Stanfordský vězeňský experiment – jak se lidé stávají zlými

Můžeme zpochybnit výsledky Stanfordského vězeňského experimentu?

O co se jedná:

Takzvaný stanfordský vězeňský experiment je v psychologii jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů. Byl řízen a proveden roku 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem. Spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování. Experiment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu.

12 vězňů a 12 dozorců bylo vybráno ze 75 studentů-dobrovolníků. Zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní a zdraví jedinci. Právě proto, že experiment měl vnést světlo například do problému samovýběru při volbě povolání dozorce a také do obecného sporu o to, zda agresivita a brutalita spíše závisí na psychických predispozicích nebo je způsobena okolnostmi. Mezi dozorce a vězně byli dobrovolníci rozděleni náhodně.

Pravidla pro běh experimentální věznice byla převzata z věznice Palo Alto v Kalifornii. Některá z nich:

  • Vězeň musí být zticha v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždycky, když je mimo prostory vězení
  • Vězni se musí oslovovat čísly
  • Vězni musí dozorce oslovovat ‘Mr. Correctional Officer’ („pane nápravný důstojníku“)
  • Jakékoli pochybení v plnění pravidel může být potrestáno
  • Kromě toho museli vězni samozřejmě nosit uniformy.

Navíc by se nemělo opomenout, že:

  • Dozorcům bylo řečeno, že se mají snažit jakýmkoliv způsobem zcela ovládnout “vězně”, avšak nesmí použít fyzické násilí.
  • Vězni i dozorci byli placeni za účast v experimentu a věděli, že se jedná pouze o experiment.

– Wikipedie

Můžeme věřit experimentu, který tak významně ovlivnil vnímání zla v moderní psychologii?

Důležitý je poslední bod, který uvádí, že účastníci věděli, že se jedná pouze o experiment. Lze tedy jejich chování přirovnávat k chování skutečných vězňů a dozorců a nejsou výsledky experimentu tedy zmanipulované a nespolehlivé? Jak je možné, že došlo k nespravedlivému a násilnému chování ze strany dozorců, když běžná vězení podobné zvraty v chování svých zaměstnanců nepozorují? Dále, jak je možné, že k takové změně došlo už během několika dnů od spuštění experimentu?

Skutečnou otázkou je, jestli je možné vůbec uskutečnit psychologický experiment nebo dávat skutečné události známé z historie do vzorců? Problém zde je jednoduchý – v lidském chování je spousta proměnných. Stejně tak nejde zopakovat situace, ve které se testovaní nachází, tím se psychologické experimenty liší například od experimentů fyzikálních.

Průkaznost experimentu se dá poznat, když daný experiment může být zopakován jiným člověkem a dospěje ke stejnému výsledku. Je tohle ale případ Stanfordského vězeňského experimentu? Zopakován nikdy nebyl a je zde opravdu hodně důvodů k pochybnostem. Osobně mě až zaráželo, proč by se studenti v rolích dozorců chovali tím způsobem, který Zimbardo zaznamenal. Vězni jim nedali žádné závažné podněty k násilí (které měli navíc dozorci zakázané používat) a navíc nebyli odděleni od reality, tj. světa mimo simulovanou věznici, odděleni dlouho. Jak tedy mohli přestat poslouchat svoje svědomí?

Přesto věřím, že pozorováním lidského chování můžeme jako druzí lidé porozumět. V případě zla a násilí jsou to ale tak nepředstavitelné a extrémní, že je pro běžného člověka neuchopitelné a je otázkou, jestli vůbec můžeme dát všechny možné podoby lidského chování od davových psychóz po válečné běsnění do souvislosti.

Reálný svět

Můžeme si položit otázku, jestli je podobné chování vůbec nutné dokazovat. Z pozorování či zdokumentovaných událostí jako bylo zneužívání iráckých vězňů americkými vojáky ve vězení Abú Ghrajb jsou snad vidět paralely s chováním a „přeměnou“ účastníků Stanfordského vězeňského experimentu. Je zde ale jeden podstatný rozdíl – podmínky v Abú Ghrajb byly opravdu strašné a dozorci v tomto prostředí žili podstatně déle, než účastníci experimentu. Jak mnozí vojáci z Abú Ghrajb popisovali po návratu do USA, konstantním strachem o svůj život otupělo jejich vnímání a myšlení. Myslím proto, že námitka, jak můžeme cokoliv vyvodit z experimentu, který navíc napodobuje prostředí obyčejného vězení, je namístě. Zdánlivě a přesvědčivě Philip Zimbardo vysvětluje, jak navodili realistické podmínky experimentu a dokazuje své poznatky na případu zneužívání vězňů v irácké věznici, musíme si ale uvědomit, že oba dva případy jsou velmi odlišné, a tak nestačí mávnout rukou a říct si „oni tomu rozumí“.

Přesto se některé Zimbardových poznatků dají vypozorovat a částečně pomáhají chápat a vysvětlují některé jevy ze sociální psychologie. Dává možná víc smysl pozorovat skutečnou společnost a snažit se porozumět jevům, které vidíme, než vytvářet umělá prostředí. Aplikovat poznatky učiněné na základě pozorování chování devíti dozorců z experimentu, který ve mně vzbuzuje pochyby, mi nepřijde jako nejlepší a nejspolehlivější způsob výzkumu lidského chování.

Případy, kde sociální psychologie podle mě úspěšně mapuje lidské chování ve skupinách, se týká šikany, agresivního chování diváků na fotbalových zápasech a podobných všednějších situací. Je těžké, možná nemožné, se vžít do válečné situace a dělat spolehlivé závěry (na mysli teď mám odlišné podmínky v Abú Ghrajb od Stanfordského vězeňského experimentu). Navíc, když se přesuneme k obecnému tématu války a násilí, které s ní souvisí, je zde problém odlišnosti válčení poslední doby a složitost, kterou způsobuje řada mnohdy nevýrazných faktorů, které nejsou brány v potaz. Jak potom můžeme vyvozovat jakékoliv spolehlivé závěry, když pracujeme jen s okleštěnou verzí skutečnosti?