Jak číst romány jako profesor? Jako Foster.

Název knihy je zavádějící. Tedy alespoň pro ty, kteří sáhnou po této knize v knihkupectví v domnění, že se z výkopu přiučí všemu, čím oslní svého profesora literatury. Neřekl bych, že je tato kniha soupisem rád a pouček. Byť se navenek může tvářit jako manuál. Neočekávejte strohá vysvětlení, předem nastavené odpovědi na otázky a návody.

Pokud nezačneme číst knihu s odhodláním něčemu novému se přiučit, a hlavně k tomu novému sami dojít, čtení asi nebude mít zcela smysl. Ono odhodlání dojít k závěru je zřejmě stěžejním bodem celé knihy. Autor po nás totiž de facto chce, abychom si k tomu “Jak číst romány jako profesor” došli sami. Dostane se nám spíše zajímavých diskuzi otevřených názorů na díla celosvětově významné pro literatury.

 

Zde jsem narazil na první kámen úrazu celé knihy (I když současně by se na tuto věc dalo pohlížet z opačné perspektivy tedy jako na hlavní přednost). V průběhu čtení této knihy jsem musel nejednou použít vyhledávač Google. Autor totiž často přirovnává jevy, o kterých rozpravuje, k jednotlivým pasážím z určitých knih, postavám nebo dějovým postranním zápletkám.

V čem je to špatně?

Pokud jste zrovna danou knihu nečetli nebo jste ji četli již před drahnou dobou a už si podrobnosti nepamatujete či si ani nebudete schopni vyhledat kýžené informacemi na internetu, pohoříte. Je dost možné, že obsah autorova sdělení zcela nepochopíte (nebo v tom lepším případě nepochopíte jen autorův pokus o vtip). Přesně zde jsem několikrát narazil já a googlovaní se stalo neoddělitelnou součástí čtení. Párkrát sek stalo, že jsem daný příklad v textu kdysi dávno četl (podle seznamu literatury, který jsem si během čtení Fostera udělal, mezi tyto knihy patří například Alexandrijský kvartet) a kompletně jsem zapomněl o čem vlastně je. Takovýchto případů bylo v průběhu čtení Fostera nespočetně. Důsledkem bylo to, že text byl pro mě méně konzistentní, a i po opětovném přečtení jsem se přes některé autorovy příměry nedostal.

V čem je to dobré?

Zdá se mi skvělé, že autor provázal svoje teze s určitými pasážemi knih “kanonické literatury” a tak je prakticky demonstruje. Text tak nabývá na dynamičnosti (alespoň já si to myslím) a člověk se pak ochotněji prolouskává přes autorovu familiární, místy až namyšleně posměvačnou dikcí vyprávění.

Právě ona popularizační dikce (avšak tento styl vyprávění bych spíše připodobnil atmosféře debaty v kavárně než upřímné snaze o sepsání popularizační textu, na to autor koneckonců nepřímo poukazoval v úvodu) se jeví jako další neduh, který mi dělal při čtení těžko. “Místy” jsem měl pocit, že se mi Foster snaží říct, že “jsem do dnes všechno četl blbě” než “jak číst romány jako profesor”. Netvrdím, že knihy čtu s neochvějným zapálením a že není co zlepšovat. To bych si něco zbytečně namlouval. Koneckonců Foster mi to i potvrdil, ač to nesu nelibě. Přesto zpětně přemítám nad tím, že kdyby Foster zanevřel na svůj styl psaní a celý text napsal v čtenářsky přívětivějším stylu, tak bych si nacházel čas na čtení ochotněji, než jsem činil takhle. Ovšem knize bych vytkl asi jen tuto věc. Nyní k tomu, co mě v knize zaujalo.

Podvědomě známe ale aktivně s tím nepracujeme

Jmenovitě se mi líbilo roztřídění románových postav podle vlastností a funkcí v knize – první osoba (ústřední), první osoba (vedlejší), druhá osoba, třetí osoba (vševědoucí, s omezeným nadhledem, s objektivním nadhledem). Samo o sobě to je něco, co všeobecně podvědomě znám. To, že se v knihách opakovaně objevují postavy vypracované podle vštípených šablon (mají podobné charakterní rysy a hrají i s drobnými obměnami, podobné role). Nikdy mě ale nenapadlo si ony postavy vypsat a definovat je generalizujícími vlastnostmi, které je definují, přesně tak jak to udělal Foster. Toto kategorické roztřídění (nebo možná až kategorická segregace postav) postav mě zaujalo, protože jsem dodnes nepohlížel na knihu, jako na pečlivě vystavěný mechanismus (ne-li stroj), souhrn mnoha funkčních prvků (např. postav, prostředí, typu vyprávění, dialogy, řeč et cetera), který vytváří souvislý, celistvý obraz. Kniha není forma. Uvědomil jsem si, že romány (a nejen romány) jsou poskládané z drobných funkčních prvků a že každý má svůj určitý smysl. Poněkud banální dedukce vystavěná na základě několika řádků od Fostera.

Ve Fosterovi mě dále zaujal rozbor funkce jazyka v románech. Jaké úskalí má používání ich formy ve vyprávění? Jaké výhody? V jakém typu románu spíše zvolit vypravěče vševědoucího? Proč vypravěč, který mluví v ich formě, nemůže být vševědoucí? Z jazykového hlediska mě tyto pasáže zejména zajímaly. Zase to nebylo nic převratně nového (nebo alespoň nic pro mě neznámého), ale stejně jako u předešlého příkladu to nebylo nic, nad čem bych si normálně našel čas na přemýšlení. Na hledání drobných nuancí funkcí jazyka v románech.

Standardizovaně

Závěrem bych rád knihu nedoporučil. Myslím si, že nemá cenu knihu číst, pokud nechcete změnit svůj způsob čtení. Taktéž si myslím, že je kniha určena spíše pro absolventy středních škol, kteří se hodlají přihlásit na vysokou školu s např. anglistickým zaměřením. Pro tyto lidi je poněkud svérázný autorův styl psaní více překousnutelný. Já jsem se ale musel skutečně přemáhat, abych tuto knihu dočetl a i teď, když jsem vyzvedl pasáže z knihy, které mne zaujaly, jsem trochu lapal. I přesto, že je kniha plná zajímavých postřehů, zdá se mi, že autorova žoviální dikce tyto postřehy dost často utlačuje.

Závěrem je nutné varovati. Pozor na obal knihy. Svojí výraznou barevnou tonalitou může dohnat kdekoho k šílenství.

Označeno , , , , , ,