Milena Grenfell-Baines: Nestačí jen žít svůj život a nezlobit

Devítiletá Milena se svou mladší sestrou odjela 2. srpna 1939 z hlavního nádraží v Praze posledním úspěšně vypraveným vlakem, který organizoval Nicholas Winton. Během svého života v Británii se podílela na spojování svých dvou vlastí a za tyto zásluhy jí byla udělena cena Gratias agit. Dnes je patronkou Nadace Emy Destinové a předsedkyní British Czech and Slovak Association.
Myslíte, že v těch měsících nebo rocích před válkou si lidé uvědomovali, jaký to bude mít rozsah a dopad?

Já myslím, že očekávali hodně špatných věcí, protože věděli, co se děje v Německu už od roku 33‘. Zavírali komunisty, zavírali Židy… Asi neočekávali, že celé Československo bude okupované, ale viděli, že lidé už posílají děti do Anglie (Kindertransporty okolo 10 000 německých židovských dětí před válkou, pozn. red.). Ale já mám dojem, že nikdo netušil, nemohl tušit, co se tady stane.

Je podle Vás dnes dostatečné povědomí o tom, co byl holocaust?

Já mám dojem, že posledních deset let – samozřejmě já nežiju tady, ale v Anglii – se o tom dneska hodně mluví, každá škola má tzv. holocaust studies. Já dělám hodně přednášek v anglických školách a přišla jsem na to, že u většiny studentů, když jsou v oktávě, tak jejich škola obvykle pořádá exkurze do Osvětimi.

Jaký je Váš vztah k židovství?

Já jsem nikdy nebyla vychovaná jako Židovka, samozřejmě původem Židovka jsem. Můj otec byl bez vyznání a matka byla Židovka, takže všechno o tom vím, proto vlastně o tom mluvím na přednáškách a jela jsem tím Wintonovým vlakem, ale zkrátka jsem nebyla jako Židovka vychovávaná.

Uvažovala jste někdy, že byste na svoje židovské kořeny navázala?

Já ne, moje sestra ano. Což mě úplně překvapilo po šedesáti letech. Protože tenkrát v Anglii si to vůbec nechtěla připustit. Ona říkala, že měla dlouhá léta problémy se s tím odjezdem vyrovnat, prostě to nevěděla, proč jsme odjely. Myslela si, že se na ni maminka snad nějak zlobila, když ji ve tři a půl letech posadila na ten vlak. Dokonce chodila na, jak se říká, counseling (sezení s psychologem, pozn. red.).

Jak jste snášela to odloučení od rodičů? Na co si ještě dneska vzpomínáte?

Mně bylo devět let, když jsme se sestrou odjely. Já vím, že celou cestu, jak jsme jely, vůbec nemluvila. Sestra potom úplně milovala tu svou anglickou maminku. Pro ni to bylo asi větší trauma než pro mě. Samozřejmě se to potom dalo zase do pořádku (rodina Fleischmannových se na rozdíl od většiny ostatních rodin v Británii znovu shledala, pozn. red.). Když mluvím se svými dětmi, tak mi říkají: „Já bych nikoho na vlak takhle neposadila.“ Člověk si dneska nemůže představit, jaké to bylo a zvlášť jaké to bylo pro ty rodiče.

Pan Winton napsal takové poslání: „Don’t be content in your life just to do no wrong“ (Nestačí jenom žít a nedělat nic špatného). Jak tohle platí pro Vás?

To právě Nicky říkával, že to nestačí, být hodný a nezlobit, že každý den se má člověk pokusit udělat něco dobrého. Tak my jako „Wintonovy děti“ se tím pokoušíme řídit.

Jak ovlivnilo Váš život, když jste si začala uvědomovat nebo nějak zjišťovat, jaké jste měla štěstí a kdo Vám pomohl?

Co bylo zajímavé, že rodiče nám po tom, co jsme se usadili a žili v Anglii, o tom nic nikdy neříkali. Takže my jsme ten anglický život brali jako úplně normální. Až potom, když se začalo mluvit o holocaustu a když jsme se to vážně dozvěděli, tak jsme na to všichni samozřejmě začali myslet a na to, že nám tam zemřeli sestřenice, dědeček, babička… Tak to bylo pro nás úplně – to se nedá vysvětlit.

Dědeček Vám dal před odjezdem památník, kam Vám napsal, abyste nezapomněla na svoji vlast, kterou opouštíte, a na svoji rodinu. Jak a v jakém směru je podle Vás důležité národní vědomí?

To je zajímavá otázka v této zemi. Já teda vím, co se tady děje, a já jsem si to takhle nikdy nepředstavovala. Já jsem si vždycky myslela, že jakmile odejdou komunisti, tak tady bude ráj, což je hloupá představa. My máme v Anglii taky naše problémy s vládou, ale já jsem dneska už tak zvyklá žít v Anglii, takže bych si už těžko zvykla a nemůžu to z tohohle pohledu posoudit. Ale všimla jsem si, že běžní lidé zde vědí o evropské historii mnohem víc než v Anglii. To, čeho si zde opravdu cením, je úroveň české hudby a kultury, ale vynechala bych politiku.

Jak by si lidé měli čin pana Wintona zapamatovat?

V Čechách ho dnes už všichni znají. Je po něm pojmenovaná škola, nějaká hvězda… A on vždycky tvrdil, že nebyl sám, kdo to udělal, že v Praze byl celý tým lidí, že on se zkrátka vrátil, že nikdy nebyl v žádném nebezpečí. A to tvrdí on sám. Ale nakonec on byl jediný, který byl naživu, o kterém jsme se to potom dozvěděli, takže lidé by ho měli vnímat jako příklad. Je to někdo, na koho se nemá zapomenout.

 

Označeno , ,
%d blogerům se to líbí: