti přátel, část z nichž se už v září loňského roku účastnila hradního trenkování, jsme si vybrali k vyjádření protestu okolí paláce Žofín, kde se druhý den ráno konalo jednání prezidentů ČR a ČLR s čínskými a českými obchodníky. Připravili jsme šňůry s papírovými praporky, barevně imitující známé tibetské lungty, modlitební praporky. Ty naše byly potištěné čínsko-českým nápisem
„Svoboda je lepší / RadLAUD girlanda2ěji svobodu.“ Něco kolem 01:30 v noci jsme se pokusili první šňůry s praporky vyvěsit na Most legií, na dohled od Žofína. Během necelé minuty se k nám přiřítilo se zapnutými sirénami policejní auto. Policisté nás jménem zákona vyzvali, ať činnosti zanecháme. Následně od všech zjistili totožnost a vyfotili si námi vytvořené šňůry s praporky. Potud v pořádku, to problematické ale následovalo. Ze strany policistů pak začaly být opakovaně vznášeny výhrůžky, že pokud se ještě někde pokusíme tyto šňůry vyvěsit, tak budeme zadrženi pro neuposlechnutí výzvy. A pokud budou tyto šňůry s praporky (které si vyfotili) někde po Praze nalezeny, tak že budeme rovněž zadrženi (doslova: „Dojedeme si pro vás domů.“) a obviněni. Na otázku z čeho by nás v takovém případě chtěli obvinit policista odpověděl, že není jeho povinnost sdělovat nám takové detaily.

K čemu to?

Proč to vlastně všechno říkám? Protože se domnívám, že v atmosféře postupného návratu totalitárních praktik zastrašování a prvních známek pošlapávání lidských a občanských práv má slušný člověk morální povinnost křičet jak nejhlasitěji dokáže. Ale nejen to, má také jít příkladem a třeba i na úkor osobních nepříjemností ukazovat, jak se věci mají a nazývat je pravými jmény.  Zatím toho, díky Bohu, reálně mnoho nehrozí. Nejsme v Číně. To ale není důvod se chlácholit – pokud bychom tak činili, mohli bychom jednoho dne zjistit, že už je pozdě.

Petr Jan Vinš, redaktor
Petr Jan Vinš, redaktor