O záhadných očích, kapitola druhá

2. kapitola povídky

 

O záhadných očích

A už jsem tu zas. Dnes prší, ale já stejně stojím před schody a koukám, jak se za popraskanými okny rozsvěcí protivná bílá světla. Naposledy jsem tu byl před týdnem. Přijímali mě za učitele. No a přijali, pochopitelně. Moc učitelů Arabštiny se nenajde. Je to jazyková škola, a tak se i týden rozmýšleli, jestli mě vezmou a nebo přijde nějaká jiná učitelka a oni ji s radostí přijmou místo mě, ale nepřišla, a tak jsem včera obdržel dopis s žádáním, abych se dnes 12. 10. 1982 dostavil na svou první vyučovací hodinu a oni se při ní rozhodnou o mém přijetí. Váhavě jsem vystoupal k velké bráně. Zazvonil jsem a usměvavý vrátný mě pustil dovnitř. ,,Na zkoušku?” přikývl jsem a šel. U výtahu jsem si pro jistotu vytáhl dopis a podíval se na rozpis tříd: 1.0., 2.0., 3.0., v pátém patře. Zmáčknu knoflík a asi po půl minutě přijede rozvrzaný výtah. Z něj se zase vyvalí skupinka učitelů a učitelek s ještě kyselejšími obličeji než minule. Vstoupím a výtah se nebezpečně prohne. Zmáčknu číslo pět a výtah se pomalu rozjede. Po prvním patře si začínám přát, abych tam už co nejdřív byl. Výtah se zastaví. Taky se houpe, a je slyšet takový divný zvuk. Jako by se lana třela o rohy výtahu. Konečně se zastaví, dveře se otevřou. Rozhlédnu se po chodbě a před jednou třídou sedí paní ředitelka i se zástupcem. Ředitelka si elegantně stoupla a pravila: ,,Tak pojďme.” zástupce, malý pán s unaveným obličejem a přívětivými prasečími očima, se ke mně naklonil a pošeptal mi: ,,Nesmíte se bát, protože když se budete bát, tak to poznají a budou si dovolovat a to nechcete.” Budu se snažit,” odpověděl jsem a následoval ředitelku. Měl jsem strach a obávám se, že oprávněně. Už jsme stáli před třídou, ze které se neozývalo vůbec nic, dočista nic. Ředitelka vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Zástupce mě poplácal po rameni a vešel taky. Měl jsem pocit jako bych se od tamtu už nikdy nevrátil, ale VSTOUPIL JSEM.

Barbora Kotmelová, redaktor
Barbora Kotmelová, redaktor