Cesta do Medvědína – útok na Alexanderplatz

Stojíme na kruháči u výjezdu dálnice D8 z jakéhosi lesoparku poblíž Ústí nad Labem. Sakra.

Jakub začal okamžitě lamentovat a do všech stran hlásit, že nás tu nikdo nevezme. Naštěstí, jak jsme psali v minulém díle, okresní a nefrekventované silnice bývají pro stopaře často tím pravým. Lidem je vás pak hned více líto, protože úvaha „vezme je pak někdo jinej“ není na místě. Na této výpadovce z lesoparku (jak jsme později zjistili – z nového města Ústí nad Labem) jsme ironicky čekali o poznání kratší dobu než v Praze.

Svět je malej

Jo. Je.

Když jsme v minulém díle říkali, že lidi, kteří vám zastaví, už pravděpodobně nikdy neuvidíte, neříkali jsme úplně pravdu. Jak jinak byste vysvětlili fakt, že nás do Drážďan vzala paní, jejíž syn studoval na škole, na které vyučovala slečna, kterou jsme si stopli pár minut poté na Dresdener Straße a provedla nás celými Drážďany? Když o tom takhle zpětně přemítáme, podobná věc se nám stala i o pár dní později v Berlíně. Sakra.

Přeskočíme cestu do Berlína, podrobnosti jsme už zapomněli. Vrhneme se rovnou do příjezdu do Berlína. Následující dění věrně přetlumočí úryvky z Jakubova cestovatelského deníku.

„…právě jsme vystoupili z auta, jsme v Berlíně. Za 6 hodin. Dobrý. Jsme unavení, Honza jde telefonovat paní, u které máme být ubytováni…“

a

„…Honza právě vedl dlouhosáhlý lytanický monolog o tom, jak je berlínská MHD skvělá. Vše uzavřel pokoutním sdělením, že nám ona paní stornovala ubytování.“

Útok na Alexanderplatz

Této informaci, která by leckoho uhranula a donutila k celkovému přehodnocení návštěvy Berlína, ale nejspíše ani jeden z nás zcela neporozuměl. Soudíme li zpětně podle toho, že Jakub (čtěte Šotouš) začal ihned hloubat nad sofistikovaným řešením MHD v Berlíně a že Honza se pustil do urputného (a nakonec nerozhodného) boje s automatem na výdej jízdenek.

Smráká se. Respektive už je tma. Poslední světlo paprsků zapadajícího se slunce nahrazuje světlo pouličního osvětlení. My sedíme v S-Bahnu a unaveně pozorujeme měnící se siluety východoberlínských stanic vlaků.

„Berlin Ostbahnhof“ zaznělo a my pohlédli ven. Obrys našeho okna věrně kopíruje billboard na nový film „der Junge Karl Marx“. V tu chvíli jako by nám otrnulo a najednou jsme pochopili, v jakém to jsme vlastně průseru. Okamžitě jsme vystoupili na další stanici – Alexanderplatz a vzali veřejné hotspoty útokem. Zde se asi hodí podotknout, že děkujeme Evropské Unii za zrušení roamingu. Škoda jenom, že to nepřišlo dřív.

Važte si EU!

Každopádně několik poznatků pro odhodlané cestovatele. Zejména pro ty, kteří budou sázet při cestách do Německa na WiFi ve fastfoodech.

  1. V Německu se s free WiFi moc neobtěžujou, v podnicích jako je McDonald, KFC, Burgerking ji budete hledat jen těžko.
  2. VŠUDE. ALE DOOPRAVDY ÚPLNĚ VŠUDE má „veřejnou“ WiFi síť Telekom. Nejásejte. Není zdarma.
  3. Když už na nějakou WiFi narazíte, pravděpodobně narazíte. Všechny budou mít zaheslovaný gateway vstup.

Závěrem? No, 60 minut jsme squatovali na Alexandrplatz. Jakub, hrdý a pyšný příslušník tschechischen simulantenbande, držav na ramenou Honzu prošlapal na náměstí díru. Ta je dokonce i vidět na Google Maps. Ubytování jsme po urputném boji s trhovci, kterým jsme v zápalu boje s povětrnostními podmínkami (které byly krutým nepřítelem při zachycování signálu) zastiňovali jejich stánky, našli.


AKS JAKUB

Jak velké teplo je dnes tam, kde bydlíš?

Nezkoušel/a jsi někdy dělat nějaké šneky?

Na vytváření (tj. tvorbu) šneků pohlížíme jako na vrcholnou herezi a neodpustitelné kacířství.

Označeno , , , , , , , , ,
%d blogerům se to líbí: