Pavel Štingl: české instituce pracující s pamětí poněkud drtí každodennost

Co vás přivedlo k nádraží Bubny? Jak jste přišel na myšlenku památníku ticha v Bubnech?

Se mnou je to takový jednoduchý vývoj. Když jsem totiž už natočil tolik dokumentů, které jsou o příbězích, kterým říkáme velký příběh 20. století, tak člověk už dost dobře ví, jak se s tímto tématem dá pracovat, co lze nalézt v archivech a co jak využít.

Nicméně v poslední době se veřejnoprávní ČT stala v žánru dokumentu velmi formální. Proto, když dotvořím film tak po dvou či třech letech práce a ČT ho pustí do vysílání, tak na dalších kanálech běží pořady o vaření, hokej, zprávy a další programy, tak ten můj film málokdy vcelku dospěje k divákovi. Anebo ke zcela roztěkanému divákovi. Televize totiž už není platforma, kde se počítá s nějakou hlubokou systematickou myšlenkou. Málokdo se podívá na celý dokument, i ti nejodolnější diváci pořád přeskakují z kanálu na kanál, řeší u televize spoustu jiných věcí. Já jsem před lety začal s expozicemi pro muzea či památníky novodobé historie. Například muzeum v Lidicích také začalo filmem. Tamější charisma staré – původní koncepce stálo na starých dámách, které byly v koncentračních táborech a své vzpomínky předávaly návštěvníkům. Bylo však jasné – vzhledem k jejich věku, že už tam bohužel dlouho chodit nebudou, a tak jsem se snažil přijít s nějakým námětem, jak předělat původní konzervativní prostor na muzeum moderního jazyka. V případě Lidic by se dalo říci moderních médií, protože expozice je vlastně multimediální projekt.

Počátkem devadesátých let tam chodilo tři tisíce návštěvníků ročně. Nyní je to mezi osmdesáti a sto tisíci.

Kdy jste dělal muzeum v Lidicích?

Tuším, že před patnácti lety. Expozice, kterou jsme tam tehdy zřídili, je tak zvaně stálá. Čili se nevyvíjí. Od té doby se hodně změnilo v přístupu k těmto látkám. Je vůbec otázka, zda je dnes správně dělat to, čemu se říká stálá expozice. Dneska bych ji už udělal jinak. Ale dokud tam lidi chodí, tak je to dobrý.

Po Lidicích následovalo ještě pár dalších expozic. Potupně mi došlo, že budoucnost dokumentů spočívá dost možná v kontaktních místech.

V kontaktních místech?

Místo, které je poznamenané historií a kterého se dotkly osudy lidí. Místo, kde mám šanci vytvořit prostorový dokument. To znamená, že zpracuji téma, vymyslím scénář, oslovím architekty a namísto toho, aby se natočil klasický film, tak vyrobím prostor, ve kterém se divák stane přímo součástí příběhu. Divák je najednou uvnitř na rozdíl od televize, kdy je vně dění. Odnese si z místa to nejdůležitější – prožitek.

Takže je to založené na interaktivním přístupu?

To slovo „interaktivní“ se rádo a dnes často používá, ale je třeba ho pečlivě měřit. Ne vše musí být interaktivní v tom smyslu, že si musíte vyzkoušet všelijaké hejblátka. To zásadní je pro mě prožitek, práce s emocemi, tedy nejen fakta a verbální sdělení. Mým úkolem je, aby z muzea lidé odešli zasaženi a aby měli pocit, že se k tomuto tématu chtějí vrátit. Třeba v té podobě, že přijdou znova a zabrousí do nové sféry informací – do dalších vrstev nabídky expozice, nebo jejího vzdělávacího zázemí.

Narazil jste během vašeho projektu na nějaké problémy? Při získávání podpory nebo při zajištění potřebných formalit?

Pokud máte nějaký objekt k celkové rekonstrukci, musíte nejprve zajistit projekt a pro ten pak stavební a územní povolení.  To jsou obvyklé, a ne úplně snadné procedury. Paradoxně u památníku v Bubnech to bylo o něco jednoduší.  Vše okolo drážního území je totiž většinou šíleně složité a pro nás i nepochopitelné. Železnice je stát ve státě. Náš záměr je ovšem pro vlakový provoz tak atypický, že mnoho věcí se schvaluje na výjimky. Naštěstí náš záměr kvitují s dráhy i správa železnic s porozuměním- V mnohých věcech nám vyšli vstříc i přesto, že jejich obvyklá role je úplně jiná, nikdy se s podobným záměrem nesetkali.

Daleko horší je otázka financování. Zažil jsem devadesátá léta, kdy převážně panovala dobrá vůle a na vše se našly peníze i ve chvíli, kdy ony projekty byly zdánlivě velmi riskantní.

Náš projekt už je dostatečně vyvinutý, ale v posledních dvou letech jsme se téměř nehnuli z místa – navzdory tomu, že náš rozpočet není nijak astronomický. Šedesát pět miliónů, které potřebujeme na investici, je částka, za kterou nikde nikdy žádný podobný památník nevznikl. Když viděli náš rozpočet kolegové z US Holocaust Memorial, tak se pousmáli, protože u nich jen roční náklady na ochranku jsou více než dvounásobné.

Jsme v situaci, kdy experimentujeme nejen s vůlí. Bohužel vstupujeme do konkurenčního prostoru s muzei, se kterými bych docela rád spolupracoval a nikoli soutěžil. Nikdo se k nám nestaví vyloženě nepřátelsky, všichni souhlasí s tím, že něco takového jako památník v Bubnech vzniká, ale ve chvíli, kdy se střetneme na jednom rozpočtu grantů ministerstva kultury, tak je z toho v některých případech docela nepříjemný souboj.

Já, když jsem s projektem památníku v Bubnech začínal, tak jsem ihned šel na židovskou obec. Přišel jsem tam a řekl jsem, že toto téma nelze dělat bez nich a že mám v úmyslu z toho nádraží udělat kvalitní památník. Zdůraznil jsem, že toto není prostor ke konkurenci, na tomto tématu nelze soutěžit, toto není téma, na kterém bychom mohli pracovat každý zvlášť. Navrhl jsem, že rád objasním v průběhu vývoje cokoliv, co jim nebude jasné, a že rád odprezentuji postupné fáze vývoje projektu. Obec bohužel moc nejeví zájem o to, co se v Bubnech děje. Na naše kulturní akce přicházejí jednotlivci, pamětníci Terezínské iniciativy. Teď nedávno se situace po čtyřech letech trochu zlepšila, sepsali jsme společné memorandum, že různé instituce podporují, aby tento památník vzniknul. Podepsala jej také pražská obec, Federace židovských obcí, NFOH a další subjekty, které jsou s tématem spojené.

Také musím zdůraznit, že jednou památník v Bubnech bude muset někdo provozovat. Neříkám, že to budu já a neříkám, že to bude naše společnost (ops. se dnes statutárně na provozování objektů nehodí).

Já teď hlavně vím, že ta věc má vzniknout a my že to musíme dotáhnout do životaschopného stádia. To je rolí neziskové této společnosti.  I když by takové zadání měl vlastně řešit stát. Současná situace zbytnělé byrokracie však ukazuje, že vývoj nového památníku je snadnější udělat, pokud možno jinde než na státní půdě. Podívejme se třeba jen na to, jak dlouho se diskutuje o Letech u Písku… Proto je třeba jít nyní cestou, která se nabízí, a teprve pak bych rád hovořil o tom, kdo to převezme a kdo s tím bude dál pracovat systematicky.

Nicméně se domnívám, že nás konečně přestávají instituce spojené tématem válečné historie vidět jako konkurenci a byť se všechno děje pomalu, tak všem začíná docházet, že naše záměry nejsou prvotně komerční, ani nesledujme jen nové povrchní gesto.

Myslíte si, že Židovská obec udržuje s vaším projektem vlažné vztahy mimo jiné i kvůli tomu, aby zůstali nad věcí? Aby si uhájili svoji výsostnou pozici?

Židovské muzeum je nejnavštěvovanější památka v Praze a stejně tak Terezín má svou stálou klientelu. Návštěvníci do těchto institucí přicházejí sami, a proto nejsou nuceny k nějakému výraznému vlastnímu rozvoji. I když teď se mi zdá, že také hledají nové cesty komunikace, hlavně v souvislosti s odchodem válečné generace. V poslední době se snaží už taky reflektovat současnější témata

