Festival Akcent: Představení inspirované válkou

Představení inspirované válkou

Všichni víme o válce na Ukrajině. Ale neradi o tom mluvíme, chováme se, jako by se nic nedělo. Proto je důležité si někdy situaci na Ukrajině připomenout, právě tuto možnost jsme měly v rámci festivalu Akcent v divadle Archa, při představení Olji Michaljukové jménem Máta. Hra pojednává o výbuchu na nádraží Debalcevo v Alčevsku a jsou v ní popsané první dny strachu a napětí. Celek je pojednán dokumentárně, z pohledu Olji, která je jeho jedinou – živou aktérkou, byť nepromluví za celé představení ani slovo. Ti, které zaujalo toto téma, si mohou přečíst rozhovor s Oljou Michaljukovou…

Téma, které jste si vybrala pro představení, by se dalo zpracovat různými způsoby. Co vás inspirovalo k tomuto pojetí tématu?

Slyšela jsem slovo inspirovat. A to je pro mě to nejtěžší, protože toto dílo je inspirované válkou. To není tak, že bych přemýšlela o tom, jaký žánr si vybrat, to je tak, že my se v té situaci nacházíme pořád. A protože jsem v kontaktu s textem, hudbou a divadlem (možná se k divadlu vrátím), proto vzniklo takové podivné dílo.

Je tento námět pro představení běžný, nebo jste jediná, kdo takový námět zpracoval?

Dnes je to na Ukrajině dost obvyklé téma.

Vy jste se v Alčevsku narodila, nebo jste se tam přistěhovala?

Ne, v Alčevsku jsme s přáteli jenom dělali umělecká vystoupení a organizovali jsme různé umělecké události. Ale pro mě je důležitá celá Ukrajina, východní Ukrajina – stejně jako Krym. Narodila jsem se a bydlím v Kyjevě.

Jak byste charakterizovala váš vztah k Ukrajině?

Miluji Ukrajinu.

Jak se liší Ukrajinci od Čechů? Jakými vlastnostmi?

Mám několik přátel z Česka. Jsou milí, ale od Ukrajinců se hodně liší. Nedá se to tak generalizovat.

Jakou myslíte, že bude mít Ukrajina budoucnost?

Dneska jsem se snažila pochopit budoucnost Ukrajiny, ale slovy to nedokážu vyjádřit.

Co vás motivovalo zrovna k tomuto představení, k tomu ho vůbec zinscenovat?

Není možné o tom nemluvit, ale mluvit o tom je těžké. Poslouchat to je také těžké. Takže je důležité, že o tom někdo chce slyšet a souhlasí s námi. Tady – v divadle – jsem viděla lidi ochotné poslechnout si čistou pravdu, i přes všechny ty smutné příběhy.

(Kameraman): Myslíte si, že se na válku na východní Ukrajině ve světě zapomenulo?

Většina lidí z Kyjeva, kteří čas od času nenavštěvují východ Ukrajiny, neberou válku jako největší současný problém na světě. Já a mí přátelé jsme se vrátili zpátky úmyslně. Nechceme si zvyknout na fakt, že v naší zemi každý den umírají nevinní lidé. Válka musí skončit. Chci, aby lidé tohle všechno slyšeli – mé obecenstvo, novináři a kritici. Stále nevím, jaká kombinace žánrů může upoutat pozornost.

Uvedla jste toto představení jinde než tady? Jaké myslíte, že toto představení vzbudí v lidech myšlenky a pocity?

Když vytvářím nějaké dílo, tak nepovažuji za svůj úkol přemýšlet o tom, jaká bude reakce lidí. A můžu říct, že i tady cítím nějaké pochopení a porozumění. Miroslav Tomek přeložil toto dílo; to je pro mě moc důležité.

Jak už zde bylo řečeno, většina lidí se snaží vytěsnit fakt, že je v Ukrajině válka. Proč si myslíte, že lidé dělají, že se nic neděje – a snaží se o tom nepřemýšlet?

Je obtížné být pořád ve stresových situacích a napětí. Vždyť lidé touží po jiných dojmech. Mezi mými přáteli jsou například lidé, kteří se považují za pacifisty a tvrdí, že nemůžou mít v žádném případě vztah k válce. Mezi mými přáteli byl i jeden, který se označil za pacifistu a rozhodl se odejít na frontu, kde vařil obědy – a byl tam zabit…