Já, PIN, ID a PASSWORD

Já, PIN, ID a PASSWORD – reportáž z budoucnosti

Přemýšlel jsem, o čem mám napsat. Kdybych byl turista, který jen projíždí Amerikou a který naskakuje a vyskakuje z vyhlídkového autobusu, napsal bych o tom, že jsou zde baráky vyšší než u nás na Pankráci. Nebo, že rodinných domků s bazény je tu více, než v Hrnčířích nebo ve Světicích. Já jsem však letěl 17 000 km, abych si odtud něco nehmotného odvezl. Popíši tedy, jak jsem se dostal do budoucnosti.

Už při vyplňování elektronického dotazníku s žádostí o získání víza jsem pochopil, že život v USA asi nebude zrovna jednoduchý. Zapnul jsem svůj telefon, který jsem na jeho žádost “nakrmil” svým PINem. Našel jsem příslušnou stránku pro žádost vydání víza, která však toužebně čekala, až jí sdělím své ID. Aha, to je to číslo, co jsem dostal emailem ze školy, ve které budu trávit vše dobré a špatné. Sláva, povedlo se. Začal jsem vyplňovat první stránku dotazníku, pak druhou, abych se pak dozvěděl, že jsem se dvě minuty nedotkl klávesnice a tudíž “sorry, try again”. Už jsem věděl, že musím být nejen rychlý, ale i bystrý. Kolik, že to mám vyplnit stránek? Nic, stránky mlčí, a ani neblikají. Je to tajemství. Při otázce, kdy a kde jsem byl v zahraničí za posledních pěti letech jsem znejistěl. Mám napsat Slovensko? Vždyť to není žádná cizí země. Dobrá. Rychle vyplňuji: Slovensko. Kdy? no přeci loni, a vpisuji – datum 2015. Důvod? Návštěva tety v Diakovcích, vpisuji – turistika. Měl jsem pocit, že můj duch zvítězil nad tím korejským hardwarem a nad Bangladéšany sestrojeným androidem.

 

Safety concept: Contoured Shield and Password Security on comput
Safety concept: Contoured Shield and Password Security on computer

Ne. Nevyhrál jsem…. Telefon na mně mrkl svým velkým okem a přes celou obrazovku se objevilo: “Sorry, try again”, na vyplnění jste měl 20 minut. Co mám dělat? Začínám. Probíhám otázkami, kličkuji nejrůznějšími nástrahami typu: jak se jmenují sourozenci? Kde bydlí? Rychle, ani byste nevěřili kolik dokážu mít úderů – a nebo lépe hmátnutí na dotykáč – za minutu. Píši: sestra, Itálie. Kde bydlí? Od kdy? Proč tam bydlí. Musím rychle, rychle, vždyť mně ten jednooký kyklop důrazně upozornil, že mám na vyplnění dotazníku jen 20 minut. Budete si myslet, že tohle není reportáž o Americe a o budoucnosti. To byste se mýlili. Ukázalo se, že musím vyplnit 48 stran, a kdybych nezatajil ještě další sourozence, a nebo to, že jsem byl za posledních pět let i v Německu, Polsku, Francii… tak by to dopadlo jak v pohádkách, které končí: “…a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes”. V mém případě: “Jestli neumřel, tak dotazník vyplňuje dodnes”. Nedovedete si představit tu radost, když jsem po šesti hodinách, a to jsem si jen jednou odběhl koupit zmrzlinu, protože bylo vedro, když mne počítač vzdorovitě požádal, abych si zapsal nové ID, zapamatoval i nový PASSWORD, jinak mi vízum nebude vydáno. Protáhl jsem se a měl pocit štěstí, jako když naše škola skončila letos v Lipsku na mezinárodním fotbalovém turnaji na čtvrtém místě. To jsem však nevěděl, co mně čeká v „budoucnosti“.

