CYKLUS: Napoleonovy lásky – Josephine Beauharnaisová 2. část

Napoleon se každým dopisem vžíval více a více do své lásky k Josephine. Pořád na ni musel myslet a velice ho trápilo, že ho nechává čekat na odpověď i celé týdny. Josephine se nepřetvařovala. Nepsala Napoleonovi žádné láskyplné dopisy. Chtěla si jen v Paříži užívat stejně jako dřív. Řekněme, že i po svatbě pokračovala Josephine v upevňování sociálních vazeb a také mimomanželských vztahů.

“…naproti tomu Napoleon pocházel z dosti starosvětské korsické rodiny, která byla Josephine šokována. Jeho bratr Josef ho přemlouval k rozchodu s ní od okamžiku, kdy ji prvně spatřil. Napoleon se časem rozhodl, že musí Josephine izolovat od okolního světa, aby si mohl být jist její věrností”

Napoleonova matka Laetizia také nesouhlasila s jeho volbou. Josephine se jí zdála příliš stará a její předchozí život příliš pohnutý. Vylíčila (pěkně šťavnatě) Napoleonovy všechny drby. Ten tomu nejdříve nevěřil, ale poté propadl jakési panice. Byl zvyklý velet a tak si také myslel, že dokáže zkrotit i svou ženu. Čím déle byl Napoleon od své ženy odloučen, tím více věřil pomluvám a pověstem, které o jeho manželce kolovaly.

Když se na to podíváme psychologicky, je takřka nemožné, aby se z Josephine stala počestná manželka řekněmě přes noc. Ona vlastně ani žádnou snahu ani neprojevila, protože zatím nevěděla, jakého muže vlastně získala. I když za ním přijela do Itálie, viděla ho velice zřídka, protože si s sebou přivezla svého milence Hippolyta Charlese, se kterým si užívala, zatímco Napoleon bojoval.

Joseph učinil před bratrem opatrné narážky na Hippolyta. Napoleonův rozkaz zněl, že se má Hippolyte odebrat na nové místo do Paříže. Oba milence to zarazilo, protože si uvědomili, že se o nich Bonaparte dozvěděl.

Po dlouhých měsících nepřítomnosti se Napoleon konečně, jako vítěz nad Rakušáky, vrátil do Paříže. Sám! Josephine přijela až 3. ledna. Obklopená lidem a zbožňovaná Napoleonem.

Ten, jak jí spatřil, zahnal v hlavě chmury, způsobené zvěstmi o její nevěrnosti a těšil se z její přítomnosti. Vše do čeho se pustil mu vycházelo. Možná až na jednu věc. Čekal, že Josephine bude brzy těhotná. To jí však vůbec netrápilo a jen si pohrávala s Napoleonovými city. Byla si svým mužem absolutně jistá a až později jí došla vážnost situace.

Bonaparte nezůstal v Paříži dlouho (odjel do Egypta) a to pro Josephine znamenalo, že bude mít alespoň opět čas na nějakého milence. Ale k ničemu takovému nedošlo. Došla k ní totiž zpráva o Pauline Fourésové, která navázala v Egyptě milostný vztah s Bonapatrem (ještě o ní bude řeč).

Tím začalo pro Josephine velké utrpení. Netušila, že by se karta mohla obrátit v její neprospěch, že nastane doba, kdy bude muset o Napoleona začít bojovat. Začala psát Napoleonovy časté dopisy ve kterých dělala žárlivé narážky. Ještě před nedávnem by se rozpustil blahem, dostat od ní podobný dopis, nyní ho však moc nezajímalo, jak se k tomu Josephine staví. Vypadalo to, že jí neodpustí. Najednou zjistila, že vlastně Napoleona miluje a teprve teď se začala snažit! Věděla, že se musí snažit, aby Napoleonovy porodila v nejkratší době dítě. Vynakládala nemalé prostředky na to, aby přišla do jiného stavu, ale vše bylo marné.

Málem celá Evropa věděla o jejich problémech a dokonce se začalo proslýchat, že Napoleon se chystá s Josephine rozvést.

Usmíření

Po roce a půl se Bonaparte vrátil zpátky do Francie. Byl uvítám jako vítěz. Josephine dorazila do Paříže o dva dny později a když přijela, našla komnaty svého manžela zavřené. Uvědomila si, jak prázdně dosud žila. Dala by nyní cokoliv za to, kdyby se dalo její chování v posledních dvou letech vymazat.

Její pláč ho nakonec obměkčil a přijal ji. Jakmile ji uviděl, veškeré jeho úvahy o tom, že se nechá rozvést, byly najednou ty tam. Věděl, že je to žena jeho života a že ji upřímně miluje. Dalších pár dní byli pouze spolu a zažívali něco jako druhé líbánky. Napoleon na toto období vzpomínal na Sv. Heleně:

“Chtěla se mnou pořád spát. Byla si vědoma, že vliv ženy na muže se v první řadě opírá o sexuální vztah.”

Podařilo se jí sice Napoleona obměkčit, ale už si dávala od této chvíle pozor.

9.listopadu 1799 provedl Napoleon státní převrat, svrhl neschopné Direktorium a s pomocí svého bratra rozehnal Radu pěti set, která se mu chtěla postavit do cesty. 13.prosince se již Napoleon prohlásil prvním konzulem. Měl tedy hodně práce a jeho osobní život musel zaplout do pozadí. Josephine se obávala, že by mohl mít Napoleon nějaké potomky se svými milenkami, protože nyní jí začal být občas nevěrný. Prostě využíval hojné situace, které se mu naskýtaly.

Aby byl zajištěn dědic, rozhodl Napoleon, že řešením bude sňatek jeho mladšího bratra Ludvíka a Josefíniny dcery Hortense. Jejich syna chtěl adoptovat, aby se mohl stát jeho nástupcem. (Toto čistě politické manželství bylo velice nešťastné, nicméně potomek, který z něj vzešel, nastoupil pak jako Napoleon III.)

Korunovace

Napoleon kráčel od vítězství k vítězství a stále více si uvědomoval, že mu chybí vhodný titul. Rozhodl se stát druhým císařem Francie (první byl Karel Veliký). Uzavřel s Josephine církevní sňatek, který byl ke korunovaci nutný a začal plánovat obřad na druhý den. 2.prosince 1804 se konala korunovace v Notre-Dame. Josephine byla krásná a Napoleon, oděný v rudém sametu, vypadal opravdu  jako veliký vůdce. Papeži, který ho měl korunovat, vzal z ruky korunu a sám si jí posadil na hlavu. Poté vzal Josepihinu korunku a pomalu a pečlivě ji posadil na její hlavu.

My si tento čin vykládáme tak, že tím dával najevo, že je nikdo nemá větší moci než on a že se nemíní nikomu podřizovat.

Rozvod

Josephine nedala Napoleonovi dědice a tak bylo jasné, že i když to byla nyní vzorná a milující manželka, která si získala srdce poddaných, že je jen otázka času, kdy bude muset odstoupit. Jejich manželství se navzdory tomu velice protahovalo, protože Napoleon byl do Josephine stále zamilován.

Pro císaře nebylo lehké rozejít se se svou ženou. Nemohl tušit, že státním zájmům obětuje zároveň své štěstí. S Josephine totiž zapadla i jeho šťastná hvězda.

15.prosince 1809 sezval Bonaparte velkou recepci, kde měl pečlivě naučenou řeč. Začal téměř koktavě:

“Jen B”h ví, co toto rozhodnutí znamenalo pro mé srdce… Odvahu k tomuto kroku jsem nalezl jen díky přesvědčení, že tím Francie prokážu velikou službu. Jsem dalek toho, sebeméně si stěžovat na svou milovanou ženu, mohu jí projevit jen nesmírnou vděčnost za její oddanost a něhu. Třináct let zkrášlovala můj život a tyto roky se nesmazatelně vepsali do mé paměti. Korunoval jsem jí vlastníma rukama. Mým přáním je, aby si ponechala svou hodnost a titul císařovny a nejvíce si přeji, aby nikdy nepochybovala o mých citech, které k ní chovám, a aby ve mně stále viděla nejbližšího a nejdražšího přítele…”

Tak to řekl Napoleon před veřejnosti, ale osobní rozchod ho ještě čekal. Nedokázal ke své ženě přijít sám a tak si s sebou vzal Menevala, který byl i svědkem toho, že Napoleon ji k sobě přitiskl a zasypal ji polibky. To bylo na Josephine příliš a omdlela. Když se probrala, byla už sama.

Výsledek obrázku pro joseina omdlela pri rozchodu s napoleonem

Dožití a konec velké lásky

Po rozvodu se Josephine odstěhovala do zámečku Malmaison nedaleko Paříže. Byla závislá na ročním důchodu (3 miliony franků) od Napoleona. Jejím velkým koníčkem se stalo pěstování růží a na jejím zámečku se jí podařilo vypěstovat 250 odrůd těchto květin. Zámek se stal centrem umělců, botaniků a šlechtitelů rostlin.

Z Paříže jí chodili zprávy o nové císařovně i o narození Napoleonova syna. Bolelo ji z toho srdce. Vždyť jí zkazilo její lásku k Napoleonovi pouze to, že nebyla těhotná.

Josephine zemřela v roce 1814 na infekci horních cest dýchacích (něco jako záškrt). Před smrtí zamumlala téměř neslyšně splynuly z jejích rtů slova: Bonaparte…Elba…Král římský…Pak už zavřela oči navždy. Na jejím pohřbu byla celá Francie.

Napoleona na Elbě o této smutné události neinformovali. O smrti své Josephiny se dozvěděl až z krátké zprávy v novinách, které se mu dostaly do rukou. Ve svém vyhnanství na ostrově Svatá Helena Napoleon napsal:

“Josephine je jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval. Stále vládne mému srdci a stýská se mi po ní.”

Paradoxem je, že pozdějším pokračovatelem napoleonské dynastie se nestal potomek Napoleona samého, ale právě Josephine.