ROZHOVOR: Karol Sidon vzkazuje abychom se hlavně nebáli

Karol Sidon: Hlavně se nebát

Rozhovor je dostupný v audio formátu. Zvuková stopa je dostupná pod rozhovorem.

Pane Sidone, vy jako spisovatel vládnete slovem. Jak se liší síla slova v literatuře a náboženství? Je v tom nějaký rozdíl?

Myslím si, že zásadní rozdíl v tom není.

Takže nějaký velký rozdíl v tom není?

Není, protože literatura je postavena na slovu a náboženství je koneckonců taky postaveno na slovu, speciálně to naše židovské.

To je pravda – na náboženství to člověk víc vidí. Čili žádný větší rozdíl v tom nevidíte?

Myslím si, že problém nastává tam, jaká se tomu slovu věnuje pozornost. Ve chvíli, pokud jde o náboženství, nebo židovské náboženství, je slovu věnována pozornost. A vždycky se zvažuje, proč je to řečeno právě tak a proč to není zrovna jinak, a v té běžné literatuře, která je psaná bez větší pozornosti k slovu, tam čtenáři slovu samozřejmě tak velkou pozornost nevěnují.

To je vlastně pravda, poněvadž v Tóře se každé slovo může vykládat na padesát způsobů, zatímco v klasické knížce těch jinotajů a věcí k zamyšlení tolik není. V tom bych souhlasila.
A mám další otázku – vy osobně jste věřící odmalička, nebo jste k tomu nějak časem dospěl?

Já si myslím, že věřící je v podstatě každý člověk sám od své přirozenosti, to k člověku patří. To znamená, že vlastně každý člověk sám v nejhlubším srdci a duši ví, že je stvořen a že prostě má nějakého stvořitele. A že ta jeho podstata o tom mluví.

Pak jsou zase lidé, kteří vyznávají velký třesk, na stvoření nevěří a snaží se vše vykládat vědecky. Čili nevím, nakolik je to zakořeněno.

Jenomže ta víra lidí, kteří nemají ujasněno, čemu vlastně věří, znamená potřebu hlásit se k něčemu podstatnému. Podstatnému vzhledem k sobě a podstatnému k světu. A většina lidí si za to hledá nějakou náhradu. Takže v tom nejhorším případě si tu náhražku nacházejí mimo sebe, třeba v nějakém zpěvákovi nebo zpěvačce (lehký smích).

To je pravda…

Prostě dělají si idoly nebo si vytvářejí náhradní ideály.

V těch náhradních ideálech bych viděla, proč lidi poslední dobou dělají takovou „reklamu“ a skandál okolo ufonů. To je pořád ufoni, ufoni, stvořili nás marťani a zelený mužíček… Podle mě je to proto, že poté co se řeklo, že kdo věří v B-ha, je pomalu děsnej mimoň a ničemu nerozumí, div na něj nevoláme docenta Chocholouška. Lidi podle mě najednou začali mít potřebu věřit v něco nadpřirozeného, co se vymyká normálu, a proto si možná vymysleli ufony, protože jim to přišlo vědečtější než B-h, o kterém ani neměli jistotu, jestli existuje.

Lidé si vymýšlejí nějaké síly tak, aby si je uměli představit, zatímco dříve si vystačili s anděly. Dneska potřebují mít mimozemšťany, kteří, jak jsi říkala, přilétají na nějakých lodích nebo v ufo talířích. V tom se na druhou stranu moc neliší od těch, kdo vídali jiná zjevení, protože používají představivost, která jim dovoluje si představovat, co jim připadá možné. Dříve k tomu přistupovali trošku jinak, poněvadž měli představivost dejme tmu duchovnější.

Jasně, takže dneska si lidi představují víc takové ty sci-fi věci, kdežto dřív jim stačila představa věcí duchovnějších, a nevadilo jim to tolik. Potom bych měla další otázku. Vy jste konvertoval až v šestatřiceti, pokud to říkám správně…

No, je to možné…

Co vás k tomu přimělo a jaké byly vaše pohnutky?

To byl v podstatě dlouhý proces. Protože když jsem se narodil, byla válka. Když mi byly dva roky, tak mi zabili tatínka, který byl Žid. A maminka nebyla Židovka. A potom po válce si maminka zase vzala Žida, mého nevlastního tatínka. A v tom prostředí, ve kterém jsme žili, jsme byli jako židovská rodina, protože ono se to chápe spíš po těch tatíncích. Vlastně jsem vyrůstal v tom, že jsem Žid, a pak, když už jsem byl veliký, jsem se začal víc zajímat o náboženství a filosofii a zjistil jsem, že existuje taky židovské náboženství, že není jenom křesťanství. A z židovství jsem znal jenom šoa, poněvadž to se ke mně vztahovalo. Takže jsem se tím začal víc zabývat. Přišel jsem na to, to by bylo dlouhé vyprávění, že tam by bylo třeba tu pravdu hledat.

