Šolem Alejchem – Lupiči (vyprávěno na Lag ba-omer)

 

Lupiči

Šolem Alejchem (1859-1916)

 

Podivuhodné, ale pravdivé vyprávění z chederu o tom, jak si žáci vyřídili účty se svým učitelem.

Vyprávěno na Lag ba-omer.

 

1

„On ještě chrápe?“

„Jak kdybys polena řezal!“

„Záhuba na jeho hlavu!“

„Probuďte ho! Probuďte ho!“

„Lejbe, Drejbe, Oberďíku!“

„Vstávej, ptáčku zpěváčku!“

„Otevři očka svá.“

Sotva se mi povedlo trochu otevřít oči, zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem sebe, uviděl jsem celou tu naši tlupu z mokré čtvrti – kamarády z chederu. Okno bylo dokořán a krom jejich rozzářených očí se dovnitř se smíchem draly i veselé a hřejivé paprsky ranního slunce. Rozhlédl jsem se na všechny strany.

„Podívejte, jak kouká!“

„Jako nějaký hříšník!“

„Snad nás ani nepoznává!“

„To jsi zapomněl, že dneska máme Lag ba-omer?“

Ach! Lag ba-omer? … to slovo proletělo jako blesk každým kouskem mého těla. Jako by ze mě strhlo peřinu a vyhodilo mě z postele. Stál jsem v okamžení na nohou. Během minutky jsem byl oblečený, umytý a vyrazil za maminkou, která chystala jídlo a starala se o mladší sourozence.

„Mami, dneska je Lag ba-omer.“

A gut jontev. Všechno nejlepší. A copak že bys rád?“

„Musíš mi dát nějaký příspěvek na oslavu.“

„A copak bych ti měla dát? Své starosti? Nebo snad své bolesti?“

Tohle mi maminka řekla, ale tvářila se, že by přeci jen nějaký příspěvek na oslavu našla. Tak jsme se pustili do smlouvání. Já jsem chtěl trochu víc, ona chtěla dát trochu méně. Já chtěl dvě vajíčka. Ona na to: „To raděj koleno vrtat.“ Začal jsem se zlobit. Dostal dvakrát za ucho. Dal jsem se do pláče. Dostal jsem jablko, abych se utišil. Chtěl jsem pomeranč. Maminka na to: „Krk jeden nenasytný. Copak si ještě všechno nevymyslí?“.

A kamarádi na druhé straně okna nebyli k utišení:

„Tak půjdeš, nebo nepůjdeš?“

„Lejbe Drejbe Oberďíku!“

„Den na tebe nepočká!“

„Honem! Honem!“

„Jako vítr!“

Po řádné chvíli handrkování jsem se nakonec s maminkou dohodl. Popadl jsem připravené jídlo a svůj příspěvek na oslavu a vyrazil radostně a se smíchem z domu za kamarády do tepla a slunečního jasu. Společně jsme se pak rozeběhli dolů z kopce k chederu.

 

2

Cheder byl plný hluku, shonu a křiku, který stoupal až k nebesům. Dvě desítky hlasů se navzájem překřikovaly. Stůl byl pokrytý pochoutkami. Takovou oslavu Lag ba-omer, jakou jsme měli mít dnes, nikdo nepamatoval. Oslava s pálenkou i s vínem. Za to jsme mohli poděkovat našemu kamarádovi Berilovi, synovi Josela vinaře. Láhev pálenky nám přinesl, ale jaké! A dvě láhve vína. Opravdového vína, takového, co se mu říká vimorozik. Vlastnoruční práce Josela vinaře. Láhev pálenky dal Berilovi otec a ty dvě láhve vína už si k tomu Beril přibral sám.

„Co znamená ‘přibral sám’?“

„Čemu zase nerozumíš, gójská hlavo? Prostě je vzal z police, když se nikdo nedíval.“

„Probůh! Takže to znamená, že je ukradl!“

„No a co, ty mudrlante?“

„Jaképak no a co? Co takhle ‘Nepokradeš’?“

„Ale kvůli oslavě svátku, ty osle!“

„A na takové kradení je nějaké přikázání?“

„To si piš, že je! My ti to vysvětlíme, ty chytráku s mlékem na bradě.“

„Kde je tak psáno?“

„Slyšíte ho? Chtěl by věděl, kde je tak psáno!“

„Tak mu řekni, že je tak psáno v  Knize Kašparově.

„V kapitole A sebral…

„V odstavci co začíná ‘Bim bam‘!“

„A čte se až naprší a uschne.“

„Ha, ha, ha!“

„Ticho, kluci, Mazepák jde.“

Najednou zavládlo ticho, jako když se v syngoze recituje šmone esre. Seděli jsme kolem stolu, tiše jako  myšky, jako andílci. Zlatá dítka, co neumí do pěti počítat – vzor vší nevinnosti.

 

3

Mazepák – tak se jmenoval náš učitel. Tedy, on se doopravdy jmenoval Baruch Moše, ale přišel k nám docela nedávno z vesnice Mazepevka a tak se mu všude po městě říkalo Mazepevský. No a my v chederu jsme si to ještě trochu zkrátili a tak se z Mazepevského stal prostě Mazepák. Když ovšem žáci obdaří svého učitele takovým krásným jménem, můžete vzít jed na to, že si ho zaslouží. Představím vám ho:

Malý, vyzáblý, vyschlý – šeredný jak noc, řekli byste. Neměl ani náznak vousu, nebo kníru, dokonce ani obočí. Ne proto, že by se, Požehnaný nedopusť, snad holil. Vousy mu prostě nechtěly růst, jako by se na něj domluvily. Zato měl ale pořádný pár rtů a nos. Oj, jaký on měl nos! Připomínal tu koláč, tu kravský roh nebo šofar. A jaký měl hlas! Jako dunění zvonu, jako lev řvoucí! Odkud se vzalo takovéhle stvoření? A odkud vzal Mazepák takovou sílu? Když vás popadl svými dlouhými studenými prsty za ruku, viděli jste se už na onom světě. A když vám jednu vrazil, cítili jste to ještě tři dny poté. S nikým se nemazlil. I na ten nejmenší prohřešek, po právu nebo ne, měl vždycky stejnou odpověď: „Ohnout!“

„Pane učiteli, ale Josel Jákob Josel do mě strčil.“

„Ohnout!“

„Pane učiteli, to je lež! On mě předtím kopnul do boku…“

„Ohnout!“

Pane učiteli, Chajim Beril Lapes na mě vyplázl jazyk…“

„Ohnout!“

„Pane učiteli, to je lež jako věž, on na mě dělal dlouhý nos…“

„Ohnout!“

A vy jste se museli ohnout. Nic na světě vám v ten moment nedokázalo pomoci… Dokonce i zrzek Eli, který už má po bar micva, je zasnoubený a nosí stříbrné hodinky – řekli byste, že ten nikdy nedostane výprask? Ohó, a jaký! Eli říkal, že se za všechny ty rány jednou pomstí. Že je Mazepákovi jednou tak spočítá, že si to budou pamatovat ještě děti jeho dětí! Opakoval to vždycky znovu, když dostal nařezáno. A my mu sborem odpovídali:

„Amen, staniž se! Z tvých úst rovnou do Božích uší.“

 

4

Když jsme se spolu s učitelem pomodlili jako obvykle (nenechával nás modlit se samotné, jako by se bál, že sami polovinu modlitby přeskočíme), zaburácel na nás Mazapák tím svým lvím řevem:

„Tak, děti, umyjte se a usaďte se k oslavě. Když pak proneseme požehnání, pustím vás ven na procházku.“

Měli jsme ve zvyku dělat oslavu na Lag ba-omer mimo městečko, na čerstvém vzduchu na holé zemi pod Božími nebesy.  Házeli jsme ptáčkům kousky chleba, aby i oni věděli, že je Lag ba-omer na tomto světě. Ale s Mazepákem se člověk nepře. Když Mazepák řekne: „Usaďte se!“, tak se člověk usadí dřív, než by přišlo k tomu, že se má ohnout…

„Požehnaní, kdo zasedají k jídlu!“, popřál nám učitel, když jsme odříkali modlitby.

„Pojďte se najíst s námi.“, řekli jsme mu ze slušnosti.

