CYKLUS: Napoleonovy lásky – Désirée Claryová

Napoleonovy lásky

Když v roce 1793 revoluce zasáhla i Marseille, padla do podezření i rodina Claryových. Byli natolik bohatí, aby byli pokládání za royalisty. Etienna Claryho odvedli uprostřed noci a jeho bratr se natolik bál, co by se mohlo stát s ním, že spáchal sebevraždu. Jejich otec následkem situace náhle zemřel. Jeho vdova měla štěstí a seznámila se s Napoleonovým bratrem Josephem, který se za Etienna přimluvil, ačkoliv ho vlastně ani neznal. Zasloužil si tedy vděk celé rodiny. Od té doby byl velmi často zván ke Claryovým a bral s sebou i svého bratra Napoleona.

Claryovi měli dvě krásné dcery. Julii a Désirée…

Napoleon napsal rok po seznámení: (Julii vždy nazýval Amélie a Desirée, Eugénie)

„Améliin pohled jako by říkal:’Jsi do mě zamilovaný, ale nejsi jediný, já mám mnoho obdivovatelů. Věz , že je možné se mi zalíbit jen lichotkami a komplimenty. Miluji vyumělkovaný styl.‘ Zatím co Eugénie není žádná kráska, ale nepohledná také ne, a byla hodná, mírná a něžná…Nikdy si muže neměřila chladným pohledem. Mírně se usmívala a ukazovala ty nejkrásnější zuby. Eugénie byla jako píseň slavíka nebo Paisiellova hudba, kterou dovedou vychutnávat jen citlivý lidé, ale její melodie unáší a vášnivě vzrušuje všechny, kdož jsou schopni silných prožitků“ 

Z tohoto zápisku je na první pohled jasné, která z dcer Napoleonovi imponovala. Ten sice v ošuntělé uniformě a s neupravenými vlasy příliš velký dojem na rodinu neudělal, nicméně brzy mezi ním a Désirée přeskočila jiskra. Napoleon měl tedy jasno, Josephovi se líbili obě, ale Napoleon bratrovi vysvětlil, že pro něj bude jednoznačně vhodnější nevěstou Julie.

„Uděláš líp, když si vezmeš Julii. Co se týče Desirée, ta bude mojí ženou!“

I když možná Claryovi počítali s lepší partií, než byl nemajetný Joseph Bonaparte, přece jen ho nebylo možné odmítnout. V srpnu 1794 se konala svatba.

Mezi léty 179/6 byla Desirée zasnoubena s mladým bezvýznamným generálem, ale její matka nebyla příliš nadšená případným sňatkem Désirée s Napoleonem, jeden nemajetný Bonaparte jí stačil. Proto si oddechla, když se Napoleon brzy vrátil do Paříže. Ten se tam zanedlouho zamiloval do Josefíny a jak víme, brzy se s ní oženil. To Désirée ranilo. Nemohla tomu uvěřit.

„Jste tedy ženatý! Nemohu si na tu myšlenku zvyknout, zabíjí mě. (…) Toužím už jen po smrti. Život je pro mne strašným utrpením do chvíle, kdy vám ho už nemohu dát,“

napsala Desirée v posledním listu bývalému snoubenci. Zapřísahala se v něm, že se nikdy neprovdá. Je zajímavé, kolik přísah učiní člověk v devatenácti…

Napoleon si navzdory tomu na Desirée vzpomene a proto jí brzy vyhlédne ženicha, mladého pohledného generála Duphota. Ten však byl zavražděn a Désirée byla opět bez ženicha. Další dva Bonapartovy kandidáty odmítla, i když to byli muži, kteří udělali velkou vojenskou kariéru. Nakonec se vdala za urostlého generála Bernadotta. A byla to láska oboustranná. Napoleon a Bernadotte se sice vůbec neměli v lásce, nicméně Napoleon Désirée štěstí přál. Možná si později uvědomil, že by měl s Désirée klidnější život, že by se na ni mohl (na rozdíl od v té době nevěrné Josefíny) spolehnout. Navíc za rok Désirée porodila syna, kterému byl Napoleon za kmotra!

Nakonec se stala švédskou královnou. Když se později dozvěděla o Napoleonově vyhnanství na Svaté Heleně, nasadila všechny páky, aby mu pomohla. Avšak i při svém postavení byla v tomto směru bezmocná. Ve vší tajnosti si nechávala posílat zprávy o zdraví a náladě vyhnance.

Zemřela v poměrně vysokém věku 17.prosince roku 1860. V době, kdy už ve Francii vládl Bonapartův synovec, Napoleon III.