Na běžkách do Tater (retro cestopis)

Při stěhování se občas stane, že vyplují staré artefakty, dávno považované za zapomenuté. Tak se stalo i poměrně nedávno, kdy se z hlubin zapomnění vynořil deník z let 1999-2000 (tedy z doby, kdy autorovi těchto řádků bylo 16-17 let). Popisuje tři legendární výpravy – dva (nedokončené) přejezdy Tater na běžkách a cestu stopem do Turecka. Zde je tedy první z nich…

Deníkový zápis je jen s minimálními jazykovými úpravami, tak, jak byl průběžně zapisován v průběhu celé akce. Je psán původně ručně do sešitu ve tvrdých deskách. Kromě autora, který je vypravěčem, ve všech třech cestách vystupuje jako druhá postava věrný druh Ringo: o rok starší, tedy požívající v mých tehdejších očích přirozené autority sedmnáctiletého (posléze dokonce osmnáctiletého!) starce, a zároveň také jediný člověk, který se se mnou nebál v této době někam jezdit.

S časovým odstupem cítím za povinnost prohlásit, že nic, co je v těchto cestopisech popsáno, nikdy, v žádném případě a za žádných okolností nemá sloužit jako výzva k napodobování…

první stránka deníku

Den 1.

Sešli jsme se v hojném počtu na Smíchovském nádraží ve 21:00. Chvíli jsme čekali, jestli ještě někdo nepřijde (nepřišel) a pak jsme se oba dva (já a Ringo) vydali zakoupit sobě lístky na vlak. Za lidovou cenu 423 korun českých jsme dostali lístek až do Brezna. Nasedli jsme tedy do vlaku (dokonce jsme našli i prázdné kupé) a vyčkali odjezdu.

Neujeli jsem víc, než pár stanic, když se to přišlo! Dnešní událost numero uno. Přistoupila ONA! Nejvýstižnější popis toho, co se nám vedralo do kupé, by asi bylo malá, bledá, tváře divé, atd… Zkrátka babizna, proti které by Polednice pravděpodobně vyhrála Miss Universe. Ovšem jakmile dosedla, už jí pusa jela jak buldozer ze srázu. V rámci zachování duševního zdraví případných čtenářů nebudu naši konverzaci se spolucestující blíže rozebírat, snad jenom ty nejlepší hlášky:

Ringo ( trochu provokuje): „To víte, bude konec světa, Sibyla to předpověděla…“ Bábuška na to: „Ale to je jedno, hlavně aby se nevrátili Rusáci…“

A samozřejmě hláška nejzásadnější:

Bábuška: „Kupte si alespoň půl kila cukru, jinak v tých horách umřete!“ (tenhle výrok se mi pak vracel na mysl někde na půli cesty mezi Trangoškou a Štefáničkou).

Protože každá legrace jednou končí, i bábuška nakonec vystoupila. My jsme se pak pomalu začali ukládat ke spánku. Uprostřed noci mě najednou něco probudilo a koukám, že se k nám do zamčeného kupé dobývají dva statní chlápci snědé pleti. Jak zahlédli, že jsem vzhůru, rychle zmizeli. Ale o několik hodin později se k nám z vedlejšího vagónu přivalil chlápek, že mu někdo ve spánku ukradl peněženku. Řekl jsem mu o naší noční návštěvě, on chvíli dělal povyk a lítal od výpravčího k policajtovi a zase nazpátek, pak přišel a zkoušel vysomrovat nějaké prachy, ale pak už dal pokoj. Zbytek noci už jsme moc nespali a trávili ho intelektuálními debatami na téma, jestli už je zejtra a jestli včera-zejtra je vlastně dneska-dneska, nebo třeba předevčírem-pozejtří.

Den 2.

