Jean-Paul Sartre: Zeď

V Sartrově filozofii se člověk realizuje jen skrz své činy a život má podle něj význam jedině tehdy, když má nějaké výsledky. Musíme ale brát v úvahu, že Sartrovy postavy a jeho filozofie se do jisté míry liší.

Existencionalismus obecně se dívá na svět materialisticky a hlásá, že přestože smrt je definitivní, člověk se nemá vzdát, ale naopak má být poháněn touto nevyhnutelnou budoucností k plně prožívanámu životu.

Sbírka Zeď

Název je příznačný pro každou z obsažených novel – hlavní postavy staví mezi sebe a ostatní zeď a uzavírají se do svého nitra.

Autor se významně zabývá otázkou svobody a předurčenosti. Nakolik můžeme ovládnout svoji budoucnost? Je v životě nemožné se vyhnout svému “osudu” už kvůli přirozené absurditě světa? Alespoň Sartrovy novely tomu nasvědčují. V první z nich – Zdi (podle které je pojmenovaná celá sbírka) – se hlavní hrdina může před smrtí zachránit jen vyzrazením úkrytu svého přítele. Naschvál při výslechu uvede místo, kde by se podle všech předpokladů nacházet neměl, ale paradoxně je opak pravdou. Na druhou stranu, Sartrova filozofie jasně stojí za ideou svobodného člověka, který není napřed ničím a “bude takovým, jakým se učiní”. To ale zároveň naznačuje, že člověk se svojí svobodou je odpovědný za to, čím je. Tyto nesrovnalosti na mě působily zvláštně – zavedly mě ale ještě k hlubší myšlence: že naše možnost volby (svoboda) ve své podstatě omezuje naší skutečnou svobodu tím, že volbu musíme učinit.

Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.

Jednotlivé novely nesou podobný význam a všechny obsahují překvapivý a do jisté míry ironický závěr. Náměty jsou z krajních a nevšedních situací, tak aby ukázaly lidské chování, které se v těchto případech nemá jak držet pravidel, která spolehlivě fungují pro běžný život. V těchto situacích tedy autor zkoumá lidskou psychiku a dochází k překvapivým a často nečekaným závěrům.

Jean-Paul Sartre – francouzský filozof a spisovatel 20. století, vůdčí osobnost existencionalistického hnutí

Například novela Hérostratos odkazuje k antickému Hérostatovi, který se proslavil jediným činem, zapálením Artemidina chrámu v Efesu. Je zde metaforou k hlavnímu hrdinovi, který se snaží svým činem “být nesmrtelný i v tom špatném slova smyslu”. Dnešnímu člověku se proto automaticky nabízí přirovnání k teroristickým útokům a možná je na tom něco pravdy, bylo by ale troufalé tvrdit, že to je jediný možný motiv vzhledem ke složité psychologii člověka. V příběhu se ale hlavní postava nakonec vzdává, protože podlehne nedostatku odhodlanosti.

Sartre popisuje pocity postav neskutečně živě, celý děj pak působí naprosto uvěřitelně a realisticky. Čtenář je nucen přemýšlet o vlastní existenci, existenci ostatních a “skutečných hodnotách”. Jsou společenské konvence jen křehké hranice, které lze snadno překročit? Překračujeme je běžně ve svém vědomí? Kniha je hodnotná právě svojí schopností zasáhnout čtenáře, vyvolat v něm odezvu a hledat paralely ve vlastním životě.