Michal Frankl: Je nutné vyhnout se etnicizaci uprchlíků

Prchavá definice uprchlíka?

Michal Frankl je historik a působí v Masarykově ústavu a archivu Akademie věd. Vystudoval politologii a moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK a zabývá se dějinami moderního antisemitismu a holocaustu, stejně jako problematice uprchlické politiky ve 20. století. V současnosti se zabývá vypovídáním Židů, politikou zavřených hranic a zbavováním občanství ve středovýchodní Evropě na konci 30. let 20. století.

Je morálně správné kategorizovat “uprchlíka” a není to slovo “uprchlík” v dnešní době spíše suchá úřední floskule?

To je velmi dobrá otázka. Východisko pro odpověď je, že žijeme ve světe, kde vytváření těchto kategorií je bohužel potřeba. Ve světě, který se nezbaví hranic a jejich ochrany. Nestaneme se občany světa, kteří mají rozmanité, kombinované identity a kteří vnímají své identity v pohybu tak, že mají vlastně něco uprchlického v sobě, a naopak uprchlíci mohou vnímat, že jsou všude doma. Takovýto svět zde není a očividně nebude a my se musíme vypořádat s realitou národních států, které primárně vycházejí z toho, že existuje nějaký přímý privilegovaný vztah mezi občany a státem. A zároveň mezi státem, občany a územím, které je možné ohraničit a chránit. Podle mého názoru se tedy vytváření této kategorie nevyhneme a je důležité si přitom uvědomit, že pojem „uprchlík“ je konstrukce. V lepším případě je konstrukce, která pomáhá lidem, kteří to potřebují a která svět zlepšuje. V horším případě to může být konstrukce, kterou my vylučujeme ostatní.

Kdo si tuto konstrukci žádá a kde se bere potřeba škatulkování uprchlíků?

V optimálním případě je konstrukce uprchlíka vystavěna na etickém rozhodnutí, které řekne: “Tyto skupiny jsou ty nejpotřebnější”. Jsou nejdůležitější, protože jsou to lidé politicky pronásledováni, v ohrožení života, rasově pronásledováni nebo nábožensky pronásledováni. Je řada faktorů, které do rozhodovaní přicházejí, které konvence z roku 1951 umožňuje brát v úvahu. Myslím si, že je důležitá ještě jedna věc a to je pomoc uprchlíkům nespočívá jenom v definici uprchlíka a v tom, řekněme, přijetí nějakého množství uprchlíků. Spočívá také v tom, že dnešní evropské světy musí promýšlet také otázku migrace a jakým způsobem migraci umožňovat a zároveň třeba omezovat například zlepšováním ekonomické situace v jiných zemích, rozvojovou pomocí a řadou dalších metod.

V dnešní době se často míchají dva odlišné pojmy – uprchlík a migrant. Někdy jsou používána i ve stejném významu. Je tedy mezi těmito dvěma termíny rozdíl?

Řekl jste, že se v dnešním světe rozlišují, ale já bych to možná trochu vyhrotil. Ony se většinou dávají do protikladu. Když se argumentuje, že lidé, kteří sem přichází a potřebují pomoct, že nejsou skutečnými uprchlíky, že to jenom předstírají a že jsou jenom ekonomickými migranty. Často se podsouvá, že to jsou jen lidé, kteří chtějí žít lépe, a protože třeba očekávají bohatou pomoc od uprchlických organizací a chtějí zneužívat sociální systémy. To, co je v těchto pojmech často nevyřčeno, je velmi silné. Já si myslím, že tyto pojmy jsou jinak definované. Dávat je vedle sebe vlastně nedává smysl. Migrace je skutečnost, sociální realita, která získává velmi rozdílné podoby a má mnoho různých příčin. Není a priori špatná nebo dobrá a neměla by být veřejným nepřítelem. Debata o ní a kroky států či dalších organizací by měly být pragmatické a odrážet tuto různost. Naopak definice uprchlíků a přístup k nim předpokládá morální úvahu a rozhodnutí, které jsou odpovědí na zvláštní formy této nucené migrace a vztahují se k našim sdíleným hodnotám.

Když se podíváme na migraci z historického pohledu, jak by vypadala?

Tak tady se budu moct vrátit do své pozice historika, protože si nemyslím že mám klíč k současným problémům, ale v historii se vyznám lépe. Myslím, že když se podíváme na to, jak se hovořilo třeba ve 30. letech o židovských uprchlících, můžeme se poučit, čemu bychom se měli vyhnout dneska. Zejména ve třicátých letech jsou židovští uprchlíci čím dál častěji označováni ne jako uprchlíci, ale jako migranti. Zase s tím jde asociační řada: nechtění, ekonomičtí, narušují stav národních států, nebezpeční, příživnici, kriminálníci atd. Pojem migrant zde nefunguje jako popis sociální reality, ale je skupinově vymez etnikem. Je nutné se tedy vyhnout etnicizaci definice toho, kdo je migrant a kdo je vlastně uprchlík.

Je tedy z historického hlediska migrace přirozená? Je migrace nedílnou součástí našich životů?

Já myslím, že toto otázka je zároveň odpověď. V dnešních vyhrocených debatách často zaniká, že migrace vždycky byla a bude a že snahy státu naprosto kontrolovat migraci nejsou vždycky účinné (i když samozřejmě mají svůj výrazný efekt). Myslím si, že v českých zemích a konkrétně v českých školách by bylo dobré, kdyby se téma migrace nově promyslelo. Je to mimochodem patrné na českém konceptu dějepisu, který s tímto tématem prakticky vůbec nepočítá. To se poté prolíná i do českých učebnic dějepisu. I když dnešní dějepis je mnohem tolerantnější než dříve, pořád se točí kolem spojení území a kultury, potažmo národa.

Myslíte si, že tento jev má spojitost s českou izolovaností? Je tato izolovanost spjatá s geografickým umístěním naší země (tj. hory)?

Já si myslím, že tento jev není ovlivněn přímo izolovaností ve smyslu hor a jiných zeměpisných podmínek. To vyzdvihování hor jako esenciálních překážek je trochu i součást tohoto nacionalismu. Zejména v devadesátých letech dvacátého století jsme ušli nějaký kus cesty dopředu. Nejen otevřením hranic, ale právě již zmíněnou větší tolerancí v dějepise. Což se týká typicky Němců nebo Židů v českém prostoru. Romové z této tolerance ale často vypadávají. Pochopení toho, že migrace je něco, co společnosti formuje a nějakým způsobem utváří, by přispělo. Tím nechci tvrdit, že se máme rozpustit v nějaké univerzální identitě, ani nechci říkat, že migraci máme idealizovat. Naopak si myslím, že ta idealizace migrace je to, co vede ke zklamání. Myslím si, že by stálo veřejný prostor, ať se bavíme o současné situaci nebo o minulosti, zaplnit a zkultivovat skutečnými pohledy lidí, kteří migrují a proč to dělají, abychom přestali oscilovat mezi tím naivním otevřením a naprosto striktním odmítáním.

Na závěr bych rád uzavřel tento rozhovor Vaší otázkou, kterou máte v anotaci a toť jest, kdo je vlastně uprchlík?

Myslím si, že jsou na to dvě odpovědi. Jedna je, že uprchlík je někdo, kdo je tak definován podle mezinárodního práva. Můžeme se zde opřít o konvenci o uprchlících z roku 1951. Konvence nám říká, že onen člověk musí mít oprávněnou obavu o svůj život, musí se nacházet mimo území svého státu, čímž mimochodem vylučuje lidi, kteří utíkají uvnitř toho státu. Druhá možnost je vytržena mimo právo. Uprchlík je ten, o kterém se dohodneme, že je uprchlík, na základě etického morálního rozhodnutí. Dějiny uprchlíků ve 20. století, stejně jako současná debata o uprchlících, ukazují potřebnost informované debaty, v níž není uprchlík modelován do nepřítele národa, státu či kultury, a společenského konsensu. Velkou výzvou pro nás nyní je, jak tyto dva pohledy sloučit. Tedy máme celkem objektivní právní základ, který je třeba brát v potaz, a my se musíme shodnout jak tento základ budeme naplňovat. Je tedy potřeba, aby vznikl kompromisní prostor jistoty, kde každý uprchlík nebude vnímán jako ohrožení.

Já vám děkuji za rozhovor, na shledanou.

Autor: Jakub Kuthan

Jakub Kuthan je student oktávy LŠ. V redakci školního časopisu je od jejího vzniku, tři roky byl šéfredaktorem Jew's News, nyní se stáhl do ústraní. Zabývá se editorskými pracemi a příležitostním přispíváním.