Ve škole mně všichni vítali, jako bych se narodil hned vedle na Darwin III Road, a chodil s nimi nejen do základky, ale i do školky, a večer s nimi chodili potajmu do místního pubu na plechovkové pivo. První den jsem si myslel, když se ke mně řítil můj černý spolužák s napřaženýma rukama, že se chce prát. U nás na gymplu by to byla vždy výzva ke škádlení. Ne, to si jen chtěl se mnou tlesknout do dlaní tak, jak to dělají basketbalisté v NBA. Uklidnil jsem se. Je vidět, že jsem byl místní komunitou přijat. Musím všem napsat, že jsem tu oblíben hned od sedmé hodiny ranní, kdy jsem přišel na první vyučovací hodinu. Ale mýlil jsem se. Je pravda, že mne komunita přijala, a já ji taky, ale místní „velký bratr“ se na mně díval velmi podezíravě, stále mě testoval a zkoušel moji krátkodobou i dlouhodobou paměť. „Dejve“, tady do okénka, napsal mi laskavě počítač, si vyplňte PIN, tady si změňte PASSWORD, jestli chcete, ale kliknutím potvrzujete, že všechny škody, které vzniknou vám i třetím osobám… Lapal jsem po dechu. Hlava se mi zatočila. Přeci si tam nedám PASSWORD, který mám v Praze na Bakalářích, to by mě pak mohl někdo kontrolovat i z této velké dálky. Uvědomil jsem si, že o nic nejde, vždyť to se mi chystá jejich kyklop vytisknout vstupní kartu, abych si mohl vejít a vyjít ze školy. Dám tam 111111, to si určitě budu pamatovat. Jednookáč se ale rozzlobil: SLABÉ, musí být i jedno písmeno. Namačkám, vlastně „nadotykám“ L111111. Nesouhlasil. Neodporoval jsem a dal jsem kombinaci čísel data mého narození a svých iniciál. Uvědomil jsem si, že to už jsem někam dával. Jo, v Městské knihovně na Vinohradech. Tak to je fajn, to budu opakovat, to si zapamatuji. Nebudu vás, milí přátelé, napínat.

Oběd jsem nedostal, přestože jsem dostal PIN, ale popletl jsem PASSWORD a nesprávně jsem vyplnil své ID coby student této školy. S kručícím žaludkem jsem zašel do knihovny. Nic moc. U nás je to lepší. Ale do knihovny jsem nahlédl jen jedním okem. Turniket mě nepustil. I když jsem namačkal správně své ID. Ukázalo, že nesmím stejný PASSWORD použít na dvou podobných dokladech. Začal jsem se bát. Byl jsem hladový, zbaven přístupu k tolik mnou potřebné literatuře. Musel jsem se konečně dozvědět, kdo to vlastně je pan John Updike, který napsal dlouhou a snad i dobrou povídku, ale které jsem vůbec ani trochu nerozuměl. Do zítra mám naspat něco o hrdinovi, o významu, o struktuře povídky. Ještě, že bydlím téměř hned vedle školy, kde mne čeká má laskavá nová maminka se třemi dětmi mladšími než jsem já.

Těšil jsem se do přítomnosti. Brrrr, o té elektronické budoucnosti se mi bude zdát. To bude hrůzný den. Budu si totiž muset pamatovat PIN a vymyslet a pamatovat PASSWORD pro vstup do bazénu, pro nakládání se svým účtem, pro vstup do knihovny, pro výdej obědu. Vždyť budoucnost začala již včera. Ještě, že u nás to není tak děsivé. Musím se rychle dostat na Bakaláře, abych se podíval, jaké úkoly mají mí pražští spolužáci. S hrůzou jsem četl: Vaše heslo je neplatné. Byl jste odpojen a vymazán ze seznamu. Spojte se s administrátorem. Moodle mě zase nepustil do “kurzu”

Tu noc jsem měl doopravdy hooodně špatný sny. Jejich velký bratr se hádal s našim velkým bratrem, čí vlastně jsem. Vždyť mě nikdo nechce.

David Landa, redaktor
David Landa, redaktor

3 komentáře na „Já, PIN, ID a PASSWORD“

  1. Já tleskám. Skvělý text. Moc jsem se pobavila. Btw mám Vam resetovat profil v moodlu??

Komentáře jsou uzavřeny.