REPORTÁŽ: ‘Skydiving’

REPORTÁŽ: ‘Skydiving’ aneb tandemový seskok

17. dubna mi byla poskytnuta příležitost se účastnit v městě Queenstown na jihu jižního ostrova Nového Zélandu aktivitě, která v angličtině nese název ‘Skydiving’. Spočívá ve vystoupání do určité výšky, v mém případě 15 000 stop, (což je asi 4,5 kilometrů) pomocí letadla, následném vyskočení a podle výšky, ze které byl seskok učiněn volný pád, který trvá při seskoku z 15 000 stop více něž minutu, poté roztáhnutí padáku a asi 10 minut postupného plachtění dolů.

Celá myšlenka toho, že bych se aktivity mohl účastnit, vznikla, když se mi nepovedlo ‘paraglidovat’ – tedy podstoupit aktivitu bez předcházejícího volného pádu – údajně kvůli počasí. Tak abych si zážitek ‘napravil’, přišel v možnost Skydiving, tedy tandemový seskok. Aktivita dohromady, i s videozáznamem, 20 fotografiemi a 7 pohlednicemi stál okolo 750 Novozélandských dolarů, což je ekvivalent 12 300 korun. Celý proces začal v obchodě společnosti, která seskoky praktikuje, tedy společnosti NZone Skydive, kam pro všechny účastníky přijel minibus, který nás po asi 20. minutách dostal na letiště odkud letadla vzlétala. Celé letiště něčím připomínalo letiště z jižní Anglie, kam přistávala britská stíhací letadla během 2. světové války – povrch, ze kterého letadlo vzlétalo byla tráva. Na kraji letiště byla budova – hangár/čekárna a obchod pro zákazníky a z prvního pohledu, nebýt letadel, bych neřekl, že je to vůbec letiště. V čekárně byly videa o historii a přehled osob, které s lidmi seskakovali a vzhledem k tomu, že z výšky 15 000 stop se seskakovalo jako poslední (po 7 000 stopách a 12 500 stopách), jsem zjistil, že jeden z prvních padáků sestrojil Leonardo da Vinci na konci 15. století. Když dopadli skokani z 12 500 stop, tak nás pozvali do hangáru, kde byly také uschovávané kombinézy, brýle a pokrývky hlavy pro skákající. Poté jsem se potkal s ‘instruktorem’, tedy člověkem, ke kterému jsem byl připevněn a měl na zádech padák. Za celý svůj život prý podstoupil více než 7 000 seskoků – upřímně si nedokážu představit skákání z letadla jako každodenní činnost a už vůbec ne představu 7 000 seskoků. Poté, co jsme se seznámili a byla mi vysvětlena pozice, ve které mám být při vyskočení (přímá slova zněla: “Pokus se vypadat jako živý banán, nohy pod letadlo a hlavu mi polož na rameno.”). Poté následoval krátký rozhovor na kameru – jestli vím o tom, že by to nějaký z mých kamarádů skákal apod. a poté už jsme šli do letadla. Celý let do výšky asi 4,5 km trval okolo 20 minut, a tak jsme získali krásné výhledy na novozélandskou krajinu. V té chvíli už jsem začal pociťovat fenomén, který se nazývá strach, i když nehorší pocit byl, když kvůli tomu, že jsme byli poblíž pilota a dveře byly na druhé straně asi 10 metrového (na délku) letadla, jsem viděl, jak, když se skákající přede mnou odstrčili od letadla, tak ve zlomku vteřiny zmizeli – směr dolů. Poté už to bylo ráz na ráz – instruktor nás sešoupl k dveřím, já jsem se snažil vypadat jako živý banán jak nejlépe jsem mohl, instruktor nás odstrčil a padali jsme.

V prvních chvílích vám vaše tělo řekne, že padáte a tak jsem instinktivně zavřel oči a čekal jsem, až dopadneme. Po asi pěti vteřinách mi došlo, že se dopad, alespoň v blízké budoucnosti, konat nebude a začal jsem se rozhlížet kolem i okolo sebe. Výhledy byly opravdu fantastické. V tu chvíli mi instruktor poklepal na rameno, což byl signál pro to, že můžu roztáhnout ruce a začít dělat ‘prkotiny’ – například jsem se pokoušel plavat, vypadat jako superman, dělat si ze vzduchu boxovací pytel a poté jsem se snažil jen usmívat do GoPro kamery a vypadat jako Sherlock. Jediná věc, která mi celý zážitek znepříjemnila byla bolest v uších – přetlak, který nastává při přistání v letadle kvůli rychlému snížení nadmořské výšky, byl v tak náhlém snížení o 3 kilometry opravdu obrovský.

Po roztáhnutí padáku se rychlost rychle snížila z asi 200 km/h na asi 30 km/h, a já a instruktor jsme mohli komunikovat. Následovalo krátké pojmenování všech turistických atrakcí lokace, včetně již zmiňovaného města Queenstown, jezera které městu sousedí a okolních vysokých hor. Po asi 10 minutách  plachtění dolů jsme přistáli já a instruktor jsme se rozloučili a já už jsem mířil do hangáru, kde jsem sundal kombinézu, odevzdal brýle a pokrývku hlavy. V čekárně byla zaplacena suma a byl vydán účet, na kterém byl kód, pomocí kterého šly zobrazit pořízené obrázky a video, které jsme však nakonec vyzvedli později toho dne ve fyzické podobě v pobočce podniku NZone Skydive.

Alfie Wills, redaktor
Alfie Wills, redaktor