Helena Illnerová: Koho podpoří v prezidentských volbách

In medias res 2017: Helena Illnerová

Během letošní konference In medias res jsme se zeptali na pár otázek Heleny Illnerové, bývalé předsedkyně Akademie věd, pohybující se hlavně v oboru biochemie, který také v roce 1961 na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy vystudovala. Zabývala se zkoumáním takzvaných biologických hodin u savců. I v téměř osmdesáti letech je velmi energická a ráda jezdí na kole.

Chtěla bych se Vás zeptat, jaké to je pracovat mezi muži, protože vy jste žena, která si dobyla uznání průlomovými objevy. Jaký je postoj k ženám ve vědním výzkumu?

Myslím si, že je ten postoj otevřený. Specielně v biologických oborech je velice mnoho žen, takže, když jsem byla na akademii v pozici místopředsedkyně a předsedkyně, necítila jsem nikdy žádný problém. Trochu jsem cítila problémy po roce 1989, když jsem už mohla být vedoucí oddělení – předtím jsem nemohla, protože jsem nebyla ve straně – a najednou jsem viděla, že mým kolegům je to trochu nepříjemné, a že mi třeba napsali do docházkové knihy, že pokud jim chci něco sdělit, ať jim to napíšu do docházkové knihy, protože jim bylo nepříjemné, že bych jim jako žena měla říkat, co by měli a neměli dělat. Ale to bylo poprvé a naposledy. Potom už jsem se s ničím podobným nesetkala.

Jenom s žurnalisty jsem měla problémy, protože ti mi kladli takové směšné otázky. Když jsem se třeba stala předsedkyní Akademie, ptali se mě, jestli si troufnu jednat s ministry. Mě to tehdy připadalo strašně legrační, protože takový Stanislav Gross, který v té době byl premiér, byl úplný kluk proti mně a nevěděla jsem vůbec, proč bych si vůbec neměla troufnout s ním jednat, protože si myslím, že jsem toho už měla dostatečně za sebou a dost jsem toho dokázala, takže jsem měla dostatečné sebevědomí, na to, abych se bavila s kýmkoli. Myslím si, že tímhle způsobem by se nikdy nezeptali žádného muže, ale ženy se takhle dotázali.

Proč jste se rozhodla pro svůj obor? Jak jste se k němu dostala?

Mně bylo jasné, že bych měla problém se dostat na jakýkoli humanitní obor, protože jsem za komunistů neměla  v kádrovém profilu nic, co by mi pomohlo – ani dělnický původ, ani matku samoživitelku, a tak dále. A můj tatínek, který byl právník, ale byl v té době z práv vyhozen a potom dělal ve sklářském průmyslu, měl pocit, že by ta chemie byla dobrá, protože jeho začala bavit chemie skla. Měli jsme dobrého chemikáře, a tak jsem si řekla, proč ne. Nicméně když jsem chemii studovala a když jsem ji vystudovala, tak mě to táhlo používat ji v biologickém oboru, protože jsem potřebovala něco živého. Myslím, že jsem trošičku směřovala tam, kam směřuje hodně žen – hlavně aby to mělo smysl pro lidi.

Jak se dají poznatky z vašeho oboru použít ve společnosti? 

To je velice obtížná otázka, protože to se stále objevuje. Všichni samozřejmě vědí, co se stane, když onemocní srdce nebo když má problémy s gastrointestinálním traktem atd. U tohohle se to ale těžko určuje, protože ty biologické hodiny, to je něco směšně maličkého. Nicméně už teď se ví, že když se naruší chod biologických hodin, a hlavně když se naruší celý ten cirkadiánní systém, tak dojde k desynchronizaci s vnějším prostředím a toho časového vnitřního systému, takže je to riziko pro všechny choroby. To je hrozně důležité, protože když říkám, že to je riziko pro spánek, že to je riziko pro poznávání a pro učení, že to je riziko pro kardiovaskulární systém, čili to je riziko pro metabolismus, tak to je teď už tak obecně přiznávané, že to všichni vědí.

Co jste tedy zjistila o efektech desynchronizace?

My jsme ve skutečnosti nestudovali tak moc člověka, i když také jsme dělali některá pozorování na člověku, my jsme velice dobře prozkoumali, jakým způsobem jsou savčí biologické hodiny jakoby zpožďovány nebo jako předbíhány vnějším osvětlením. Většinou jsme to dělali na potkanech nebo jsme to dělali na křečících, čili jsme v lecčem měli jakoby prioritu, že jsme odhadli, že ty biologické hodiny savců jsou velice komplexní a že je nutno se na ně dívat jako na víceoscilátorový Systém. Určitě jsme byli ti, kteří ukázali, že třeba ten melatoninový signál se mění v závislosti na roční době, což je strašně důležité právě pro tu celou přírodu. To že dostávají takhle informaci za celé ty organismy, zda se den dlouží nebo krátí, že to platí i pro ty centrální biologické hodiny v mozku, že reagují na tu délku dne.

Takže změna letního a zimního času také způsobuje desynchronizaci?

Změna letního a zimního času je jen hodinová změna, takže to může na nějakou krátkou dobu skutečně způsobit problémy, že se člověk na jaře těžko přizpůsobí tomu, že je nutno aby se jeho vnitřní čas o tu hodinu předběhl. Ten přechod na letní čas se dělá v naprosto nesmyslnou dobu, na konci března, kdy člověk znovu začne vstávat do tmy, protože ten den ještě není dostatečně dlouhý. Kdyby se to dělalo třeba v květnu, kdy by o to lidi stáli, den už by byl dostatečně dlouhý a ráno by bylo hodně světla a ty hodiny by se předběhly relativně rychle. Takhle to trvá nějakou dobu a jediné, co může být problém je nějakým způsobem zkrácení spánku.

Jak moc se individuálně liší ty cykly? Má to nějaká obecná pravidla pro všechny? Jsou tu velké rozdíly u jednotlivců?

Myslím, že téměř každý jednotlivec je schopen se adaptovat a je schopný být synchronizován vnějším osvětlením (tedy světlem a tmou) mohou být extrémní typy, specielně myslím extrémní sovy, které mají tu vnitřní periodu třeba blížící se 25 hodinám, a ty potom potřebují velmi intenzivní ranní světlo, aby se jim ty hodiny o tu dobu předběhly, aby byli synchronizováni s vnějším dnem. Vždycky se domnívám, že sovy nemohou mít problém v létě, protože v létě je světlo venku tak silné, že musí ty hodiny synchronizovat, i když patří k sobě.

Co je podle vás hlavní cíl vědy?

Hlavní cíl vědy je skutečně poznávat svět okolo nás, zprostředkovávat tohle poznání jiným, a v okamžiku kdy člověk přijde na něco, co může být užitečné pro lidi a společnost, tak se snažit to využít, všechny s tím seznámit a případně na to něco vymyslet – v biomedicíně by to byl třeba lék nebo návod jak správně žít.

Ve výzkumu je problém, že je na něj nedostatek peněz. Jak jste se s tím jako předsedkyně Akademie věd potýkala?

Ze začátku to bylo velice těžké. To byla doba, kdy jsme přebírali Akademii, tou dobou byl předsedou pan profesor Zahradník a já jsem napřed byla místopředsedkyně zodpovědná za biologii a chemii. Bylo to velice problematické, protože to bylo zkrácení rozpočtu z roku na rok asi o třicet nebo čtyřicet procent. Vám to možná nic neřekne, ale to bylo naprosto tragické zkrácení. V zásadě, když jsem nastupovala, tak jsem přebírala třicet ústavů v oblasti biologie chemie a dvacet z nich se rušilo.

To bylo velice problematické, protože bylo nutno v těch ústavech vyhledávat ty lidi, kteří jsou skutečně vynikající a zasadit je do jiného ústavu. Pak už to pozvolna nebylo tak zlé. Zavedl se grantový systém. Grantový systém byl prima, protože ti, co byli skutečně dobří, tak dostali na svůj výzkum peníze, které potřebovali. Ale přináší to hrozně moc administrativy. Vyžaduje to stále psát hlášení, stále psát závěrečné zprávy, stále psát žádosti. A tak ti, co za ten výzkum ručí, co jsou tahouni té vědy, co mají ty nápady a tak dále, strašně moc času zprostředkovávají na administrativu.

Jednu dobu jste se angažovala v politice – ve Straně zelených. Proč jste se rozhodla pro tuto stranu?

Tahle strana mi to tehdy nabídla. Tehdy jsem znala pár lidí ze svého okolí, kteří se snažili udržet zeleň v Praze a starali se o takové věci, jako cyklostezky nebo tak, což mi bylo sympatické. Rozhodně ne všechno mi bylo až tak sympatrické a rozcházela jsem se s nimi s tím, že na rozdíl od nich nemám nic proti jaderné energii, ani americkému radaru v Brdech (jehož stavba byla v té době velkou otázkou), ale viděla jsem tam na lokální úrovni dobré lidi a měla jsem pocit, že bych měla co v tom Senátu říct, protože už jsem v té době byla hodně hotový člověk a měla jsem za sebou nějaké zkušenosti.

Tehdy jsem vycházela z toho, že už předtím jsem odmítla poměrně silnou nabídku. Než byl zvolen pan prezident Klaus, tak jsem dostala nabídku od trojkoalice (což tehdy byla Unie svobody, Lidovci a Sociální demokracie). Tehdy byl premiérem pan Špidla, kterého jsem si velmi vážila, a ten mi nabídl, ať za ně kandiduje na prezidenta. To jsem odmítla a zpětně je mi to docela líto.

Plánujete něco týkající se politiky v budoucnu?

Ráda bych pomohla někomu, koho bych si skutečně vážila, aby se dostal na to prezidentské místo. Na tom mi velice záleží, i když všichni říkají, že prezident nemá žádné exekutivní pravomoci. Myslím si, že aby byl v čele státu někdo, koho si člověk může vážit po mravní stránce, jako někoho kdo stmeluje, na tom mi hodně záleží. Specielně kvůli dětem, vnoučatům, celé společnosti a jejich budoucnosti.

Kdo myslíte, že by to měl být?

Tohle je taková věc, kterou nevím, jestli mám sdělovat. Tady se vyskytuje více lidí, kteří nejsou třeba tak známí. Myslím si, že předseda akademie, pan profesor Jiří Drahoš, by byl dobrým kandidátem, myslím si, že dobrým kandidátem by byl pan Pavel Fischer, který byl nějakou dobu naším velvyslancem ve Francii, myslím, že i pan Kolář, který byl velvyslancem ve Spojených státech a Rusku. To jsou moje tipy. Doufám, že někdo z nich bude dostatečně silný.

Čeho si v životě vážíte nejvíc? Co považujete za nejlepší věc, které jste dosáhla?

Teď by se hodilo říct třeba jednu věc jako, že jsme na něco přišli nebo tak. Ale já si asi vážím nejvíc toho, že mám dobrou rodinu a velice slušné děti a vnoučata. To si myslím, že je to základní. Troufám si říct, že na tom taky nějakou malou zásluhu na tom taky mám, protože, marná sláva, ta žena to ovzduší trochu vytváří.

Dál si myslím, že jsem byla vždycky, i za komunistů, určitým způsobem pyšná na to, že jsem z Československa, přestože jsme tu měli ten režim, který jsme tu měli, a přestože všichni nad těmihle zeměmi trochu ohrnovali nos. Třeba když někdo z Československa s něčím přišel nebo napsal nějaký článek, a když to bylo bráno jako něco dobrého – když člověk ukázal, že taky něco umíme, že jsme něco dokázali, že v něčem jsme první.

Do třetice já jsem vedla léta takový turistický oddíl, tehdy se tomu říkalo Turistický oddíl mládeže, takzvaní TOMíci, v podstatě to byl takový skrytý skautský oddíl. A to je taky něco, na co jsem hrdá a na co hrozně ráda vzpomínám, protože ty děti byly báječný.

Děkuji za rozhovor.

zástupkyně šéfredaktora Amálie Vystavělová
editor Matěj Knop