Vyhnání Gerty Schnirch: ospravedlnění odsunu Němců?

Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch

Dalo by se vyhnání Němců z Brna po druhé světové válce ospravedlnit? Je možné odpustit Němcům i Čechům za chyby napáchané během a po druhé světové válce vůči sobě navzájem?

Kniha Vyhnání Gerty Schnirch ukazuje téma, které se dodnes považuje tak trochu za tabu. Hlavní část knihy popisuje takzvaný pochod smrti nebo jinak odsun brněnských Němců směrem do Rakouska, kam jich ale mnoho nedorazilo kvůli nemocem typu úplavice nebo tyfus, ale také kvůli brutálnímu zacházení ze strany sotva dorostlých Čechů ze Zbrojovky a Rusů, kteří průvod doprovázeli. Ale ani ti, kteří se do Rakouska dostali, neměli valné vyhlídky a bylo těžké vůbec přežít. Příběh Gerty Schnirch je protkaný mnoha příkořími a ponížením, které snášela a přežívala jen pro svoji dcerku Barboru, jejíž život je i přesto ovlivněn, a která úsilí své matky nikdy neocení.

Pochod brněnských Němců, který se konal v noci z 30. na 31. května byla neorganizovaná a velmi emocionální akce vyvolaná nedávnými zkušenostmi z utlačování ze strany Němců a plamennými proslovy opět hrdinského prezidenta Beneše: “Ten tupec. Co udělal s masou těch obyčejných lidí! Udělal z nich psy.“ Jeho proslov se velmi podobal Hitlerovým propagačním proslovům, jen slovo Žid nahradil Němec: „Můj program je – já to netajím – že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“

V průvodu byli zahrnuti staří muži a potom především matky s dětmi. Ostatní, tedy dospělí nebo skoro dospělí muži byli posláni do pracovních táborů, kde byli postupně likvidováni, když už byli neužiteční. Na této hrůze se podíleli všichni ublížení a poškození praví Čechové: „A kdo byl teď kolaborant? Nikdo, každý jen Čech, Čech, Čech, který trpěl pod jhem okupantů.“ Brali odsun jakožto příležitost k odplatě a vybití svého ponížení. Většina z těchto domobraneckých hrdinů byla během války věrnými sloužícími Němcům, kteří byli u moci, a vedlo se jim dobře a toto pro ně byla příležitost získat zpět ztracenou čest.

„Tak trochu jí to přece bylo jasné už předtím, že Němcům se musí splatit stejnou mincí. Koho by to nenapadlo?“ Většina lidí v těch dnech moc nepřemýšlela – proč by Němci neměli dostat zpátky to, co si zasloužili? Ale hnát svoje sousedy a známé, se kterými se zdravili na ulici a žili spolu v té samé ulici? Anebo lidi, o kterých se vědělo, že jsou to antifašisti či prostě lidé, kteří s Hitlerem nesouhlasili, i když si to nechávali pro sebe? Ne, to bylo přehnané. Nedokážu si sice úplně představit atmosféru, která vládla, ale totální desorganizace mohla být výsledkem leda lhostejnosti. Rozhodně nesouhlasím, že by se mělo oplácet stejnou mincí a když, tak leda těm, kteří si to opravdu zaslouží – vždyť v průvodu byli nevinní, jejichž jedinou chybou bylo, že se narodili s německým příjmením.

Němci vzali Česku Sudety, udělali z českých měst německá, utiskovali české obyvatele, odváděli české Židy, byli zodpovědní za bombardování a česká úmrtí, a když přišlo na potravinové lístky, byli to Němci, kdo měl nárok na víc. Ale nebyli to ti samí Němci, kteří byli vyhnáni v průvodu. Většina z těch, kteří se provinili, utekla do zahraničí, jakmile vycítili nebezpečí a tito nebyli nikdy potrestáni, přestože by si to zasloužili. Zhrzení Češi jim potom oplatili všechna tato příkoří. Ale je možné odpustit a zapomenout? Nechat to jít? To je otázka, která se řeší ke konci Gertina příběhu, kdy se její vnučka Blanka spolu se skupinou mladých lidí snaží o omluvu pro odsunuté Němce. Opravdu přijde dopis, ale „politování nad neřízeným odsunem spoluobčanů“ je proneseno „někde potichu“. Spravila by to omluva? Lidé by se konečně mohli přiznat. Ulevilo by se všem, všichni už by to měli za sebou, mohli by mít klid. A pak za tím vším budou moct udělat tlustou čáru. Všichni. Ti, co zbyli, i ti, co tu žili automaticky. Splynou. A město bude zase všech, přirozeně. Jenže nic takového se nestalo a proto příběh končí neuzavřeně, a místo úlevy je tu vina.