„Jen ať vám chutná,“ odpověděl nám, „jíst teď ještě nechci. Ale když mě tak zvete, tak možná bych pro vás mohl pronést požehnání nad vínem. Copak to máte támhle v té lahvi? Kořalku?“, řekl a natáhl své dlouhé vyschlé ruce s kostnatými prsty po láhvi. Nalil si sklenku, ochutnal a udělal u toho takový obličej, že jsme se museli držet zuby nehty, abychom nevybuchli smíchy.

„Čí je tahle strašlivost?“, zeptal se nás a znovu okusil. „Hrome, to není to špatné pití.“ Nalil si třetí skleničku a připil nám všem na zdraví.

„Le-chajim, děti, ať Bůh dá, že se dožijeme příštího roku a… a… a nemáte tady taky něco k zakousnutí, něco na zub? Asi si také umyji ruce a dám si něco spolu s vámi, když už je ten Lag ba-omer…“

Co se to stalo s naším učitelem? Tohle přece není Mazepák! Dobře naladěný, mnohomluvný, oči i tváře rozzářené, nos červený. Jedl a mluvil a najednou ukázal na lahev vimoroziku.

„Copak to tam máte za víno? Pesachové?“ (Ochutnal a nakrčil rty.) „Pššííí! Nejlepší na celém světě!“ (Znovu se napil.) „Hrome, jak dlouho jsem já takovéhle víno nepil!“ (Obrátil se k Joselovi, vinařovu synu, s úsměvem.) Ďas vem sklepy tvého otce, ha ha! Tam jsou panečku… to jsem viděl… sudy na sudech... za víno a za plod vinné révy… a z těch nejlepších hroznů, ha ha! Na vaše zdraví, děti! … Ať vám Bůh dá, abyste byly upřímní a zbožní židé. A měly byste… měly byste… otevřít tu druhou lahev… a dejte si taky sklenku… co byste si nedaly? A pijme na zdraví. Ať Bůh dá… ať…“ (Olízl si rty a oči se mu začaly zavírat.) „… ať… ať… všechno dobré celému Izraeli…“

 

5

Když jsme dojedli a pronesli požehnání, obrátil se k nám Mazepák a jazyk se mu pletl:

„Takže máme splněno, he? Přikázaní udělat na Lag ba-omer oslavu. Nu, a co dál? He?“

„Teď půjdeme na procházku.“

„He? Na procházku? Výborně, skvěle… kam?“

„Do Černého lesa.“

„He? Do Černého lesa? Výborně, dobře… a já půjdu s vámi. Jít se projít do lesa, to je moc dobré, moc zdravé, protože les…. he? Počkejte, já vám vyložím smysl lesa…“

A tak jsme všichni společně i s učitelem vyrazili za město. Cítili jsme se sice trochu zvláštně, že jde s námi, ale tak vem to čert! Mazepák šel uprostřed, rozhazoval rukama a vykládal nám o smyslu lesa.

„Podstata lesa, jestli mi rozumíte, je totiž taková, že ho Nejvyšší prostě už udělal takový. Teda jako že je plný stromů. A na nich, totiž jako na těch stromech, musí být větve. A ty větve, na nich musí růst listy. To znamená zelené listy. A vonět musí, ty listy totiž. Musí vydávati vůni libou, sladce vonné vanutí…“

A při tom nasával nosem ono sladké vanutí. Ale byli jsme asi od lesa ještě příliš daleko, protože vůně kolem byla ještě pramálo sladká a vonná.

„He? Co mlčíte?“ povídá nám učitel. „Povězte mi něco pěkného. A nebo třeba zazpívejte nějakou písničku. He? Však já jsem také kdysi býval takový rozjívený kluk jako vy. Ha, ha. A taky jsem měl učitele jako máte vy. Ha, ha…“

Že byl Mazepák taky kdysi rozjívený kluk jako my a že měl svého učitele, to nám přišlo jako dost zvláštní myšlenka, které jsme nedokázali tak úplně věřit. Mazepák jako kluk? Dívali jsme se na sebe a tiše se chichotali. Zkoušeli jsme si představit, jak byl náš učitel kdysi malý, měl svého učitele a ten učitel ho… skoro jsme měli strach na něco takového pomyslet… ale Eli se najednou zastavil a zeptal se:

„Pane učiteli, bil vás taky váš učitel tak, jako vy bijete nás?“

„He? No to bys měl vidět jak! Ha, ha…“

Dívali jsme se na učitele a jeden na druhého a najednou jsme si rozuměli… Smáli jsme se spolu s ním, až jsme došli za město doprostřed polí a kousek od nás se objevil Černý les.

