Jan Ámos Komenský, Jára de Cimrman a americký sen

Meanwhile in St. Paul

Čas pádí jak splašený kůň. Nechce se mi ani trošku věřit, že když TADY – to znamená v St.Paul v Minnesotě – ráno vstanu, tak neuslyším to krásné cinkání dvaadvacítky na stanici Bohemians, tak cestou do školy na koloběžce neuvidím poskakující děti s baťůžky a ani ploužící se důchodce, tak nemůžu zaskočit do krámu a koupit si banány v čokoládě za 14 korun. TADY, v Minnesotě, jdu dva kilometry – městská doprava zde není – do školy, před kterou se na mě usmívá černoch, klon mistra světa v boxu Muhammeda Allího, který hlídá, jestli vcházíme dostatečně spořádaně a přitom se podezřele nemotáme.

Víte, myslel jsem, že si TADY zvyknu rychleji, než když jsem v létě jezdil o prázdninách na Vltavu na vodácký tábor Suchá noha. Víte, nejhorší jsou ty sny, ta rozpolcenost. Každou noc se mi zdá, jak je TAM, myslím u vás.

Určitě by měl z mých snů velkou radost Freud. Mohl by o nich napsat i odborný článek do Vídeňských psychiatrických listů, nebo jak se to jmenuje. Zcela určitě bych udělal radost i naší psycholožce doktorce Mošnerové. Pro ní by určitě byly mé sny studnicí poznání. Diagnóza: „pospubertální psychdelická deviace submisivního deprivovaného individua“.

No, posuďte sami. Jak byste si bez Snáře vysvětlili třeba takovýto sen? Minulý týden se mi dva dny za sebou zdálo o vousaté bradě Ámose Komenského a o hladce vyholené tváři Járy de Cimermana. Nezbláznil jsem se? Jsem zdráv, léky neberu. Byl jsem ve snu hrdý, oba dva jsou přeci světově známí. Ten první je „Učitel národů“. Ten druhý „Největší vynálezce, malíř, architekt…“, ale hlavně i „pedagog“. Jestliže ten první prosazoval princip „škola hrou“, tak druhý zásadně trval na tom, že se děti nemají přetěžovat, a nemají se zbytečně učit to, co stejně zapomenou. Cimrman byl přece vynálezcem principu učení „zapomněnka-nezapomněnka“.

Nejprve se mi zdálo jak odlétám z Ruzyně, ze země, kde vládl Ámos Komenský a kde je všemi ctěn. Zdálo se mi, jak TADY, vlastně TAM, si děti hrají a přitom se nepozorovaně, aniž by si uvědomovali, jestli vše naučené budou potřebovat, se k radosti Komenského naučili všechno. Třeba i zbytečnosti, které nikdy potřebovat nebudou. Ale přitom TAM, se děti naučily hebrejsky, anglicky, německy, a dokonce rozpoznají sýkorku koňadru, dutohlávku sobí a dokonce podle zdánlivě nesrozumitelného spojení slov, třeba „polychlorovaný bifenyl“ zapsat chemický vzorec. A přitom se moudře tváří a tvrdí, že je to škodlivá látka. K tomu ještě stačí zaběhnout do bazénu, na trubku, Ve snu jsem byl na Komenského hrdý.

Sen pokračuje. Zdá se mi jak kufr, tašku, počítač a ještě spoustu věcí navíc, přivážím sem do St. Paul. Zdá se mi, jak si hned první školní den napakovávám do školního batohu všelijaké pomůcky, jak vyrážím do školy s obavou, jestli všechno zvládnu. Ve snu zjišťuji, že TADY nikdo našeho Ámose nezná, že škola asi nebude hrou.

Zato ale vidím – stejně jako dříve na Vyšehradě kněžna Libuše – jak TADY důsledně a detailně rozpracovali učební program. Snad už v době Abrahama Lincolna. Využili přitom Cimrmanův princip: „Neučme děti zapomněnky, ale učme pouze nezapomněnky“. Zjednodušeně. „Neučme děti to, co stejně žáci zapomenou“. Jako bych ve snu viděl a slyšel Járu de Cimrmana ještě živého, jak tvrdí, že „…. normálně chytrý student stejně zapomene 90% z jemu přednesené učební látky….“. Cimrman asi do Ameriky přijel s moravskými bratry v sedmnáctém nebo osmnáctém století.

Ve snu jsem pochopil, proč se v Minnesotě, ale určitě i v ostatních státech, učí jen nezapomněnky, to znamená těch 10% z učební látky, kterou se žáci učí TAM, tj. u nás. Tím se šetří nejen nervy učitelek a učitelů, ale i ředitele a hlavně rodičů. Nikdo si nemá na co stěžovat. Všichni jsou spokojeni. Těch 10% se dá už přeci lehce zmáknout. Převalil jsem se na bok a v klidu jsem pokračoval ve spaní až do šesti hodin ráno.

Noc jsem měl, jak vidíte, nesmírně těžkou. Dřív, než jsem se ve snu mohl dozvědět, který učební systém je lepší, zda Komenského nebo Cimrmana, probudil jsem se. Sen byl tak živý, že jsem ani nevěděl kde vlastně jsem. Jsem TAM na gymplu v Belgický, kde jsme v kvartě schopni zapomenout třeba i 95% všeho, co nám učitelé řeknou a nikomu to v životě nevadí protože toho ještě v hlavě spousta zbude, a nebo ve škole TADY u Michigenského jezera, kde si žáci prostě nemohou dovolit zapomenout ani 5% z toho, co se ve škole dozví, protože TADY se žáci učí jen 10% z toho, co TAM. Sen byl těžký. Odpověď na otázku: „Který pedagogický systém je lepší?“ jsem se ve snu ale nedozvěděl.

Hola hej, škola začíná v sedm. Nasnídal jsem se, a pomalu šel do školy s vědomím, že život není dobrý a asi už nikdy nebude. Bál jsem se, že si zapamatuji pouze 5% z toho co dnes uslyším a přitom ke své smůle ani ani těch 5% nebudu stoprocentně potřebovat a nebo tomu ani nebudu rozumět. Byl jsem zmaten. Bál jsem se.

Víte, co máme dnes z rétoriky za úkol? Máme zpracovat a přednést laudatium, neboli oslavnou řeč. Napsal jsem jí na moji novou mamku. Byla šťastná. Smála se mým komplimentům, z kterých by měl radost i kníže Schwarzenberg. Takže laudatium klidně mohu po škole rychle už zapomenout. Jen aby se mi do hlavy vešlo víc anglických slovíček a frází. Ty potřebovat budu. Musím si jen dát pozor, abych je nezapomněl.

Velký pozdrav od Velkých jezer!


redaktor David Landa
redaktor David Landa
Označeno , , , , , ,
%d blogerům se to líbí: