O záhadných očích, kapitola třetí

3.kapitola

O záhadných očích

Celá hodina šla až moc dobře. Děti byly docela hodné, až mi z nich běhal mráz po zádech, a v paměti mi utkvěla jedna malá, až na její oči docela obyčejná holčička – měl jsem pocit, jako by mi vysávaly z nitra všechno, co jsem kdy věděl. Když jsme vyšli ze třídy, ředitelka se usmála, potřásla mi rukou a řekla. „V 6 si přijďte pro rozvrh a nezapomeňte si věci do kabinetu″. Od třídy pokračuji rovnou k výtahu. Se mnou nastoupí pár učitelů. Ve výtahovém zrcadle si všimnu, že na mém obličeji je úplně stejný výraz, jako na kyselých obličejích učitelek. Když vycházím kolem vrátnice ven, vrátný se mě zeptal: ,,Tak co, přijali?’’ Přikývl jsem a šel dál. Prudce jsem se posadil a promnul si oči. Tak strašný sen jsem ještě nikdy neměl. Zdálo se mi, jak mě tu oči vysávaly a spalovaly pohledem a vysávaly a ze mě zbyl jenom bezbarvý prach. Nemohl jsem se ani nadechnout. Neusnu, teď už neusnu. Pomalu jsem vstal a šel se napít. Sedl jsem si na křeslo. Po několika minutách jsem usnul.

Co byste, jako spisovatelé, udělali teď?
Má se probudit? Má ho někdo ve spánku zabít, a nebo  se má probudit a zabít sám? Nebo raději ne. Budeme se raději držet původního plánu a tak tedy zase před školou. Tentokrát nečeká, ale jde rovnou. Po schodech a pak výtahem. Výtah se zastaví a hned proti němu stojí ředitelka: ,,Čtvrté patro, číslo tři. Tady máte rozvrh a klíče” a s těmito slovy zmizela v ponuré chodbě. Vystoupím  z výtahu a sestupuji po velkých žulových schodech dolů doprava a pak prudce doleva, kde jsou dveře s číslem 3. Klíč zavrzal v zámku a dveře se otevřely. Uvnitř byla spousta prachu. U velkého bíle natřeného okna stál dřevěný stůl se dvěma šuplaty a u něho zelená židle s nožičkami tenkými. Položil jsem si věci na stůl a začal se rozhlížet. Hned za dveřmi byla velká skříň. V ní pár papírků a vedle visela fotografie nějaké třídy. Vzal jsem si ze šuplíku lepenku a přilepil jsem si rozvrh nad stůl. Jen jsem si sedl a ozvalo se: “Crrrrr”. Nadskočil jsem a vydal se do třídy.
Žáci už nebyli tak hodní jako minule. Moc nedávali pozor a tak jsem se rozhodl, že je naučím první a nové písmenko. Přistoupil jsem k tabuli a rozhlédl se po třídě. A zase mě probodli pohledem. Vzpomněl jsem si na svůj sen. Vzal jsem křídu a chtěl napsat písmenko, ale co je to za písmenko? V hlavě jsem na místě toho písmenka měl prázdno, holé místo, lysinku na čele koně, DOČISTA NIC.

Barbora Kotmelová, redaktor
Barbora Kotmelová, redaktor