Povídka: Jak jsem řešil svůj strach

Zase jsem se v noci probudil. Poslední dobou špatně spím. A pohled na tmavý a strašidelný pokoj mě vždy rozruší. Mám tu jeden pytel na skladování. Za tmy, osvětlen pouze svitem vycházejícím z pouliční lampy, vypadá jako zhroucená postava. Pokaždé se toho pytle plného starých krámů leknu, i když si vzápětí uvědomím, že jde jen o pytel. Nevím, proč mám tak zlé spaní. Když se probudím, cítím balvan na hrudi, pocit viny a bezdůvodný strach. Nemám se čeho bát. Ale mám strach, strach ze tmy, strach o své děti, strach z toho, co bude následovat, až usnu, strach z toho pytle. A to pak ucítím chlad. Schoulím se pod peřinu, aby mi bylo tepleji, ale to nepomáhá. Celý se třesu, i když mám všechny okna v bytě zavřená. Po nějaké době usnu a ráno mě probudí stejný pocit strachu.

Žiju sám. Ženu nemám, jen dvě děti na vysoké škole v zahraničí. Každé ráno se pocity z předešlé noci snažím vytěsnit, nemyslet na ně. Ale v noci se vše opakuje. Už jsem s tím byl i u doktora. U praktického lékaře, pro léky proti třesu. Vysmál se mi a řekl mi, abych si na noc zavřel okna. Chtěl jsem mu říct, že okna zavřená mám, ale přibouchl mi dveře před nosem. Rozhodl jsem se, že už se tam víckrát nevrátím a poradím si jinak. Šel jsem k psychologovi. Ten mi jen řekl, ať se zklidním, zajedu si do přírody, vezmu si v práci volno a relaxuji. Ale na dovolené to bylo stejné, ne-li horší. Když jsem vrátil, připadal jsem si ještě víc unavený než předtím. Tak nevím, co mi je.

Ráno jsem chtě nechtě musel celou věc ještě jednou zvážit, protože strach, který mě přepadl dnes v noci, byl k nesnesení. Poslední možnost, co mě napadla, byla zajít za vědmou. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že to někdy udělám, ale zkusit se má vše.

Zašel jsem do města a narazil na malý domek. Na zvoncích stálo: Marika D. – vědma. Tak jsem zazvonil a vešel. Byt byl hned u dveří, v přízemí. Zdi ověšené látkou a ve dveřích do obývacího pokoje závěs z rudých korálků. V pokoji seděla tmavovlasá cikánská žena, mohlo jí být padesát. Ověšená šperky, šátek na hlavě a zlatý zub. Šaty pestrobarevné a v ruce držela kobru. Ta kobra syčela jak pominutá, ale ta žena jí v klidu hladila po hlavě. Když mě zaregistrovala, její oči se rozzářily. Rozpačitě jsem ji pozdravil také a sedl si na malý taburet naproti jejímu stolku.

„Z čeho to chcete vyvěštit? Mám kouli, umím z ruky, z kávy, jak chcete.“ Měla neskutečně hluboký hlas, ale zněl klidně, jemně a zároveň v něm bylo něco zvláštního. Její slova ryla v mých myšlenkách. Měl jsem dojem, že ví, o čem zrovna přemýšlím.

„Nejradši z ruky,“ odpověděl jsem úsečně.

Svýma jemnýma rukama, které nebyly ani mladé ani staré, uchopila mou ruku. Pozorně si prohlédla všechny čáry na ní a její oči se změnily. Měly jinou barvu, zakalily se a měl jsem dojem, že koukají někam za mě. Vědma spustila:

„Působíte nejistě. Něco od našeho sezení čekáte, ale nechcete čekat mnoho. Chcete dojít poznání, ale ne velkého. Nechcete být sám, ale zároveň ne ve společnosti. Nechcete nevědět, ale nechcete vědět příliš.“

Její hlas mi v mých myšlenkách ryl víc a víc. Bylo mi zle z toho, že o mně všechno ví. Ale proč jsem k ní tedy chodil? Zrychleně jsem dýchal a potil se.

„Proč jste sem tedy chodil? Co se chcete dozvědět a jaká pravda vám má být skryta?“ Nezmohl jsem se slova.

„Měl jste těžké dětsví, nikdy vás k ničemu nepustili, nevěřili vám. A dospělost byla také těžká. Žena, kterou jste miloval, vás opustila. Jste sám, máte strach, strach ze smrti, strach o své děti, zároveň se cítíte vinen. Nikoho jiného už nemáte. Bojíte se, že kdyby se jim něco stalo, nikoho jiného už mít nebudete. Na nich samotných vám nezáleží. Býváte nemocen, pobledlý, nejistý, sám, tak sám. Utíkáte. Proč musíte tolik trpět? Proč zrovna vy, a ne někdo jiný? Třeba ten muž, co jste ho potkal cestou sem? Nechtěl byste, aby se trápil spíš on, než vy?“

To rytí se nedalo snést. Nejistě jsem přikývl a cítil, jak se mi přes víčka přelévají slzy.

„Proč, když vám nic neudělal? Chtěl jste vědět, mít štěstí, ale kde je? Kde je letní vůně, radost? Kde je jim konec?“

Vytrhl jsem svou ruku z jejího sevření.

„Už musím.“

„Ne, nechoďte!“

Utekl jsem pryč, pryč z bytu, z domu, běžel jsem na tramvaj. Ale i když jsem měl zacpané uši, slyšel jsem poslední slova vědmy:

„Musíte se rozhodnout. Před strachem vás nezachrání smrt, útěky a ranní rosa. Zachrání vás váš život!“

Byl jsem ochromen. Ochromen natolik, že až doma jsem si uvědomil, že jsem jí nezaplatil.