 

6

Na polích a loukách za městem to bylo nádherné, hotová rajská zahrada. Zelená voňavá tráva, na ní bílé kvítky, sem tam trochu žluté, občas nějaká zelenavá muška a nad námi se na všechny strany rozprostíralo nebe jako modrá jarmulka. Les, ke kterému jsme mířili, jako by se také oděl do svátečního hávu, ptáčci poletovali z jedné větve na druhou a zpívali. Když jsme přicházeli, přáli nám na uvítanou baruch haba, a krásný lag ba-omerový den…

Našli jsme si stín pod jedním velkým stromem, útočiště před pálícím slunce. Posadili jsme se na zem a náš učitel uprostřed nás.

Učitel byl cestou unavený. Když sebou praštil na zem, zůstal ležet obličejem vzhůru. Oči se mu zavíraly. Jazyk se mu pletl.

„Vy jste moje drahé… zlaté dě…děti. Má žíďata… svatí spravedliví… a já vás mám rád. A vy máte rádi mě… jo? Máte mě rá…rádi?“

„Asi jako třísku v oku!“, odpověděl mu Eli.

„He? No však já vím, že mě máte rá…rádi.“, řekl mu na to učitel.

„Aby vás Hospodin miloval tak jak my!“, pokračoval Eli.

My ostatní jsem se roztřásli a říkali jsme Elimu:

„Bůh je s tebou!“

„Blbouni,“ odpověděl nám Eli se smíchem, „z čeho máte strach? Copak nevidíte, že je namol?“

„He?“, ozval se na to učitel s jedním okem otevřeným (to druhé už spalo), „Copak to tam povídáš? Svatí spravedliví? … všichni spravedliví…. ne, ještě jinak… anóbrž… strážní andělé Izraele, ha, ha ha… chrrrrrrrr…“

A náš učitel spal. Jeho chrápání, mocné jak hlas šofaru, bylo slyšet až hluboko do lesa. My jsme seděli kolem něho a bylo nám zvláštně na duši:

„Tohle že je náš učitel? Tohle že je ten, před jehož pohledem se všichni třeseme? Tohle že je Mazepák…?“

 

7

„Kluci,“ začal najednou Eli, „co tady budeme stát jak tvrdé Y? Pojďme na Mazepáka vymyslet nějakou pomstu.“

Padla na nás na všechny hrůza.

„Čeho se bojíte, pitomci?“ pustil se do nás Eli, „Teď nám tady leží jak nebožtík. Taková pěkná mrtvola.“

My jsme se ale roztřásli ještě víc. A Eli pokračoval:

„Teď si s ním můžeme dělat co se nám zachce. Celou zimu nás řeže jak ovce. Pojďme mu to alespoň jednou oplatit.“

„Co bys mu chtěl udělat?“

„Ale nic. Jenom bychom ho mohli pěkně vystrašit.“

„A čím bys ho chtěl vystrašit?“

„To hned uvidíte!“ řekl nám Eli a zvedl se ze země.  Přišel k učiteli, sundal mu provaz, kterým byl přepásaný, a povídá nám:

„Vidíte? Jeho vlastním opaskem ho tady přivážeme ke stromu, že se nebude moci ani hnout! A potom k němu jeden z nás přijde a zakřičí mu přímo do ucha: ‘Pane učiteli, lupiči!’“

„A co se pak jako stane?“

„Ale vůbec nic. My utečeme a on bude samou hrůzou křičet šema Jisrael.“

„A jak dlouho bude křičet?“

„Dokud si nezvykne.“

Eli už o tom už dál nedumal, vzal učitelův opasek, svázal mu ruce k sobě a obě pak přivázal ke stromu. My jsme stáli okolo a třásli jsme se:

„Tohle že je náš učitel? Tohle že je ten, před jehož pohledem se třeseme? Tohle je Mazepák?“

„Co tu stojíte jak nějaký hliněný golem?“ povídá nám Eli, „To je zázrak od samého Boha, že nám vydal Mazepáka do rukou. Měli byste tančit radostí!“

Vzali jsme se tedy všichni za ruce a tančili kolem svého učitele jako nějací divoši. Vyskakovali jsme a zpívali jako blázni.

A takto pravili o velikém šabatu,“ zavolal najednou Eli a všichni jsme se zastavili. Eli pomalu přikročil k učiteli, a zakřičel mu přímo do ucha hlasem, který by dokázal vzbudit i mrtvého:

„Pomóc! Pane učiteli! Lupiči! Lupiči!! Lupiči!!!“

 

8

V ten okamžik jsme se všichni dali na útěk jak šípy vystřelené z luku. Měli jsme strach se byť i jen na okamžik zastavit, nebo se ohlédnout. Na všechny na nás padla hrůza a dokonce i na Eliho, přestože na nás křičel:

„Hlupáci! Pitomci! Volové! Proč utíkáte?“

„A proč utíkáš ty?“

„No když utíkáte vy, tak já taky.“

Do města jsme doběhli celí rozrušení a stále jsme křičeli:

„Lupiči! … Lupiči!!!“

Lidé nás viděli, jak utíkáme a běželi za námi. A když další lidé viděli ty, co běželi za námi, přidali se k nim také.

„Proč se utíká?“

„Jak to mám vědět? Všichni utíkají, tak utíkáme taky.“

Po nějaké chvíli se jeden z nás zastavil. Když jsme to viděli, zastavili jsme se i my ostatní, ale stále jsme křičeli: „Lupiči! Lupiči! Lupiči!“

„Kde? Kde? Kde?“

„Tam, v Černém lese. Přepadli nás lupiči. Přivázali nám učitele ke stromu. Kdo ví, jestli je ještě naživu…“

 

9

Bylo by zbytečné závidět nám, že máme volno, protože nemusíme do chederu. (Učitel je stále nemocný.) Úplně zbytečné! Nikdo neví, koho tady bota tlačí… nikdo. Nikdo neví, kdo byli ti skuteční lupiči… Už se navzájem skoro nevídáme. A když se náhodou potkáme, je první věta vždycky: „Jak se daří učiteli?“ (Už to pro nás není žádný Mazepák!) A když se modlíme, prosíme Boha za svého učitele a naříkáme tiše: „Ribono šel olam! Pane světa! … “ A Eli? Na toho se nás ani neptejte. Ať je jeho jméno vymazáno z vaší čeledi, tohodle Eliho…

 

Epilog

Když se učitel uzdravil (celých šest týdnů ležel horečkách a mluvil s neviditelnými lupiči) a my jsme se vrátili zpět do chederu, sotva jsme ho poznali. Tak moc se změnil. Kam se poděl jeho lví hlas? Rákosku někam zahodil. Už žádné „Ohnout!“, už žádný Mazepák! Na tváři se mu usadil lehce melancholický výraz. Do duše se nám všem vkradl smutek, jako by se nám starý Mazepák najednou stal drahým, jako by se nám otiskl do srdce. Kéž by nám alespoň vyhuboval, zahromoval na nás. Ale ne, tvářil se, jako by se nic nestalo… Až jednou se stalo, že se zarazil uprostřed výkladu a poprosil nás, abychom mu ještě jednou vyprávěli, jak že to bylo s těmi lupiči tehdy na Lag ba-omer. Nelenili jsme a znovu jsme mu odvyprávěli tu povídačku, kterou jsme již znali nazpaměť, jak se z lesa vynořili lupiči, vrhli se na něj, svázali ho, chtěli ho podříznout a jak my jsme se rozeběhli do města a svým voláním o pomoc ho zachránili…

Učitel nás celou dobu poslouchal se zavřenýma očima. Poté si povzdechl a zeptal se nás:

„A jste si docela jistí, že to byli lupiči?“

„A kdo jiný by to měl být?“

„Možná posměvači?“

Učitelovy oči se zahleděly kamsi do dálky. A nám se zdálo, že se na jeho rtech usadil zvláštní úsměv…

 

Z jidiš originálu Gazlonim z povídkové sbírky sbírky Yudishe kinder (Varšava, 1911) přeložil Petr Jan Vinš

Petr Jan Vinš, redaktor
Petr Jan Vinš, redaktor