Druhý den začal právě tam, kde ten předchozí skončil. To znamená ve vlaku směr Žilina. Bez dalších příhod jsme v něm dorazili na hlavní nádraží v Žilině a vyčkali, až nám pojede ranní vlak do Banské Bystrice. I tam jsme dojeli bez dalších příhod a následně i do Brezna. V Brezně jsme se jali shánět autobusové nádraží. Protože jsme nevěděli, kde by se mělo nacházet, zvolili jsme Ringovu metodu splynutí s davem. To znamenalo, že jsme vyrazili za tím jediným člověkem, který byl v dohledu a následovali jsme ho. Kupodivu to fungovalo a po chvíli jsme skutečně skončili na autobusovém nádraží.

jízdenka pro 21. století

Protože na místě jsme zjistili, že autobus do Trangošky nám jede asi za hodinu a půl, tak jsme čas vyplnili požíráním většiny zásob z domova. Když autobus přijel, trochu mě překvapily jízdenky – v tomhle mají Slováci nad námi rozhodně navrch. [historická pozn.: V českých autobusech jste si v roce 1999 museli ještě štípat ve strojku, nebo vám řidič vyjel takový uzounký proužek popíru s pár natištěnými čísly.]

Autobus se chvíli kodrcal po serpentinách a nakonec zastavil v zastávce Trangoška, kde začala naše sebevražedná pouť. Začnu tím, že nás s vřelostí sobě vlastní vítala usměvavá cedule s nápisem LAVINOVÉ NEBEZPEČÍ. Ale co, taková drobnost nás přece nemůže odradit. Tak jsme popadli své lyžiny a batožiny a vyrazili kupředu.

Ringo, znalý situace, už od Prahy sliboval strašný kopec, ale šli jsme lesem kilometr za kilometrem a stále nic. Ale přece jen tam byl! Vyšli jsme ze zatáčky a naskytl se nám pohled, který mě bude strašit ještě dost dlouho. To nebyl kopec! To byla nekonečná kolmá stěna!!

Raději nebudu detailně popisovat výstup. Byl totiž poměrně jednotvárný a skládal ze v zásadě ze tří kroků:

  1. postoupit s vypětím sil k další tyči – tj. cca o 10 metrů výš,
  2. svalit se na zem, sténat a naříkat,
  3. návrat zpět k bodu 1.

Kupodivu jsme se ale nakonec opravdu dostali nahoru. Pro čtenáře neznalého situace tuto pozici blíže popíšu. Nalevo se tyčila naprosto příšerně vysoká hora (už teď jsem měl tušení, že se s ní seznámím trochu blíže), napravo byla taková sněhová halda, o které Ringo tvrdil, že je to turistická chata. No a před námi i za námi byl sráz dolů – jedním z nich jsme se sem právě dostali. Musím ale uznat, že ten druhý sráz byl ještě o něco srázovatější, tudy lezli členové slavné silvestrovské expedice. [historiská pozn.: Zmíněná expedice o rok dříve na tomto místě přišla o lyže, které se zřítily ze svahu, a málem zmrzla, když pak v noci nemohla najít sněhem zapadanou chatu.]

My jsme ovšem vyrazili k výše zmíněné sněhové haldě. No, nikdy bych to byl neřekl, ale ona to turistická chata opravdu byla. Trochu jsme se báli, aby na nás vyzbylo místo, ale z omylu nás vyvedl rychle pan správce (řečený ujo chatár), který nám oznámil, že jsme zatím jediní, kteří chtějí ubytovat.

Vtom dostal Ringo jeden ze svých slavných prudce inteligentních nápadů. Vylezeme na Ďumbier. To byla ta nechutně vysoká hora, o které jsem mluvil výše. Jen aby bylo jasno ohledně převýšení. Trankoška 1217, Chata M. R. Štefánika 1740 a Ďumbier 2045 metrů nad mořem – dobrou chuť. No, ale co, umírat se má rychle, tak jsme se do toho dali.

hora Ďumbier

Batohy a lyže jsme nechali v chatě – tak velký cvoci zase nejsme… [historická pozn.: Laskavý čtenář konzultuje zápis z cesty o rok později…] a vydali jsme se stále vzhůru. Kupodivu to šlo v porovnání s předchozím výstupem docela v pohodě. Byl to mírnější kopec (ale delší) a byli jsme bez nákladu. Nahoře jsme udělali několik fotek, zapsali se do vrcholové knihy a otočili se zpět k chatě. Když jsme k ní došli, byla už skoro tma.

Noc jsme strávili v největší pohodě, snad až na tu drobnost, že jsem v jejím průběhu musel na kadiboudu. Jiné záchody tu nemají. A zmíněná kadibouda je taková budka asi sto metrů od chaty, která stojí na lavinovém svahu, kde vám zadek přimrzá k prkénku a dostáváte mořskou nemoc z toho, jak se kymácí.

Den 3.