Já si dokážu dost dobře představit, že ta tragická epizoda válečné historie i její kulturní dopad – tedy rozpad meziválečné identity Prahy typické svým česko-židovsko-německým dialogem, se klidně může v Bubnech řešit s naprosto jasnou návazností na pražské židovské muzeum. Můžeme z Památníku tichu v Bubnech logicky odkazovat návštěvníky do Židovského muzea na to, aby se tam se zájmem dozvěděli zase něco víc o předválečné minulosti židovské komunity. Vyžaduje to určitou koordinaci a případně společnou práci na scénáři určitých částí expozic. Dokázal bych si představit, že by na sebe mohly tyto dvě instituce skvěle navazovat. To se podle mne určitě jednou stane. Všechno potřebuje svůj vývoj. Všechno má také svůj rytmus. Já docela chápu, že instituce, které zatěžuje každodenní provoz a musí řešit všechny ty současné byrokratické šikany státu, nemají čas na kvalitní rozvoj.  Proto jsem k nim taky tehdy nepřišel a neřekl: „Podívejte, mám tady takové nádraží, super projekt a teď se toho ujměte.“ Hledáme pomalu cestu, jak spolupracovat jak s Muzeem Prahy, Židovským muzeem a dalšími. Naším hlavním partnerem vývoje je DOX.

Co politici? Angažovali se nějak?

Vždycky jsou politici, kteří to vezmou za své.

Musím říct, že spektrum se úží. Před lety jsem spoluzaložil společnost s Tomášem Töpfrem. Byl tehdy v Senátu a měl díky tomu docela slušnou podporu řekl bych: „těch slušných“.

Oslovovali jsme různé ministry a premiéra, ale to bylo tragické. Je těžké odhadovat politické priority ve věcech paměti a národní identity. Daniel Hermann se v této problematice sice orientuje ale už dvakrát selhal ve financování, kdy slíbil, ale neobhájil investici v rozpočtu. Nicméně ministerstvo kultury alespoň financuje poslední fázi projektování.

Kdo si Bubny překvapivě vzal za své je nyní primátorka Adriana Krnáčová. Ta nám slíbila financování a zatím to vypadá dobře. Já si myslím, že to udělala z toho titulu, že je vystudovaná kunsthistorička a že zareagovala na slušně vypracovanou studii. Nemluvě o tom, že teď je na magistrátě problém s převisem investičních financí, protože politická diskuse o investicích už dlouho nemá nějaký výrazný směr. V každém případě primátorka Prahy pochopila, že když dá do této studie peníze, tak to nebude trapné.

V Praze se v posledních letech nedaří uspokojivě zakládat nové projekty. Nám se povedlo v průběhu tohoto léta uspořádat architektonickou soutěž na realizační studii. Jasné, dobře připravené zadání, přineslo kvalitní výsledek a máme dnes v rukou záměr, který dává naději, že v příštích letech Praha nabídne veřejnosti nové místo paměti, spojené s příběhy Šoa, kam se nebude chodit „pouze“ na významný obsah, ale také kvalitní architekturu.

Označeno , , , , , ,

1 thought on “Pavel Štingl: české instituce pracující s pamětí poněkud drtí každodennost

  1. Dani Kolsky: No jo, jenže ta geneze trošku předznamenala situaci. V původní radě projektu byli prakticky jen politici. Žádní historici (na což jich řada poukazovala a kritizovala – někteří se také proto rozhodli stát stranou).
    Lidice byla situace, kdy příspěvková organizace Ministerstva kultury (tedy předem jasný odsouhlasený veřejný rozpočet) – iniciovala soutěž ve které byla souhra architektů, libreta, multivize (tu právě dělal Pavel Štingl) a dalších členů. Takhle skvěle složený tým z různých odborníků zaměřených na jeden poměrně kompaktní příběh místa a lidí v již předem jasném místě.

    Šoa je proti tomu skutečně nesrovnatelně složitější téma a nastavení i tým, který nebyl postaven způsobem jako v Lidicích – a tedy řada takových výjimečných členů chybí. Protože je tedy určitá nouze vede to i ke kompromisům (např. architektura, libreto apod). Chápu to, ale nesouhlasím s tím procesem – myslím si, že toto téma se tak dělat nedá.

    Podobně i financování. Logicky nastala situace, která musela nastat vzhledem k tomu co všechny instituce mají za závazky. Židovské muzeum nejen financuje obrovské množství vzdělávacích projektů dovnitř i vně komunity, ale zároveň finančně zajišťuje fungování federace a obcí, spolků. Stejně tak PŽO, která zajišťuje z většiny svého rozpočtu sociální programy. Je to tedy i otázka priorit a toho co členové chtějí…

      -  

Komentáře jsou uzavřeny.

%d blogerům se to líbí: