Fejeton: Jak jsem kupovala knihu

Fejeton: Jak jsem kupovala knihu

„A kam že mám dát tu kartu?“ ptá se už asi potřetí postarší paní s hromadou knížek před sebou. Prodavačka zabodne nehet do čtecího zařízení. „Sem. Vlastně ne, ta vaše kartička je bezkontaktní, musíte ji přiložit sem…“

Rozhovor těch dvou pokračuje, zatímco já se pomalu vařím zaživa. Plán byl jasný – popadnout knihu, rychle zaplatit a utíkat na autobus. Osud a hlavně baby za i před přepážkou mají ovšem jiný nápad. Přestože venku jen lehce mrholí, tady hučí topení o sto šest a možná i sedm.

Osoba přede mnou vydá za celou dlouhou frontu. Babička se spoustou vnoučat, kterým chce koupit „něco pěkného“. Pochybuji, že kdy držela v ruce pořádnou knihu. S prodavačkou už během vybírání prodiskutovaly snad všechno, počínaje Andersenem a konče Žáčkem. Za tu dobu jsem se také dozvěděla spoustu informací důležitých pro život: Honzíček má rád fotbal a malování vodovkami, Janička miluje koťátka, koníčky a příběhy o zvířátkách… a tak dále (vnoučat měla alespoň deset).

Po dalších několika minutách jsem potlačovala touhu popadnout první leporelo ležící na pultě a zacpat tím ústa hned dvěma nejmenovaným osobám. Konečně nějaká výhoda skládacích knížek. Neudělala jsem to jen proto, že bych tu obrázkovou věc musela platit.

Ručička hodin se neúprosně blížila k trojce a zbytek lidí už knihkupectví dávno opustil, převážně bez knihy, pro kterou si přišli. Stačil k tomu pohled na debatní kroužek – tvořený pouze dvěma ženami u pokladny.

„Asi bych už měla jít“. Tahle věta byla jediná věc, za kterou bych jim zatleskala. Venku se objevuje autobus. Nechávám knihu knihou a vybíhám ven do sněhové břečky.

Aspoň něco. Ten svazek za necelých šest stovek jsem nenápadně přidala do ženiny ještě neomarkované hromádky.