Festival Akcent: Kde se bere zlo

Rozhovor s ředitelkou festivalu – Janou Svobodovou

V divadle Archa se letos opět koná festival Akcent. A jelikož se všem publicistům naskytla šance zdokumentovat jeho průběh, zapojily se do toho i naše noviny.

V divadle Archa začíná již sedmý ročník festivalu Akcent – letos na téma „Kde se bere zlo“. Divák si může vybrat z řady představení. Divadlo Archa patří k těm nekonvenčním. O tom se můžete dočíst v rozhovoru s Janou Svobodovou, ředitelkou festivalu, která mimo jiné režíruje představení New Bohemia o imigrantech z celého světa, jež se zamýšlí nad tím, jaké to je, když někdo nemá domov. Více se o představení dozvíte na oficiálních stránkách divadla Archa.

ROZHOVOR

Jaké bylo v Cedar Rapids setkávat se s tamními lidmi?

Jeli jsme tam třikrát a nikoho jsme tam ze začátku neznali. Postupně jsme se začali potkávat s místními lidmi. Krajina v Cedar Rapids není nijak atraktivní. Placka, na které  se pěstuje kukuřice a oves. Lidé jsou tam hodní a vstřícní. Bylo to dost zvláštní, když člověk přijede do Ameriky a vidí tam české nápisy jako třeba „pojišťovna“ nebo „řeznictví“. A když nám lidé potom říkali: „Děkuji, že pečujete o naši zemi,“ a mysleli tím Českou republiku, člověka to zasáhne.

To je opravdu zvláštní. A jak to bylo dál?

Později jsme se setkávali s různými tamními lidmi a dělali jsem s nimi rozhovory. Zajímají nás osobní příběhy, v nich se totiž odráží „velký svět“, který je někdy tak těžko pochopitelný. Při přípravě představení necháváme pak účastníky projektu improvizovat, být trochu sami sebou, vystřídat si různé profese, zkusit stát za kamerou, zpívat nebo dělat nějaké technické práce.

Mají lidé, kteří vystupují ve vašem představení nějaké české předky?

(pozn. red. V Cedar rapids je veliká česká komunita, ale naši performeři nemají české kořeny)

V našem představení vystupují na jevišti tři obyvatelé Cedar Rapids. Dva „čistokrevní Američané“ a paní, která imigrovala s rodiči do Kanady. Pak jsou ale na jevišti přítomni další obyvatelé prostřednictvím video portrétů. Někteří z nich české předky mají, jiní pocházejí například z Konga.  Představení je o tom, jak se my lidé ve světě setkáváme a posloucháme jeden druhého. Představení je vizuální, je v něm hodně hudby.

Čím se tamní lidé liší od lidí tady v České Republice?

To je těžké, liší se individuálně a hlavně pohledem na Česko a pocitem národní hrdosti – zdálo se nám, že mají jí víc než my, kteří zde žijeme. My domácí Češi jsme vůči své vlasti často skeptičtí. Přijeli jsme do země, kde hodně Čechů našlo v minulosti svůj domov. Stále ve svých srdcích Čechy zůstali a svou zemi podporují. Třeba tím, že udržují české tradice.

O čem je představení New Bohemia?

Setkání s Čechy v Cedar Rapids nám otevřelo nový pohled  na nás samé. Pracuji dlouhá léta s imigranty a jako divadelnici mě zajímá, co se stane s lidmi, když přijdou o domov. O tom je také naše představení. Nemůžeme ignorovat, že je někde válka, že lidé nemají co jíst, že jsou denně v ohrožení života. Za minulého režimu jsem si také položila otázku, co by pro mě znamenalo opustit svůj domov a vydat se do nejistoty. Nikdy jsem to neudělala. Je to velmi těžké rozhodnutí, člověk neodejde ze své vlasti, když nemá opravdu velmi vážný důvod. To bychom neměli nikdy zapomínat.

V tom s vámi souhlasím. Já myslím, že když někdo přijde o domov, musí to být strašný pocit. Pro mě je důležité, že mám někde zázemí a nedovedu si představit, že bych ho ztratila. Co mi ale vadí, je vybíravost současných imigrantů. Že do Česka nechtějí, do Německa ano…

To je, myslím, velmi složitá otázka, nelehko se na ni hledá odpověď. Velkou roli v celém problému hrají média. Málokdo na vlastní oči viděl, co vlastně ve skutečnosti uprchlíci prožívají. Je to velmi těžké soudit.

Mně to připadá, jako když se do nějakého domu doplazí totálně vyprahlý člověk, čtrnáct dní nejedl, lidé mu dají flák masa a brambory a on by řekl: „Nemůžu dostat smažák? Tohle já nejím…“ Na vašem představení se mi líbí, že není prvoplánové. Ve spoustě médií slyšíme buď: „Ano, bereme uprchlíky.“ Nebo: „Ne, ani náhodou.“ Kdežto tady, podle toho, co jsem o představení slyšela, jde o seriózní zamyšlení nad lidmi, kteří přišli o domov.

Věřím, že prostřednictvím divadla se můžeme dotknout emocí diváků. Naše představení je vybudované na základě osobních příběhů v kontextu současných světových událostí. Pro mě je divadelní práce způsob, jak sama mohu těmto složitým momentům ve společnosti porozumět a dále sdílet svůj názor s ostatními lidmi.

Festival Akcent reprezentuje další představení, která se dívají na lidské příběhy podobným způsobem.

Abych náš rozhovor nějak ukončila, myslím, že současná uprchlická krize ještě dlouho nebude mít řešení. Když si srovnám rozlohu Evropy a Afriky, je jasné, že se sem všichni nevejdou. Proto bych spíš vybrala peníze, dala jim jídlo, pomohla se zavlažováním půdy a podobně. Proti uprchlíkům nic nemám, ale myslím si, že pokud chce někdo sem, musí se adaptovat na naše prostředí a nebo si nechat své zvyky, ale nevnucovat je nám. Obecně si myslím, že je lepší pomáhat imigrantům tam než tady. Ale jsou problémy jako válka, které nám v tom brání a se kterými asi zrovna my mnoho nepořídíme.