Cesta do Medvědína – Mastňáci jedou stopem

Znáte takovej ten pocit, když doma ležíte se zápalem plic, vykašláváte plíce a do toho vám najednou napíše jeden z vašich podivných kamarádíčků? Na mobilu vám zeje na displeji zpráva “jestli náhodou nechcete příští týden do Berlína”? Omámeni momentální slabostí, která je spojena s absencí poloviny plic, odpovíte “Ano”?

O týden později nastoupí kruté vystřízlivění a dojde Vám, že onen podivín je ve skutečnosti váš nejmilejší kamarád ze čtvrťáku, militantní křesťan a stoupenec sekty “hloupost biblí nevytlučeš”? Způsob dopravení do Berlína je až do posledních minut předmětem jalových spekulací? Vlak? Auto? Bus? Velbloudí karavana?

Stop.

Ne, nesnažíme se vám chatrně naznačit, že u tohoto odstavce máte přestat číst. Tato série článků na pokračování je pro ty, kteří se nás v posledních dnech ptali na otázky typu:

“To jste se jako nebáli jet do Německa?” Ne.

Tak zněla naše direktivní odpověď, která mnohé neodradila od dalších otázek a naopak mnohé donutila k přitvrzení.

“A to ještě dneska někdo stopaře bere, já bych se strašně bál??” Ano, aha.

Odpověď v podobě dvou slov na rozdíl od jednoho nejednoho povzbudila a křížový výslech pokračoval dál.

“Jak dlouho jste tak stopovali? Dali jste to najednou?”  Přiměřeně, bohužel.

V této chvíli už jsme ale museli povětšinou znenadání odejít k jiným povinnostem a vypadalo to, že jste z nás nedostali zrovna vypovídající informace o stráveném prodlouženém víkendu. Zde to napravíme. V následujících kapitolách shrneme naši bázlivou cestu do Berlína a zpět.

Příprava

Nejraději bychom řekli, že jsme ještě nikdy nestopovali. Následující řádky textu by tak získali nepatřičnou dávku ryzí panenské autentičnosti a dobrodružství. Naštěstí to říct můžeme, stejně nepoznáte jestli lžeme.

Protože jsme stopem ještě nikdy předtím nejeli, věděli jsme, že si musíme připravit základní potřeby ke stopu. Pro ty, které to skutečně zajímá, základními potřebami jsou: stopařka, tlustá lihovka, podrobná automapa, deštník (pláštěnka fakt ne), krabička poslední čundrovské záchrany (ano, milovaná KPZtka) pro delší štreky i spacák. Bez zkušeností jsme si den předem řekli, co kdo zařídí, a vesele jsme naplánovali spich ve škole v 10:30. Zatímco Honzova příprava z Jakubova retrospektivního pohledu spočívala jen ve sbalení několika bochníků chleba, Jakubova příprava byla mnohem sofistikovanější.

“Je mi jasný, že se tam zejtra sejdem a zistíme, že Honza nepřinesl polovinu věcí, co má…Rači to vezmu taky” – zápis z Jakubova deníku I

Peklo je dlážděno dobrými úmysly

“Každý nese svůj kříž”

Obsahem batohů osobního charakteru se zde zabývat dopodrobna nebudeme, ale vyzdvihneme zde pár položek, které by měly každému slušnému Čechovi napovídat, jak to z onou cestou nakonec dopadne. Signifikantním ukazatelem mentální vybavenosti této skupinky je Jakubova volba zabalit si do tašky značky “American Tourister”. V této chvíli na seznamu Honzových zabalených věcí přibyla položka “Bible”, Honza dumaje doufal, že si na cestě objasní, proč se Bible nedá citovat jako historický zdroj. Rázem nato Honza šel oznámit, že odjíždí stopem do Berlína své matce. Přepsaný rozhovor s matkou je k přečtení níže.

ZAČÁTEK (legenda: H-Honza, M-Matka)

H: Jedu s spolužákem do Berlína stopem.

M: Dobře, měj se hezky.

KONEC

Mezi posledními přípravnými počiny naší neohrožené skupiny bylo zabukování pokojů v Berlíně (zařizoval Honza) a výměna českých peněz za eura (jak se později ukázalo, zařizoval jen Kuba)

“Je 8:30, právě jsem opustil dům, jdu na sraz. Z domova jsem byl vyprovozen tátovými povzbuzíjícími slovy: pokud do večera nic nechytnete, není ostuda se vrátit” – zápis z Jakubova deníku II

Autor: Jakub Kuthan

Jakub Kuthan je student oktávy LŠ. V redakci školního časopisu je od jejího vzniku, tři roky byl šéfredaktorem Jew's News, nyní se stáhl do ústraní. Zabývá se editorskými pracemi a příležitostním přispíváním.