Cesta do Medvědína – Praha

Ještě pořád v Praze

Je 10:10 a nastal čas našeho srazu ve foyer školy. Stojím zde obalen flanelovou mikinou. V duchu kleji “Lidi, nenechte se mýlit. Pod tou bundou mám sako” – zápis z Jakubova deníku III

V 10:20 Honza právě sestoupil dolů do přízemí ze schodů. Skutečný čas odchodu se ale liší. Odešli jsme asi  o 30 minut později. Jak bylo zmíněno v minulém díle, Jakub si zabalil do ne příliš rozměrného příručního zavazadla značky “American Tourister”. Honza ovšem prohlédl a zvolil mnohem úspornější kroksnu. Jak se při odchodu ze školy ukázalo, Honza skutečně zapomenul téměř všechny věci, které měl sehnat. Proto naše cesta vedla do první zastávky – Alberta.

Kupte si jídlo, vyplatí se to

Honza zjistil, že v Německu je obecně jídlo a pití velmi drahé rovnaje s ČR. Pokud cestujete do Německa a chcete minimalizovat výdaje na jídle, doporučujeme vám obstarat si potraviny v ČR. Sladká tyčinka nebo čokoláda vás udrží na nohou poměrně dlouho. My jsme si ale samozřejmě koupili další bochník chleba.

Sežeňte si kamarádku! Nebo aspoň někoho, kdo umí psát…

Začalo pršet, naše fixa se začala vypisovat hned po napsání prvního písmena slova “Dresden”. Odhadování délky slova “Dresden” nám taky šlo jak psovi pastva. Výsledkem bylo, že na naší stopařce bylo “Dr” napsáno přes polovinu A2 a “esden” se vmačklo na zbytek papíru. Tam jsme začali uvažovat o zasvěcení našeho života kaligrafii. Při psaní “Ústí nad Labem” jsme zas uvažovali o kariéře na poli typografie.
Když Jakub dobastlil stopařku, začali jsme stopovat. Stop dvou kluků v dešti a s ohromnou kroksnou na zádech je sám o sobě důvod k optimismu. Obecně platí, že dva kluci stopují x krát pomaleji než holky. Dovolujeme si tento výrok poupravit. Obecně platí, že Jakub a Honza stopují x krát pomaleji než dva kluci. Jak se ale ukázalo obecné poučky na stopu neplatí.

První

Stop na frekventovaných silnicích na okraji města zní jako dobrý nápad. Výpadovka = hodně aut, městský okruh = spousta aut. Ve skutečnosti je to ale katastrofa.

“Když je nevezmu já, vezme je někdo jinej za mě přeci”

Věta, která se pravděpodobně honila v hlavě každého projíždějícího

Po hodině stopování (což mimochodem není žádný dlouhý čas, ale dostačující na to, aby vás začalo bolet zápěstí nebo aby vás začal nudit váš společník) Jakub usoudil, že bude signalizovat projíždějícím řidičům když nebudou mít rozsvícená světla. Tímto zoufalým činem se snažil zlepšit karmu výpravy, jak se ale záhy ukázalo, Honza na karmu nevěří. Tím vyšlo veškeré úsilí vniveč. Po cca. hodině a půl nám zastavilo první auto.

Tabulky selhávají

Naše první auto přijelo, okénko u spolujezdce sjelo dolů a vyklonila se z něj mladá paní. Do Ústí sice nejede, ale chtěli jsme se odpíchnout z místa, takže jsme rychle naskákali do auta. Diskuze probíhala a není asi potřeba zmiňovat, že byla zajímavá. Důležité ale je, aby se v autě pořád mluvilo. Uvědomte si, že člověka, kterého jste právě stopli už nemusíte nikdy vidět. Klidně se rozpovídejte vy. Většinou ale budou vyprávět oni.

Kdybychom chtěli mudrcovat, doporučíme vám, abyste se nepouštěli do kontroverznějších témat. Odzkoušeli jsme to za vás. Bavit se o politice na cestě s obyvateli Ústeckého kraje není nejvíc taktické, pokud tedy zrovna brilantně neovládáte tajemství diplomacie. Asi nemusíme zvlášť zdůrazňovat že Jakub, který se snaží latentně přežít v ženském kolektivu, a Honza, který trpí mesiášským syndromem, tuto situaci nezvládli.