Povídka: Tajemství údržby

John Smith byl prapodivný, ale vážený člověk. Neholdoval oslavám ani velkým setkáním a chodil jen v černém. Starší pamětníci říkali, že musí být velmi starý, vídali ho tu už jejich dědečkové a babičky a vždy to byl prý morous. Jeho slabostí bylo pití a lidé o něm říkali, že je stále naložený v lihu. A vzhledem k jeho chladné povaze se říkalo, že tam má snad i srdce. Nikdo o něm jinak nic moc nevěděl. Že nikdo? No, jeden člověk by se přece jen našel…

Byla to jeho hospodyně, paní Keatonová. Vařila, prala a starala se mu o domácnost. Byla pobožná, každou neděli chodila do kostela a večer se modlila. John nemohl tuto její stránku osobnosti pochopit. Možná, že nějaký Bůh existuje, ale kde máte důkazy, paní Keatonová? John Smith trávil nejvíce času u sebe v pracovně. Nikdo nevěděl, jak to tam vypadá. Hospodyně mu vždy zaklepala na dveře a položila mu jídlo před ně. Ani ta nevěděla, jaké to uvnitř je, ani co se tam děje. Při přijímacím pohovoru jí bylo dáno najevo, že do této místnosti nesmí vkročit, sic je jí místo milé. Občas se skrze dveře ozývalo zvláštní žbluňkání a bublání. Pak byl slyšet chechot pana Smithe. Jednou se jí zdálo, že byl tento smích proložen slovy „Recept na věčný život je můj!“ a zdálo se jí zvláštní, že bezprostředně potom přišla bouřka. Ale jako správná hospodyně věděla, že jí do jeho věcí nic není, a poslušně vařila guláše, prala prádlo a utírala prach. Dnes se ale stala zvláštní věc – pán se šel najíst do jídelny k paní Keatonové. Vypadal smutně a byl cítit lihem. Choval se chladněji než jindy, skoro nevraživě.

„Není vám něco, pane? Jste cítit lihem a kouřem.“

„To se vám zdá,“ odpověděl úsečně.

„Ale já to opravdu cítím a navíc se z vaší pracovny line kouř, nevidíte?“

„Znáte doktora Freuda? To je vám chlapík. Napsal toho mnoho o halucinacích. Nechcete ho navštívit?“

„Ale já nemám halucinace! A nechci uhořet.“ Načež to už nevydržela a vyběhla do patra.

„Jestli vejdete dovnitř, je mezi námi konec!“

„To by teprve musel být i začátek.“ John ji chytil za zápěstí a táhl jí dolů do jídelny. Oči mu svítily žlutě a u pusy měl pěnu. Z jeho sevření se nedalo vymanit. Kůže na prstech mu popraskala a bylo vidět jen kosti. Přece jen se to paní Keatonové povedlo a vyběhla zpátky nahoru. Otevřela dveře pracovny, a ještě než ji stačil zarazit, vykřikla.

Bylo tu nepočítaně zkumavek, baněk, stěny vymalované načerno a uprostřed místnosti – světe div se! – se líně rozvaloval krokodýl. To už vyběhl nahoru i John.

„Co to má být?!“

„Paní Keatonová, vysvětlím vám, oč jde, milerád. Toto je mé království – mám tu celou laboratoř. Víte, co je to smrt? Ten pocit hnití, pachu, pocit nepotřebnosti? Třes, smích, pláč, temnota? Já ano. Pojďte sem!“ Popadl ji za ruku a přivedl k malému stolku. Ležela na něm truhla. Sfoukl z ní prach a otevřel malým klíčkem. Uvnitř byla krabička. Když ji odemkl, byla tu další krabička, pak další a další a všechny na klíček. V té poslední byla malá baňka a v ní předmět zvláštní barvy a tvaru. V tom šeru na něj paní Keatonová neviděla, ale brzy pochopila – bylo to srdce naložené v lihu.

„Pane, to je vaše srdce!“

„Jedině když na každou noc dám své srdce na 8 hodin do lihu, bude sloužit jako nové. To je mé tajemství údržby.“ Oči pana Smithe najednou přestaly svítit žlutě, sevření jeho rukou povolilo a pěna mu zaschla u pusy. Spadl na otoman a nehýbal se. To byl konec tajemného pana Smithe. Lékař konstatoval srdeční záchvat způsobený rozrušením. Dům se prodal a paní Keatonová se odstěhovala ke svým příbuzným do Londýna. Ale ještě před prodejem domu jí to nedalo a skleničku se srdcem si schovala. Kdo ví, kdy se taková věc bude hodit. Zvláštní bylo, že po přestěhování k příbuzným se z její ložnice stalo místo všem zapovězené a často se z něj ozývalo žbluňkání a bublání.

Označeno