A konvertoval jste ještě v Československu, nebo jste s tím začal až v Německu?

Konvertoval jsem ještě tady, to bylo roku 1978.

A jaké to bylo konvertovat zde, v socialistickém Československu, za komunismu a ještě za normalizace, kdy židovská obec nebyla tak rozrostlá a v podstatě se skoro nijak nepraktikovala?

Pozor na to, tady přece jenom fungovaly obě dvě synagogy, Staronová i ta Jeruzalémská. Samozřejmě se do toho nikdo moc nehrnul.

Já jsem to nemyslela tak, že se to nepraktikovalo, ale spíš tak, že obec moc nefungovala. Jednak ten komunismus, a ještě se nestihla vzpamatovat po válce…

Hlavní problém byl v tom, že židovská obec o to nestála, poněvadž byla pod kontrolou StB a režimu. Lidi o to taky příliš nestáli, bylo nás jen pár. Ale hlavně o to stáli lidé, kterým vlastně nešlo tolik o jejich zaměstnání nebo kariéru, ale o postup, šlo jim o víru a o to, aby se něco naučili, a šlo jim vlastně víc o pravdu než o kariéru. V tomhle směru jsem prakticky neměl co ztratit.

Takže úplně lehké to nebylo, ale zase to nebylo nic nemožného.

Nakonec se to podařilo. Vždycky když někdo něco opravdu chce, tak se mu to povede.

Samozřejmě. Přesuňme se k trošičku jinému tématu. Naše společnost žije bez víry v B-ha, lidé už tři čtvrtě století v B-ha přestávají věřit. Každý, kdo řekne: „Já v Něj věřím“, jim přijde jako podivín. Lidé se chovají dost ateisticky a většina lidí věřící odsuzuje. Co považujete za příčinu tohoto stavu a troufl byste si odhadnout jeho následky?

Dostali bychom se zpátky k tolerančním patentům císaře Josefa II., které daly Židům příležitost se podílet na životě většinové společnosti. Koneckonců se ve většinové společnosti nějak etablovali, ovšem museli za to něčím platit. A oni platili tím, že se vzdávali své víry, která jim na druhou stranu už nepřipadala nějak přitažlivá, a to si myslím, že je ten problém, se kterým se potýkali velcí rabíni.

Začínala asimilace.

Tam začala asimilace, ale vlastně ten asimilační proces je docela přirozený, protože když hodíš do skleničky vody kousek cukru, tak se v ní „asimiluje“.

Jasně, rozpouští se.

Jasně, rozpouští se. Takže i to židovství je exilu vystaveno nebezpečí asimilace a podléhá jí.

Což je patrně špatně.

Jak říkám, je to přirozené a židovství mělo velice dlouho obranu, a dost silnou. Ne jenom ve víře, ale i v tradici, která pro většinu z nich byla živá.

To je pravda. A může se něco stát, může to mít celkový dopad na společnost, když lidé budou přemýšlet ve stylu, že teda ten B-h, to už je starý a nemoderní, směšný… Může to mít nějaký hlubší dopad?

To víš, že to má dopad na společnost, ale já se znovu ještě vrátím k tomu, co se mi zdá důležité. My žijeme v převážně sekulárním světě, ten svět prostě nějakým způsobem vzniká a vzniká taky jako reakce na situaci, která byla. A jestliže ta situace nakonec vedla lidi k odklonu od náboženství, ať už to bylo křesťanství nebo židovství, tak to bylo proto, že ta náboženství nebyla schopná dát jim pocit, že ano, to je dělané pro tebe, to je tvoje záležitost. A ne jenom: tohle dělej formálně, a bude všechno v pořádku. To souvisí s tím, že vzdělanost se hledala někde jinde než třeba v Talmudu nebo v Tóře u nás, ale vlastně na těch vysokých školách, universitách… a to všechno spolu souvisí a nemůžeme šmahem říct: „Ano, tohle je správně, tohle je špatně.“

To je vlastně pravda, protože tenhle „šmah“, to nevyjde nikdy. V dětství člověk vidí svět hrozně černobíle, jako „tohle je dobrý, tohle zlý“, a potom, když začne něco řešit, jestli něco udělá dobře nebo špatně, tak už je to problém.
Vy jste studoval v Izraeli a bezpochyby k němu máte silný vztah. V dnešní době se Izrael stává takovým fackovacím panákem zeměkoule. Čím myslíte, že je averze k němu způsobena?

Tak to není za prvé v poslední době, to bylo vždycky tak.

To je pravda, ale poslední dobou to člověk čím dál víc reflektuje.

Možná si toho lidi začínají víc všímat, ale to je taky dané tím, že se k tomu víc hlásí. Ve chvíli, kdy se k tomu hlásit nechtěli, tedy Židé, tak o tom ani nemluvili. Mlčeli o tom nebo se dohadovali sami mezi sebou. A dnes po období takové té euforie, kdy všechno se zdálo krásné, si najednou všímáme, že je to pořád stejné, jak to bývalo. Že ten svět, který je kolem nás, se zase tak zásadně moc nezměnil a hledá si obětního beránka, tak jako dřív. A je úplně jedno, jak to nazývá, jestli antisemitismus nebo antisionismus.

Vždycky byla potřeba to na někoho hodit, abychom se zbavili pocitu másla na hlavě, a většinou se to shazovalo na toho, kdo byl neoblíbený a ještě v menšině. To bylo snazší než to shodit na někoho, kdo byl v přesile, a hrozilo, že by z toho byl konflikt.
Vy jste stál u zrodu Lauderek. Povězte nám prosím něco málo o začátcích školy.

První krok bylo založení školky, ale potom jsem si uvědomil, že je třeba dát těm dětem příležitost, aby získávaly informace i ve škole. Takové, které nemůžou dostávat na normální státní nebo soukromé škole. A že by bylo správné udělat si vlastní školu. Zpočátku jsme samozřejmě uvažovali jenom o základní škole. Ale i tak, když jsem o tom začal mluvit, lidé na obci mi říkali: „Ty ses zbláznil, vždyť nemáme děti!“

Zvláštní.

Já jsem věděl, že máme děti, ale ti rodiče sami si už nedokázali představit, že by ty jejich děti nebo vnoučata chodily do židovské školy.

To to bylo tak nepředstavitelné, tenkrát?

Pro mnoho lidí to bylo dost nepředstavitelné, ale já jsem byl ve světě a věděl jsem jednu důležitou věc: že věci nejsou, pokud se pro ně nevytvoří příležitost a možnost. To znamená, že když se o něco nestaráš, tak to prostě není.

To je fakt.

A musím říct, že nejvíc ze všeho mě ohromilo, že právě ti lidé, kteří si těžko dokázali představit, že by to mohlo fungovat…

…tak na tom pak nejvíc začali pracovat a přispěli na to?

(Smích) No, to jsem nechtěl říct, ale rabín sám je bez prostředků, rabín nemá peníze, aby něco podnikal, na to potřebuje mít svolení obce a vůli té obce. A nakonec ta vůle obce postavit školu tady byla a začínali jsme se šesti dětmi v první třídě.

Jenom šest? To je dost málo.

To byl prostě začátek, ze kterého se ta škola vyvinula.

To muselo být zvláštní… A potom to gymnázium, to napadlo vás? Nebo to už byl nápad vedení školy?

To napadlo taky mě. Nás, které něco napadalo, bylo tehdy ještě málo, víš. To už postupně dorůstala generace, která se něco naučila, to jsou generace vašich rodičů.

Vy jste se znal s Václavem Havlem, nebo jste se někdy spíš jenom vídali? Nebo takhle – znal jste se s ním hodně osobně, nebo jste jenom spolupracovali? Jak hluboký byl váš vztah?

Byli jsme přátelé. Znali jsme se celkem dobře, oba dva jsme psali. On byl úspěšnější a hlavně to bylo kolem Charty 77. I vlastně předtím ten okruh lidí, dneska se jim říká disidenti, nebyl tak veliký, abychom se v tom prostředí neseznámili.

Samozřejmě. Chartu jste tedy podepsal a pak jste po několika dalších letech odešel do Německa, dostal jste ten exilový papír, pokud to říkám správně… Jaké to bylo žít v Německu? Cítil jste se tam dobře, nebo naopak smutně, že jste nemohl být tady v Praze, kde jste byl na všechno zvyklý?

Když se člověk z Československa dostal do exilu, měl většinou kolem sebe lidi, kteří byli také z Československa, ať už byli jacíkoliv. Většinou měli velice intenzivní vztah k zemi, kterou opustili nebo kterou byli nuceni opustit. Taky se často projevil negativní postoj k původní vlasti, poněvadž si říkali: Já jsem prostě odtamtud odešel, protože se tam nedalo žít, a teď jsem tady a tady bude můj domov. Já tak neuvažoval, původně jsem tam jel především studovat. A studoval jsem s tím, že až tady komunismus skončí, tak se zase vrátím a budu něco umět.

Vrátil jste se tedy až někdy po revoluci?

Hned jak bylo po revoluci, tak jsem se vrátil, ale pokračoval jsem rovnou do Izraele.

Ještě mám poslední poslední otázku, protože nám začíná docházet mikrokarta. Co byste vzkázal studentům Lauderových škol?

Co bych vzkázal? Aby se nebáli.

To taky někomu někdy vzkážu. Moc děkuji za rozhovor a za váš čas.

Rozhovor je dostupný v audio formátu



Označeno , , , , , , , ,

2 thoughts on “ROZHOVOR: Karol Sidon vzkazuje abychom se hlavně nebáli

  1. Supr rozhovor, jen pozor na čárky: …vzkazuje, abychom se…

      -  
  2. Super článek!

      -  

Komentáře jsou uzavřeny.

%d blogerům se to líbí: