Palach – symbol odporu a zapomenutý ideál?

Nedávné výročí upálení Jana Palacha mě donutilo se nad jeho činem zamyslet. Student, který se 16. ledna 1969 rozhodl obětovat svůj život na protest proti komunistické okupaci – legenda, ale co o něm vlastně víme? Byl to blázen, naivní mladík, nebo bylo jeho upálení opravdu čistým a idealizovaným činem sebeobětování?

Palachův příběh je, jako všechny v historii, kontroverzní. Někteří se k němu staví jako k činu naprostého sebeobětování a je neoddiskutovatelné, že Palach alespoň do jisté míry vyburcoval společnost, která se propadala do letargie. Většina lidí si ale nedokáže představit situaci po zlomu v roce 1968. A abychom pochopili, musíme se vžít do situace. Proto jsem se rozhodla se zeptat lidí, kteří dané období zažili – mých prarodičů.

Jaký byl rozdíl v situaci po a před srpnem 1968?

V 60. letech minulého století se začala politická situace v Československu uvolňovat a úplně nejlepší to začalo být začátkem roku 1968, když došlo ke změnám ve vedení KSČ (Komunistické strany Československa), když do funkce generálního tajemníka byl zvolen Alexandr Dubček. A začalo to vypadat tak, že se naplní ideje, které se objevovaly po celá 60. léta. Život před srpnem byl svobodný a lepší především ve svobodném myšlení, nešlo ani tak o hmotný blahobyt. Osobně mám pocit, že vývoj po stránce hmotné se postupně zlepšoval a že po této stránce se vyvíjel i po srpnu. Ale po srpnu byla především obnovena cenzura, uzavřely se hranice a vše se opět začalo řídit podle sovětského modelu socialismu.

Jaký efekt měl tedy Palachův čin?

Nebylo mnoho těch, kdo se pokusili vzdorovat a nepodlehnout této síle. Ale většinu národa nejde obviňovat z neaktivity, jiný názor a zejména vzdor ohrožoval i prostou existenci. A do této doby právě zapadá oběť Jana Palacha, který svým činem chtěl probudit společnost z letargie.  Janova oběť nebyla zbytečná. Upevnila na samém počátku té těžké doby (leden 69 byl ještě počátkem doby, která trvala 21 let), myslím si v podstatné části národa, vědomí příkoří, kterého se nám dostalo. A sama jeho oběť (i jeho následovníků) a zejména ohlas u jeho vrstevníků ukázala, že mládí naší země není budoucnost lhostejná. Byl to statečný čin a jeho oběť nebyla zbytečná a vzpomínky na něj udržovaly v nás (a věřím, že v mnoha lidech) vědomí bezpráví ze strany vládnoucího režimu a naději, že se svoboda vrátí.

Palachův dopis:

Vzhledem k tomu, že naše národy se octly na pokraji beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát za naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první listy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1) okamžité zrušení cenzury 2) zákaz rozšiřování „Zpráv“. Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, to jest do 21. 1. 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou) našich požadavků, vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1
P.S. Věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou. Leden 1968 začal shora, leden 1969 musí začít zdola (má-li začít).

Tímto dal vládě ultimátum, což naznačuje, že šlo o jeden z případů „boje proti systému“, jak o něm mluví sociolog Michael Biggs ve své studii: „Stejně jako u sebevražedných útoků, sebeupálení je provedeno jednotlivcem, který se záměrně zabije (nebo alesoň hazarduje se smrtí). Odlišně od sebevražedného útoku, sebeupálení se nesnaží fyzicky ublížit nikomu jinému nebo způsobit majetkové škody.“

„Jsou dva hlavní motivy pro sebeupálení: ovlivnění náhodných diváků a podněcování sympatizantů. Příslib posmrtných odměn, sebevražedné tendence či psychopatologie nejsou výraznými motivy. Dalším důvodem je efekt, který sebeupálení může vyvolat. Většinou nemají žádný zjistitelný vliv, ale malá menšina může vyvolat obrovskou odezvu. Některé případy sebeupálení posunuly rovnováhu sil mezi demonstranty a jejich odpůrci, třebaže někdy v neočekávaném směru.“

Francouzský badatel Martin Monestier proto tvrdí, že takto pojaté protesty je možné vnímat jako racionální a logické. Mají za cíl vzbudit vlnu veřejného rozhořčení, vystavit protivníka odporu a tím ho donutit k přijetí požadovaných podmínek. Jako forma politického protestu může sebeupálení vyvolávat také negativní ohlasy, většinou způsobené náboženskými či kulturními výklady sebevraždy. Poměrně často se také vyskytnou imitace této formy protestu, které ve skutečnosti mají příčinu v psychických nebo jiných osobních problémech.

Palachova pohřbu se zúčastnily masy lidí a jeho památka se znovu vynořila po dvaceti letech.

Příklady studentů, kteří napodobili Palacha, jsou Jan Zajíc, který se podepsal jako Pochodeň č. 2, přestože s Palachem nepařili do žádné organizované skupiny (jak by mohl nasvědčovat konec Palachova dopisu, Josef Hlavatý, Evžen Plocek, Michal Lefčík, dále dělník Miroslav Malinka a šestnáctiletý učeň Jan Bereš. Jsou to ale jen jména, neříkají nám skutečný příběh těchto osob a jejich skutečné úmysly těžko budeme někdy znát).

Dopad a reakce

Palachův čin měl velký dopad na psychiku obyvatel Československa. Jeho památka nabyla nový význam v roce 1989, kdy během tzv. Palachova týdne, od 15. ledna do 21. ledna 1989, kdy proběhla série demonstrací u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha. Těchto protestů se mimo jiné účastnil i Václav Havel. Jednalo se o předstupeň Sametové revoluce.

Projev prezidenta Ludvíka Svobody k úmrtí Jana Palacha

 „Studený plamen“

Komunistická vláda, jmenovitě funkcionář Vilém Nový, začala rozšiřovat fámu o tom, že se Palach nechtěl nechat zabít, pouze polít směsí methanolu s vodou, chemikálií způsobující „studený plamen“, a tímto „destobilizovat situaci ve společnosti“. Údajně měli jeho úmysly sabotovat ostatní členové studentské skupiny „Pětice smrti“, kteří měli přimíchat příliš malé množství hořlaviny, proto utrpěl smrtelné popáleniny.

V důsledku tohoto tvrzení podali Luděk Pachman, Vladimír Škutina, Pavel Kohout, Emil Zátopek a Lubomír Holeček na Nového žalobu na ochranu osobnosti (přičemž Zátopek ji později stáhl). Další žalobu podala Palachova matka Libuše Palachová, zastupovaná advokátkou Dagmar Burešovou. Soudkyně Jarmila Ortová obě žaloby zamítla se zdůvodněním, že Nový měl nejen právo, ale dokonce povinnost kritizovat Palachův čin.

 „Palachův čin je neuchopitelný, nestandardní. Vymyká se běžnému etickému hodnocení. Vzbuzuje velké emoce, vyvolává řadu otázek, polemik a často i protichůdných hodnocení. Je odsuzován i glorifikován.“ 

Jindřich Šrajer