Třetího dne začala ta pořádná legrace. Všechno začalo tím, že jsme se probudili a došli si dolů do jídelny na pověstný štefáničkovský bylinný čaj. Musím uznat, že byl opravdu naprosto skvělý. [historická pozn.: do chaty M. R. Štefánika se všechny zásoby musí vynášet na zádech tím srázem, kterým jsme sem přišli předchozího dne, tak i čaj je tu vzácnost.] A pak už jsme vyrazili na cestu.

Plán byl přejet na běžkách po hřebeni Nízkých Tater kam až to půjde, ideálně na konec. Plán to byl v zásadě dobrý. Jen ta realizace. Vyšli jsme na kopec za Štefáničkou a nazuli si lyže. Tříííííísk. Rovnou jsem sebou švihnul na jediný šutr v celém šírém okolí, narazil si koleno a cítil ho pak ještě i v Praze doma. No, ale pak už to zase relativně šlo.

Průběh trasy by se ve stručnosti dal popsat asi takto: Vyšplhá se na nejbližší kopec a odtamtud se to pustí na běžkách dolů šusem. Trvá to v průměru asi 5 sekund, než zvítězí neúprosný gravitační zákon a člověk se rozmázne do sněhu. Těch pádů bylo opravdu hodně a nejhorší na nich bylo, že se při nich vlastní vahou batoh vždycky zabagroval hluboko do sněhu, takže jsem pak musel vždycky nejprve odepnout všechny popruhy a teprve potom jsem mohl začít vstávat. Pak jsem začal znovu nandavat batoh a s železnou pravidelností se stávalo, že než jsem opětovně zapnul všechny popruhy, už jsem ležel zase ve sněhu, pro změnu na druhé straně.

No a nesmím zapomenout na své žebradlo. Tenhle starý vojenský chlebník byl strategicky umístěný na batohu tak, že mě neustále táhl dozadu. Ringo už od prvního dne prorokoval, že mě to žebradlo zabije a že poletí ze svahu dolů. V tom prvním měl pravdu, to druhé se nesplnilo.

Ale vraťme se k cestě. Po nějakých těch hodinách jsme se dostali k Čertovici. To je lyžařské středisko v průsmyku, který přetíná hřeben. Problém byl v tom, že my se nacházeli pochopitelně na úplném horním konci všech sjezdovek. Sestup dolů následoval většinou s důkladným využitím “zadní brzdy.” V Čertovici jsem si koupil limonádu a došel si do restaurace pro čaj. Pak jsem ještě hledal telefonní budku, protože jsme měl nakázáno zavolat alespoň 2x domů. No, telefon se nekonal, tak to rodiče budou muset přežít (a já taky, až se vrátím). [historická pozn.: Asi tušíte, že v roce 1999 byl telefon ještě stále něco, co má sluchátko a stojí to vesměs na jednom místě…]

A abych nezapomněl, ten čaj, který jsem si dal v restauraci, byl velmi zajímavý. Zaprvé se platilo hned dole za uschování lyžin a batožin a zadruhé vám k už tak napálené ceně ještě připočítali další taxu za cukr a za citron. Inu, čím vyspělejší civilizace, tím větší zloději.

Jak bylo po čaji, vylezli jsme z Čertovice zase na hřeben. Kopeček to byl dlouhý, ale poměrně málo strmý. Nahoře jsme se vydali směr zaslon Ramža po značené trase. [historická pozn.: zaslon je dřevěný nouzový přístřešek, kde může v horách pocestný zastavit a přenocovat, aniž by se musel zahrabávat do sněhu.]

Musím uznat, že ten, kdo tu trasu značil, musel být buď hodně vožralej, nebo my jsme byli hodně pitomí, protože už asi po 2 km jsme značku ztratili a dál jsme postupovali jen podle jakýchsi nezřetelných stop ve sněhu. Mezitím zapadlo slunce a tak jsme cestu vpřed hledali kolikrát málem po hmatu. Nakonec jsme kupodivu k zaslonu skutečně dorazili. Uvnitř byla jakási parta, co kouřila vodní dýmku. No, alespoň tam bylo trochu teplo. Nabídli mi nějakou láhev a já se, v domění, že je to voda, pořádně napil. Omyl, voda to nebyla. Nebo vlastně byla, ale ta ohnivá. Rozhodně to mělo asi 150 % alkoholu, takže jsem pak patřičně soptil plameny. Pak jsme si už na kamenech uvařili polívku a na tvrdých dřevěných pryčnách v zaslonu ulehli ke spánku.

Den 4.

Je to tak! Na tento den asi hned tak nezapomenu. Ale začnu pěkně od začátku. Probudili jsme se v zaslonu a po důkladném ohledání všech bolavých partií těla (hlavně kolena a zadnice) jsme vyšli kousek do lesa pro vodu, tentokráte normální. Po vydatné snídani (1 čaj) jsme nazuli běžky a (ach jak originální) vyrazili zase o kus dál. Dnešní plán: přejít Homoľku a předspat v chatě pod Velkým Bokom. No, realita byla drobátko odlišná…

Cesta k Homoľce sice místy připomínala frontovou linii za 1. světové války (každou chvíli nějaký zákop nebo ďuzna, která neodolatelně přitahuje můj zadek), ale jinak jsme postupovali vcelku úspěšně. Abych nezapomněl – nůž, vydlička a fusekle absolvovaly výsadkářský výcvik. Tato instituce byla založena již den předem, kdy prvním průkopníkem bylo mýdlo. Celý výcvik se skládal z ladného opsání balistické křivky, jejíž začátek byl v mé ruce a konec kdesi o 500 metrů níže v údolí. To vše za hlasitého povzbuzování “Co jsem si to sem nabalil za zas..ný krámy!!”

No, a pak jsme dorazili k Homoľce. Výstup byl snad ještě o kousek horší než Trangoška – Štefánička (pokud to jde), protože jsme šli s běžkama na nohou. Jinak to ani nešlo. I běžky se v čerstvě navátém sněhu bořily tak 20 cm a noha bez lyže… prostě celá. Když jsme vyšplhali konečně nahoru, čekal nás ŠOK.

Za prvé – stejný kopec nás čeká dolů. A za druhé – přišla se na nás podívat slečna Hmľa a soudružka Fujavice. S nasazením lyží, života a zadku jsme se dostali pod Homoľku z druhé strany. No a tady začala ta pořádná sranda. Fujavice byla tak silná, že nám omrzla přivrácená strana obličeje dřív, než jsme ujeli asi 200 metrů k rozcestníku. My jsme se ovšem hrdinně vydali přímo proti větru směrem k odbočce na Velký Bok. Asi po 2 km jsme tu odbočku našli, ale pohled na ni nás téměř knockoutoval. Byl to zatraceně prudký kopec, zakrytý zatraceně hustou mlhou a proti zatraceně silnému větru. Někdy v tomto okamžiku se z kouta, kam byl na začátku výpravy odkopnut, vyhrabal pud sebezáchovy a rezolutně požadoval ústup z hřebenu.

Nakonec jsme mu tedy vyhověli a rozjeli se zpátky k rozcestníku (omrzla druhá půlka obličeje). Tam jsme zvolili strategický ústup do Polomky. To byla nejbližší vesnice po sestupu z hřebenu. Znamenalo to sice asi 15 km  a obrovské převýšení, ale chtěli jsme hlavně vypadnout z té hrozné vychřice.

Vzhledem k nutné úspoře papíru (šetřme naše lesy) se nebudu pouštět do podrobnějšího popisu sestupu. Prostě jsme lezli jak se dalo, někdy s lyžema, někdy bez, někdy po dvou, někdy po čtyřech (a po zadku), až padla tma. Tak jsme se tak unaveně potáceli ve tmě lesem, nevěda kde jsme, až kde se vzalo, tu se vzalo… no, světýlko to zrovna nebylo, ale chata ano. Při bližším ohledání bylo zjištěno, že tento “Apart hotel”, kdysi pravděpodobně užívaný na skladování dřeva, má několik podstatných nedostatků. Tak například několik děr ve stěnách, kterými by mi nedělalo problém se protáhnout. Ta proti dveřím by mě asi pojala i s batožinou. Přesto jsem ale byli nesmírně vděční alespoň za nějakou střechu nad hlavou.

Vydali jsme se nasbírat nějaké dříví na oheň, ale bylo tak promrzlé, že jsme to po několika marných pokusech vzdali. Ringo pak ještě podnikl pokus o vaření polévky ze sněhu, ale spálil (!) ji tak, že ani z toho nic nebylo. Vzhledem k pokročilé noční době jsme se tedy rozhodli jít spát. Spaní na zemi bylo vyloučeno vzhledem k sněhovému nánosu, který propadával střechou. Takže zbývaly lavice. Tyto byly asi 30 centimetrů široké a umístěné těsně u stěny. Místo popisu doporučím případnému čtenáři: ZKUS SI TO! Legrace to byla pramalá, ale zase musím uznat, že zima nebyla, spíš naopak. A když jsem se ráno probudil, byl jsem téměř zázračně odpočatý a cítil se výborně. Proto sláva chatce pod hřebenem, budiž zdráva její děravá střecha a třikrát hurá těm lavičkám, na kterých se nedá spát!

Den 5.

Tento den začal opravdu časně. Přesněji řečeno hned po východu slunce, protože jsme stejně (moc) nespali. Rozhodli jsme se, že zpátky na hřeben už nepůjdeme a raději se vrátíme domů. Toto rozhodnutí bylo podpořeno jednak mojí nechutí lézt znovu do rozmoklých běžkových bot a jednak faktem, že jsem předchozího dne večer přeřezal jejich tkaničky, abych je vůbec zul z nohy. Takže jsme se sbalili a vyrazili do Polomky. Cesta proběhla už naprosto v pohodě a příští zastávkou byl místní obchod. Ten jsme do základů vyrabovali, zejména pokud jde o chrumky a cukriky.

Následně jsme se odebrali směr nádraží a zakoupili lístky do Brezna. Čekání na vlak jsme trávili rozebíráním svých smradlavých batohů. Najednou se z kukaně vyřítila paní pokladní a volá: “Chalani, váš vlak už je tu!” Takže jsme všechny věci bleskově naházeli zpět do báglu a mohutně povzbuzování železničním personálem jsme ten vlak doběhli. S nějakým tím přestupem jsme následně dorazili až do Banské Bystrice.

Bylo chvíli před polednem a vlak domů nám jel až ve 22:00. Tož jsme se vydali obhlédnout město, hej? Projeli jsme se trolejbusem a nakoupili v místním supermarketu luxusní stravu – chleba a salám. Pokoušel jsem se také podruhé volat domů, ale poté, co automat sežral asi 15 Sk a vytrvale tvrdil, že jsem do něj nic nehodil, jsem to vzdal.

Tak jsem nakonec zakempovali v nádražní hale a chodili od automatu na kafe a zpět. Ringo hledal možnost, co by ještě vyfotil, protože mu zbývalo ještě pár snímků. [historická pozn.: jako že na celuloidovém filmu ve foťáku, na to se tehdy v pravěku fotilo…] Tak nakonec fotil všechno možné, od veřejných záchodků, kde vám na použití vystavili paragon, až po nápravy lokomotiv. Pak se ale objekt naskytl sám od sebe.

Přišoural se k nám takový malý cikánek a začal neúnavně somrovat. A když říkám neúnavně, tak myslím neúnavně. Po třech hodinách, kdy jsme mu nedali ani čuchnout, ho Ringo začal krmit chlebem. Ovšem jakmile se najedl chleba, začal somrovat salám. To už jsme z něj byli tak vysmátí, že jsem mu začali provádět co nás napadlo – třeba jsme mu svázali tkaničky k sobě a on s kusem salámu poskakoval, dokud jsme ho zase nerozvázali.

Každá legrace jednou končí, takže jsme nakonec nastoupili do vlaku a vyjeli směr Praha. V Žilině jsme asi 2 hodiny čekali a objevili při té příležitosti skutečnost, že některé automaty od sebe nepoznají mice 2 Sk a 5 Kč, což je informace k pozdějšímu využití. [historická pozn.: Nezkoušejte to, už to nefunguje.] No a pak zase na vlak a hurá domů.

Den 6.

Probudili nás celníci ve vlaku. Pak už jsme nespali a jenom prudili nějaká děvčata ve vedlejším kupé (puberta je věčná). Do Prahy jsme dorazili kolem 11:00. Na Hlavním nádraží jsem ještě za poslední zbytky peněz nakoupil nějaké jídlo a zapalovač v podobě kulometu – to na Ringa, jestli se mě pokusí ještě někdy vytáhnout do Tater!

A pak jsme jeli metrem domů. Toť vše.