Šimon Pánek: Sametová revoluce byla jedno velké dobrodružství

V rámci přednáškového cyklu In medias res, který se uskutečnil 22. 2. 2017 v Lauderových školách, jsme udělali rozhovor se spoluzakladatelem a současným ředitelem organizace Člověk v tísni, Šimonem Pánkem.
Šimon Pánek se narodil 27. 12. 1967 v Praze. Studoval přírodovědeckou fakultu UK, nakonec ji ale nedokončil. Je jedním ze zakladatelů humanitární organizace Člověk v tísní. Nyní je i jejím ředitelem. Byl jedním z nejznámějších studentských vůdců sametové revoluce v roce 1989. V roce 1992 spoluzakládal soukromou informační agenturu Epicentrum, přinášející zpravodajství z krizových oblastí světa. V letech 1992–1997 pracoval pro Nadaci Lidových novin. V tomto roce již působil v Kanceláři prezidenta republiky a současně se věnoval filmové produkci. Prezident Václav Havel jej na Pražském hradě vyznamenal medailí za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných, v letech 2002-2003 získal cenu Evropan roku. V roce 2010 mu občanské sdružení Post Bellum udělilo Cenu Paměti národa.

 

Co Vás přivádí k tomu, že mluvíte na školní konferenci? Mohl byste se věnovat důležitějším věcem, nebo je pro Vás toto důležité?

Důvodů je několik, jednak tady nejsem poprvé, už jsem tady před pár lety přednášel. Lauderovy školy znám, jsme sousedi, navíc zde studují děti mých kamarádů, takže o vaší škole vím, mám k ní vztah. Nevím, jestli se dá říct, že tohle není důležité, myslím, že to je důležité. Mluvím tady s lidmi, kteří přemýšlejí o světě, tvoří si na něj nějaký názor a zajímá je to. Chodím na školy poměrně často, přibližně tak jednou za měsíc a půl až dva. Baví mě to, baví mě snažit se věci vysvětlovat tak, aby jim rozuměli i lidé, kteří s námi nepracují v Člověku v tísni, pro mě je běžná součást práce a nedělám ji, protože bych musel, nebo že by mě trápila, ba naopak.

Jak vnímáte českou společnost z hlediska antisemitismu?

Přiznám se, že nějak hlouběji nestuduji, jaký je současný stav ve srovnání se stavem před deseti nebo dvaceti lety, takže nevím, jestli se to zhoršilo spolu s obecně se zhoršujícími kulturními hodnotami ve společnosti, ale asi bych čekal, že ano, bohužel. Jinak česká společnost si samozřejmě prošla za poslední století nepěkným vývojem ke vztahu k Židům. „Spolupráce“ řady lidí během druhé světové války je určitě smutnou částí naší historie, zároveň ale byli lidé, kteří pomáhali. Po konci komunismu se určitě otevřel prostor i pro emancipaci židovské obce, pro renesanci židovství, příslušnosti k obci, což je dobře. Teď ty poslední roky, říkám, mám obavu, že se to podobně jako vztah k jinakosti, uprchlíkům, hodnotám, trochu i k neziskovkám zhoršuje. Objevuje se spoustu starých stereotypů, které jsou dílem i antisemitské.

Setkáváte se při vaší práci ve světě často s antisemitismem?

Opět, já to nesleduji, my se zabýváme většinou materiálními věcmi, nikoliv tímto vztahem. A pokud ano, tak vztahem mezi různými etniky. Je pravda, že v posledních letech etnická tolerance není ve světě na vzestupu, spíš naopak. Například na Blízkém východě, mám na mysli země, kde žili malé židovské, nebo křesťanské menšiny, například Irák, situace se tam zhoršila kvůli válkám. Člověk na to občas narazí, například v bývalém Sovětském svazu, kde je to často ambivalentní, už jenom vtipy, které se vypráví v Rusku, jsou na jedné straně antisemitské, na druhé straně je v nich často velký respekt ke schopnostem, pracovitosti, úspěchu lidí, kteří byli, nebo jsou, Židé.

Odmítl jste kandidovat na prezidenta České republiky, proč?

Protože mám pocit, že to není to, co bych měl teď dělat. Obecně řečeno, nemám na to dostatečnou energii a „drive“, nemám pocit, že bych to vyhrál v současném nastavení české společnosti. Obávám se, že bych se asi nedokázal se prolhat různými tématy – včetně migrace, vztahu k menšinám, tolerance ve společnosti atd. Osobně ani necítím, že je ta pravá chvíle, protože to není taková „sranda“ kandidovat na prezidenta. Myslím, že člověk by měl intenzivně vnitřně cítit, že to je ta pravá chvíle a že teď se chce o to porvat. A já to necítím, tím pádem nekandiduji.

Jak by podle Vás měl vypadat „správný prezident“?

Zjednodušeně řečeno by to měl být člověk orientovaný hodnotově, protože český prezident je spíš symbolická funkce. Měl by symbolizovat hodnoty a měl by být také obrácený do budoucna a přinášet nějakou pozitivní optimistickou vizi do budoucna – nikoli rozdělovat společnost, ne ten, který by do společnosti pumpoval negaci, strach a vzájemné animozity, což dělá současný prezident. A hlavně – aby to byl slušný člověk, kterému se dá věřit.

Jste účastník „sametové revoluce“, myslíte si, že naši generaci postihne revoluce či těžké zvraty?

To nevím. „Sametová revoluce“ byla hlavně jedno velké dobrodružství a obrovský happening, končil komunismus a úžasně jsme si to užili. Já doufám, že vaši generaci spíše nečekají nějaké velké zvraty, protože demokracie se netýká (jen) revolucí, demokracie je dlouhodobá úmorná práce. Demokracie je složitá, náročná, pomalá, často neefektivní, ale pořád je to lepší než jakákoliv autokratická nebo diktátorská forma vlády (a zprávy věcí veřejných). Já doufám, že ne a že vaši generaci a generaci mých dětí, které jsou zhruba tak o 10 let mladší než vy, nečekají nějaké zvraty, ale spíš postupná evoluce k tomu, abychom žili ve slušném státě, který je tady pro lidi, a ne lidi pro stát, systém, vrchnost, jako to je v mnoha místech na světě.

Jak se změnila vize organizace Člověk v tísni od její založení?

Já bych řekl, že to úplně nejzákladnější, to znamená, že jsme nějaká služba a že pomáháme, čili sloužíme, se v Člověku v tísni nezměnilo. Na začátku nás bylo pár a dělali jsme to pro pár set nebo tisíc lidí, dneska nás je skoro dva tisíce a pracujeme v úplně jiném objemu, ale ta základní premisa, že jsme služba, pomoc, a že to děláme a chceme dělat s pokorou, tak ta zůstala stejná, ale změnila se metodika, profesionalita, objemy práce, rychlost, technické nástroje, rozpočty, znalosti, typ lidí. Dneska spoustu lidí, kteří to dělají, nejsou amatéři jako my na začátku, ale jsou to lidi, kteří to vystudovali často ve světě. To všechno se změnilo, ale řekl bych, že ty základní principy zůstaly hodně podobné, nebo stejné.

Kdybych Vám teď dal 100 Kč na nějaký váš projekt, tak kolik průměrně z toho spolkne režie a kolik z toho se dostane k lidem?

Kdybyste to dal na povodně v České republice, tak 90 Kč se dostane k těm lidem, když to dáte na projekt Vzdělávání v Africe, tak přímo na ty výdaje spojené se vzděláváním, teď nemyslím stavbu školy, tam to bude podobné, zaplatí se jenom stavební dozor a pak ta stavba; ale projekt Vzdělávání učitelů, něco dlouhodobého, něco, co je hodně náročné na lidi, platy, tam ty operační řídící náklady můžou vystoupat klidně ke 30% – u dlouhodobého rozvojového projektu, ale strašně závisí na tom, co je ještě součást projektu a co už je jenom ta režie. Jestliže mluvíme jenom o Praze, o podpoře z Prahy, učetnictví, tak to je v celé organizaci okolo 7%. Ale složitější, dlouhodobější věci, potřebují větší obsluhu než přímá pomoc po povodních nebo stavba školy.

Co můžeme dělat my, abychom pomohli?

Můžete se časem zapojit do programu: Dvě hodiny týdně, to je program, kdy nejen mladí lidé, kteří jsou vzdělaní, inteligentní, schopní, v našem programu můžou doučovat konkrétního kluka nebo holčičku ze sociálně vyloučené rodiny. Většina z nich jsou Romové, ale zdaleka ne všichni. Pomáhají tomu dítěti nebo tomu mladému člověku dopadnout lépe než rodiče, mít nějaké vzdělání, být uplatnitelný na trhu práce, který se velmi mění. To je jedna z možností. Samozřejmě můžete začít časem přispívat, můžete začít pomáhat v jiné organizaci, Člověk v tísni není jediná organizace, je řada jiných, které dělají dobrou práci. Můžete dobrovolničit při festivalu Jeden svět nebo opět v jiných organizacích dobrovolničit dlouhodobě, například v těch, které se starají o sociálně slabé skupiny v České republice, a dochází tam dobrovolníci, kteří s nimi mluví, rozptylují je; specificky se to týká seniorů.

Myslíte si, že má cenu, aby mladí lidé zakládali vlastní organizace, jako vy kdysi?

Myslím, že zakládání vlastních organizací je úplně logické a že část lidí si chce založit něco vlastního, chce to zkusit. Buď se jim to povede a dospějí do určité míry profesionality a dopadu, to znamená, podle mě, i početního dopadu kolika lidem pomáhají. A nebo si to alespoň zkusí. Jak jsme začínali my, tak může začít kdokoliv. Je důležité v nějaké chvíli rozpoznat, jestli tím plním jenom vlastní představy a dělám to jenom sám pro sebe, nebo jestli je to skutečně pomáhání, které má také nějaký kvantitativní objem, počet těch lidí, jestli je to přiměřené. To nevím, jak se přesně odhaduje, ale myslím, že je to hodně důležité, protože když pak člověk to třech letech zjistí, že to dělá jenom pro sebe a pro svoje představy, tak to je asi trochu problém. Kde je ta hranice, to je na každém člověku, aby s tím nějak zacházel a přemýšlel o tom sám.

Označeno , , , ,