Cesta do Medvědína – Stop jedině s ručníkem

V minulým díle našeho cestopisu jste se dozvěděli, v neskutečně pesimistickém článku Jakuba, jak Jakub viděl naši naprosto propracovanou přípravu. Dnes se dozvíte, jak jsem další část cesty viděl já, Honza.

„Deset minut na stoupu a Kuba už sýčkuje.“ – Zápis z Honzova deníku. Co kecám! Žádný deník nemám. Nejsem postava z Jistě pane Premiére

Místo

Stopovali jsme jen asi 45 minut a Kuba se chtěl přesunout na jiné místo.

A to mě vede k popsání, jak se takové místo správně vybírá.

  1. Rozhodněte se chcete a kam chcete
  2. Hodně aut = daleká cesta (platí pro dálnice, nájezdy, výpadovky , silnice první třídy)
    Málo aut= konkretní destinace (silnice)
  3. Najděte si místo, které je vidět z velké dálky
  4. Najděte si místo, kde se dá pohodlně zastavit
  5. Bonus je místo s obřím ukazatelem na místo kam jedete.

Obecně jsou dobré výjezdy a nájezdy.

X) Nesmí se stopovat na dálnicích. Často, ale se tomu nevyhnete. Tak se snažte ať vás nevidí policajti.

Nejlepší místa i s hodnocením najdete také na http://hitchwiki.org/maps/

Co když vážně někdo zastaví?

Netrvalo to ani 3 hodiny a zastavilo první auto.

Ano i to se vám může stát. Co potom? Je dobré se na tuto situaci předem připravit. Existují zásadě dvě možnosti.

  1. Začít zdrhat a křičet „IT’S A PRANK“
  2. Nebo jet.

Pokud si vyberete tu druhou možnost, tak zde je několik rad. Pokud tu první tak samozřejmě taky. Hned jak zastaví auto, hned k němu utíkejte. Je dobré řidiče co možná nejméně zdržovat a prokázat dobrou vůli. Pozor, koukejte se dozadu, auto se dá často lehce přehlédnout. Pokud jedete ve dvojici je dobré se rozdělit. Jeden se stará o kufry a druhý o cestu. První zjistí, jak daleko chce řidič stopaře vzít. Druhý potom dá kufry do auta. Pozor vždy jeden člověk musí být v autě společně s věcmi. Člověk nikdy neví.

Jsme nově na ASK.fm Takže se nás ptejte a ve článku odpovíme.

PS: Citát klasika

Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu – můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás – blbá jak tágo, ale zato značně žravá) . Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.

Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou”ztratil”. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou Galaxií, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.

ADAMS, Douglas. Stopařův průvodce Galaxií. Vydání páté. Přeložil Jana HOLLANOVÁ. Praha: Argo, 2016.

Jakub si za svůj ručník zvolil dekadentní sako z 70. let.

Označeno , , , , , , , ,
%d blogerům se to líbí: