Jak křesťanské zákony utvářely židovské komunity ve středověku

Židé – mimo středověký svět

Nezapadající do mýtu

Ve středověkém světě převládala nad celou západní a východní katolickou Evropou filozofická vize principu tří stavů. Do tohoto křesťanského pojetí světa tří (tří ne náhodou) stavů patřili Laboratores, Oratores a Belatores. Do společenského stavu Laboratores spadali převážně rolníci a drobní živnostníci zaměření na zemědělská řemesla (například mlynář nebo rybář). Laboratores opatřovali základní komodity pro život svůj a dalších dvou stavů. Oratores měli na starost spasení duší. Svými modlitbami a činy obstarávali duchovní, a nutno říct kulturní život, středověké komunity. Belatores v tomto trojúhelníku tří stavů představovali ochrannou světskou ruku. Dohlíželi na to, aby vzájemné interakce mezi stavy neustále probíhaly.

V případě, že do tohoto systému někdo nezapadal, neměl své místo, byl vyčleněn z kolektivu. Do principu tří stavů logicky nezapadali Židé jako jinověrci. Ti se ujali, jak později vysvětlím, obchodu. Do principu tří stavů středověkého světa ale také nezapadali měšťané. Obyvatelé nárazových sídlišť vzniklých křížením četných obchodních stezek, kteří se živí jako obchodníci a nejsou nijak vázáni k určité půdě.

U zrodu jednotné středověké společnosti

Proč ale uvádím tento článek tímto idealistickým křesťanským pojetím světa, který v reálném životě příliš nefungoval, ba i byl mnohdy zneužíván? Je princip tří stavů důležitý pro pochopení situace Židů ve středověkém světě? Je. Princip tří stavů měl za účel, alespoň vnějškově, vybudit pocit jistoty a uspořádanosti. Byť v reálu nefungoval úplně ideálně (a nečisté korupční praktiky byly na denním pořádku), samotná představa, že existuje něco, co spojuje středověkou křesťanskou společnost, poukazovalo na to, kdo do této vize nezapadal. Dalo by se i říct, že středověkého rolníka více definovalo to, co není – tedy Žid, než spíš to, co údajně je – svorný křesťan.

Právě ono ukazování na jinakost za účelem vyzvednutí každodenních rysů naší společnosti přineslo nespočetné množství křesťanských zákonů, které se zaměřovaly nejen na přímo křesťanské obyvatelstvo, které bylo privilegováno, ale i účelově na obyvatelstvo nekřesťanské. Tyto zákony měly plnit funkci demonstrace vyspělosti křesťanské kultury. Těmito zákony se středověká křesťanská společnost stmelila ve své identitě. Mezi takovéto zákony například spadá zákon o lichvě. Zákon, který se formoval po staletí a v počátku platil jen pro křesťanské obyvatelstvo.

Quicquid ultra sortem exigitur usura est

Samotný zákon o půjčování peněz má hluboké kořeny. Nedalo by se říct, že zákon o lichvě přišel najednou. Už na konci starověku se považovalo za tristní, aby si představitelé duchovní půjčovali peníze od lichvářů. Už od starověku je půjčování peněz úzce spjato se ztrátou svobody jedince a nečistými intrikami. Úžera jako taková nebyla nikdy považována za morální a čestnou instituci, a proto ve středověku docházelo k postupnému zakazování a omezování poskytování lichvy. Výnosem Karla Velikého se zákaz o poskytování lichvy rozšířil z duchovní sféry i na většinu křesťanské laické společnosti. I zde ale existovaly výjimky v podobě minimální úrokové míry, při které bylo možno lichvu provozovat. S konkordátem wormským a Gratiánovým dekretem se pojí hlavní teze spjatá s půjčováním: „Cokoli je požadováno nad jistinu, je lichva“.

Situace okolo poskytování peněz se vyhrotila po čtvrtém lateránském koncilu, který svolal papež Inocens III., kdy se na poskytování lichvy nahlíželo jako na kacířství a vrcholnou herezi. S lateránským koncilem se pojí i striktní přikázání Židům (i ostatním jinověrcům, tj. muslimům) ohledně oblékání. Židé si měli opatřit oblečení žluté barvy, aby mohli být snadno rozpoznatelní. Nutno říct, že tento zákon nebyl v tehdejší době nijak revoluční. Židé již byli v mnohých lokálních správách povinni nosit oblečení žluté barvy, nebo specifické čepce. V době mezi výnosem Karla Velikého o lichvě a lateránskými koncily půjčovali peníze normálnímu obyvatelstvu, šlechtě, a byť i přes všechny zákazy i církvi, Židé. Jako jediní disponovali díky obchodu a značným kontaktům napříč městy dostatečným množstvím peněz, se kterými mohli výhodně operovat s vysokou návratností. Peníze k půjčování měly k dispozici i některé řády a šlechtické rody. Ty ale musely respektovat maximální „křesťanskou“ úrokovou sazbu, a proto se jim obchodování s penězi příliš nevyplatilo.

Zde by se mohla hledat jedna z příčin odporu vůči Židům. Mnohým mohl tento zákon připadat, že má utiskovat mezikřesťanský obchod a privilegovat ten rozkvétající židovský.

Nevyhnutelný osud obchodníka

Proč se ale Židé museli orientovat na obchod? Z jakého důvodu si Židé vybrali před usedlým životem kočovný život obchodníka? Podle světských zákonů, které byly ale ovlivněny výnosy papeže, Židé nesměli vlastnit půdu na území svaté říše římské a západní francké říše. Tento zákaz byl odůvodněn tím, že Židé nejsou na evropském území zdejší a nemají tím pádem právo zušlechťovat a starat se o svatou křesťanskou půdu. Když člověk nevlastnil půdu nebo nebyl v lenní povinnosti k půdě na daném území, neměl právo na ochranu panovníka. Z tohoto důvodu se na Židy uspořádaly v průběhu středověku desítky až stovky pogromů nejen lokálního charakteru. Na Židy se mohly beztrestně páchat pogromy, protože Židé nebyli poddaní vrchnosti. I četná vyhnání a obvyklé pogromy způsobily, že se Židé spíše orientovali na zdánlivě bezpečnější kočovný život obchodníka nebo že se Židé snažili shlukovat do segregovaných židovských čtvrtí. Na našem území vložil Židům práva až Přemysl Otakar II., který židy vyřadil z pomyslně vnímané spodiny společnosti a učinil je přímo podřízenými královské koruně. Přemysl Otakar II. tímto výnosem zapříčinil první osídlování měst Židy a pozdější vznik ghett.

„Přišla epidemie moru? Určitě za ni mohou Židé – vždyť se podívejte, všichni padají jako mouchy a oni často ani neonemocní. Nikoho tehdy nenapadlo, že Hebrejci se daleko častěji myli a že nákaza do jejich uzavřených komunit pronikala hůř. Možná měli také lepší imunitu. Ale hlavně – nezúčastňovali se prosebných křesťanských mší a procesí, když už byl mor v plném proudu. Přišla neúroda a hlad? Vinni byli Židé. Vždyť nechali zamordovat už Ježíše Krista…“ – citováno z blog.idnes.cz

Žid je i dnes všudypřítomně stereotypizován jako obchodník s nečestnými přirážkami. Tento stereotyp nejednou hnal lid k uspořádání pogromů vůči Židům. Židé do této pozice nedelegovali úmyslně. Spíše byli do této společenské vrstvy vměstnáni tehdejšími diskriminačními zákony a vůlí masy.

Nekonečné přetahování

Do jisté míry by se daly středověké vztahy mezi Židy a křesťany přirovnat k poněkud drsnějšímu škádlení mezi dvěma bratry. Mladší se snaží stále získat respekt a uznání staršího bratra, předhazuje úspěchy, ukazuje, čeho dosáhl, prezentuje svoji vyspělost, ale přitom ji podává typicky dětinským způsobem. Ukázkovým příkladem je vybírání mýta na mostech nebo u bran měst. Křesťané nebyli povinni platit mýtné při průchodu přes most či skrz bránou. Žid, když chtěl přejít po výdobytku křesťanské kultury (most, brána), byl povinen zaplatit mýtné ve výši částky, kterou musel zaplatit křesťan za průchod dobytku.

Označeno , , , , , , , , ,