Anna Svobodová: Každý má možnost se učit, jde však o ochotu…

Jak byste popsala českou společnost po druhé světové válce? Jak na Vás působila?

Mé prvé postřehy jsou veskrze vzpomínky na moc prima lidi kolem mne. Všichni byli milí, povzbuzovali mne, chválili. Abych se kromě jiného naučila česky, když jsem začala zase po obrně chodit, posílala mne maminka v rámci rehabilitace nakupovat. Byla jsem šťastná, že jsem mohla pomáhat. Maminka připravila obálku, do ní dala nastříhané potravinové lístky a na obálku napsala, co nejvíce potřebujeme červeně a ostatní modře (onoustrannou tužkou). Naproti přes ulici byla mlékárna a za rohem proti sobě masna a potraviny; mléko se nalévalo do přinesených bandasek, masna byla vykachlíkovaná, potraviny, včetně konzerv v plechu; vše bylo v původní, dřevem vykládané bývalé lékárně, šuplíky a dvířka měly nádherně tvarované bílé, porcelánové úchyty.

Ve frontách jsem vyslechla různé názory i komentáře, ale většinou jsem si zapamatovala recepty jak co vařit a jak se dá všelicos nahradit při pečení moučníků. To už u nás Jája nebyla, a v květnu 1951 se narodila má sestřička. V září stejného roku jsem šla poprvé do české školy ve Slovenské ulici.

Paní učitelka byla také mladá jako Jája, ale chodila v modrém, její košile měla „výšivku“ jen na levé kapse. K nám domů pozdě odpoledne přicházely tety, nejčastěji dvě sestry, které měly tatínka za „pana šéfa“. U jedné z nich a jejího velmi nemocného manžela (poprvé jsem viděla vytetované číslo – prý si napsal telefonní číslo, aby nezapomněl) jsme byly s maminkou a sestřičkou opakovaně v Mařenicích, na „letním bytě“. V lese byly zralé maliny, jahody a houby; a také se na stráních vyhřívaly hadi; sbírala jsem šišky do košíku a maminka souše, které nakládala na deku na kočár.

Prvé opravdu rozdílné názory jsem zaznamenala už v roce 1952. V rozhlase jsem slyšela soud s panem Slánským, který na sebe říkal „divné věci“; maminka mluvila, spíš vykřikovala jiná jména a pak říkala to mnohokrát opakované: „to nikde neříkej, to je jenom pro nás doma“ a „pamatuj si to, jak to bylo“. Maminka si pravidelně v 19:15 pouštěla rádio – přiložila ucho k jedinému reproduktoru a my jsme musely být v kuchyni; vždy mne vyprovázela: „ferme la porte“ – za dvoje zavřené dveře.

Školní rok 1958/59 jsem sedm měsíců promarodila, převážně v nemocnici. Byla jsem už dobře orientována v prostředí školy, našich přátel, i těch, „co potřebovali nenávidět“. Přečetla jsem celé dílo Ch. Dickense a V. Huga, zároveň prožívala šikanu mířenou jen na tatínka, který byl založením velmi citlivý muž; jeho „po dobrém, holčičko, po dobrém jde všechno“ mi zní dodnes. V té době jsem slyšela diskuse rodičů o našem vynucovaném vystěhování do Karlových Varů; tatínek nabízel mamince rozvod, aby odjela s námi, děvčaty, … – nic z toho se nestalo; (maminku nebylo možné přeslechnout: „…also to chtějí“, „…nebudeme jim dělat plesír“Stalin je jako Hitler…“). Tatínkovi zabavili pilotní průkaz, který byl spojen s řidičským; to, že musel v 61 letech znovu prokazovat „jak řídí s elegancí jemu vlastní“ mu nevadilo, spíše naopak – absolvoval řidičské „školení“; instruktor Svazarmu tatínkovi vyhotovil po jediné jízdě „růžovou skládačku“; a tatínek měl nového, „dobrého“ známého, ale to, že přišel o průkaz letce, to ho ranilo.

Od roku 1960 se šikana rozšířila i na mne. Dostala jsem OP o rok později, než ostatní spolužáci; předtím byla Policie ve třídě a ptala se na mne, zatímco co moje paní učitelka třídní mluvila se mnou na chodbě; (byla mou přítelkyní až do jejího odchodu (mimochodem učila nás ruštinu).

Rodiče obdrželi oznámení o mém „vystěhování do 48 hodin a zaplacení školného“ – nekonalo se díky Advokátní kanceláři číslo 1, na Národní třídě. V roce 1965 byl tatínek „plně rehabilitován“; nepožádal si …“protože nic špatného jsem nikdy neudělal“.

Pak jsme se těšili z každého pokroku Pražského jara; maminka správně předpokládala, a stalo se, jak říkala, jen o něco dříve. Tatínkovi, dělníkovi a po večerech účetnímu, nabídli práci – na MV ČSSR, odmítl. Byla jsem v květnu 1965 s tatínkem u pana ministra vnitra; byl požádán, aby mi řekl, že „tatínek nebyl lump ani špion“ jak tvrdil v roce 1962 ředitel školy při zdůvodnění, proč nedostanu doporučení na medicínu“. Později, asi v roce 1966 jsme s tatínkem překládali „kariérní řád Kanadské jízdní policie“ na „smlouvu o dílo“. Po roce ´89 jsem dostala stejnou nabídku; dohodli jsme se na poradenství na velmi malý pracovní úvazek a to po jen velmi krátkou dobu – pár měsíců; hlavní, tedy plný pracovní úvazek jsem měla v resortu energetiky, kde jsem byla „ukryta“ od roku 1974; a jsem dosud vděčná za všechna člověčí i lidská potkání se, ať šlo o pracovníky ve vedoucích funkcích anebo řadové pracovníky; mnohá přátelství trvají. A nejsme nyní jen ve shodě na politické dění, jak tomu bylo před ´89. To samé nemohu říci o intelektuálním prostředí po roce 1968.

V březnu 1969 jsem ukončila VŠ studia a po konkursu jsem od května nastoupila do Pedagogického Ústavu JAKČeskoslovenské akademii věd. Po roce (po 21. srpnu) jsem se sama rozhodla odejít. Zvolila jsem si cestu praxe a dalšího studia (na dva roky) v Psychiatrické léčebně v Kosmonosech, která se stala další životní školou, ze které dodnes čerpám. Osudy a příběhy pacientek-seniorek byly a jsou dodnes v mé paměti. Sňatek s mým spolužákem se stal dalším životním předělem. Po konkursu jsem byla v roce 1972 přijata na VŠEPraze, do Střediska moderních metod výuky, kde jsem mohla využít mé prvé diplomové práce (obhajovat jsem musela jinou) o „mass-mediích“ a jejich analýze (o možnostech manipulování – viz dále). Kromě přípravy programu výuky pro otevření denního studia (na 4. fakultě -řízení- VŠE, dnes fakulta managementu (byl to pro mne protimluv = lidé se nedají řídit, ale mohou se vést) jsem učila komunikaci a psychologii osobnosti soudruhy náměstky a ředitele ve státních podnicích, kteří byli mladí a proto si museli doplnit VŠ studium). Měla jsem zakázáno říkat „management“ a „řízení“ jsem nebyla ochotná říkat já). V roce 1974 mi byl ukončen pracovní poměr, a to v době očekávání našeho prvého syna (to bylo hodně velké ohrožení mé osoby a také mého manžela, protože existovalo zákonné opatření, že je povinnost pracovat a „nebýt příživníkem/příživnicí; což samozřejmě neplatilo pro všechny; z té doby si pamatujeme na úsloví: „všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější“). Ale dost možná proto, že frekventanti studia byli výhradně muži a já byla týden před porodem, mně několik z nich nabídlo možnost uplatnění – tzv. „u nich“; vybrala jsem si energetiku a byla přijata na základě pohovoru s panem „náměstkem pro kádrovou a personální práci“. Půl roku poté odešel tatínek. Prvou odbornou pozornost jsem věnovala učňům; a zjistila, že velké procento žáků je pod vlivem návykových látek. Deklarování faktu nikdo nevěřil. Vánoční svátky 1975 mi daly za pravdu – čtyři úmrtí našich učňů a metodika mého zjištění zajímaly kriminalisty. Ale referát o práci s učni a možnosti včasné diagnostiky nebyl vedením odborné konference v Liblicích přijat (řečeno elegantně; strach předsedajícího konferenci mně připomněl některé osobnosti 50. let).

V roce 1978 přišel na svět druhý syn a rok na to odešla má maminka. Už nebylo komu se svěřovat s etickým rozhodováním „jak dál“. Ale příklad mých rodičů mne stále při úvahách provází.

Maminčino „…ale hlava máš dobrá“ a tatínkovo filosofické: „to si musíš, holčičko, rozhodnout sama“, mne provázely a provázejí při všech rozhodnutích. Byla jsem u ředitele  NVP /Národní výbor hl.m.Prahy/, abych mu vysvětlila, jak důležité je věnovat se i těm mladým lidem, kteří byli soudy potrestáni. Při úvodních slovech jsem poznala, že se také vyučil truhlářem; a tak se povedlo, že jsem spoluzaložila Poradnu pro mladistvé potrestané; zanedlouho jsme měli s manželem „problém“ oba; nechávala jsem klíč pod rohožkou. Poradnu jsem musela pod výhrůžkami opustit. Uplatňovala jsem se v poradenské praxi jak jednotlivým klientům v energetice, tak ve Výzkumných ústavech a nadále učila prožitkovou metodou, tedy komunikaci hrami „na míru“, té které skupině. A zase jsem „zlobila“ (a zlobím kupodivu nadále …); hlavně tím, že díky prožitkům v dětství „vím, co chci“ – sloužit spravedlivějšímu prostředí naší „historie“ s tím, že vím a jsem smířená s tím, že vděk a spravedlnost nejsou z tohoto světa. Ale co zůstává, je podpis každého z nás.

Po roce ´89 jsem měla možnost projít několika „posty“ ve vedoucích postaveních. Nejprve ve státní sféře edukace energetiků (otevřela jsem nově katedru životního prostředí, která do té doby se „schovávala“ jako součást programu institutu; napsala projekt pro vybavení PC, který byl přijat Světovou Bankou a to na základě nabídky přátelství z energetiky; spoluzaložila Asociaci energetických manažerů, dále Asociaci psychologů práce a organizace, aj.). Od zahájení privatizačního procesu do konce roku 1996 jsem zůstala pracovat v energetice, které jsem zůstala věrná 23 let; pak jsem se z důvodu věrnosti odkazu rodiny vrátila do státních služeb a snažila jsem se být užitečnou – kromě tzv. hlavního pracovního poměru jsem pracovala vždy v nadúvazcích (jako tatínek).

Ve vztahu k položeným otázkám jsem se soustředila převážně na naší rodinu. Chtěla jsem se s Vámi podělit jako příklad toho, CO bylo pro mnoho lidí samozřejmost jejich volby, protože jejich kořeny byly v Československu. Byla to naše svobodná volba, usilovat v daných podmínkách o dobré a lepší.

Pozorovala jste na společnosti změny v průběhu socialistické éry? Poznamenala vás nějak tato doba i v době socialistického realismu?

Jednoznačné odpovědi jsou: ano a ano. Vždy máte volbu. Přizpůsobit se s tím, že se neušpiníte anebo splynout, přijmout vtloukanou propagandu. I s přizpůsobením jsem měla opakované potíže.

Doma se mluvilo spíše o životě a kultuře kolem nás. O politice 1. republiky, hodně o místech, kde rodiče žili; a srovnávalo se. Tatínek vyprávěl o svých pobytech u příbuzných v Terstu a jinde, ale také o pomáhání na Podkarpatské Rusi a její chudobě. Když se mluvilo o nějaké krizi (Berlínská zeď, Kuba a jiné), odhadoval se vývoj, předkládaly se historické paralely. Zahraniční politika se probírala také; o ní mluvili rodiče tišeji, nejčastěji německy nebo italsky (abych nerozuměla). Mluvilo se v obývacím pokoji, nikoliv v jídelně, která byla situována blízko vchodových dveří. Pokud byli u nás přátelé na návštěvě a přišla řeč na politiku, děti byly vykázány do jiného pokoje nebo na zahradu.

Ke změně v širší rodině došlo až v době, kdy informace byly snadněji dostupné, vztahy se „ohřály“. Nepamatuji se, že by rodiny tatínkových sourozenců byli pozváni mezi přátele, kteří u nás byli pravidelně na „sobotní kávě“ od 50. let. Rodina uvnitř se „spřátelila“; pak rodiny obou sourozenců s dětmi po roce ´68 emigrovali; tatínka opakovaně vyzývali, ale otec řekl: „já už vím co je to emigrace; chci umřít tam, kde jsem se narodil“.  Také emigrovalo mnoho rodin z okruhu přátel i známých.

Co se týče změn, byly pozorovatelné vždy. Čím později po válce, tím méně bylo možno slyšet „…že TO praskne na podzim nebo nejpozději na jaře“.

Strach byl přítomen vždy.

V prvé řadě byly vždy chráněny děti. Míra strachu byla ovlivňována mnoha faktory, které působí vždy. Jde o zdravý strach uvnitř osobnosti, který v jisté míře chrání každou osobnost (jinak děti a jinak dospělé). Dospělí se vždy ujišťovali, že nikdo nenaslouchá za dveřmi nebo pod okny (oprávněně: tatínek dal tichý pokyn, abychom se smáli nebo mluvili dál a pak došel k vchodovým dveřím a otevřel je; stála tam stále ta samá osoba, která byla domovnicí); tatínek zažertoval – všechno jsme snědli, ale kousek moučníku Vám zabalíme … a po chvíli nesl zabalený kousek a při otevřených dveřích jsme slyšeli tatínkův hlas, jak přeje „dobré pochutnání…“.

Na konci 70. let už moji rodiče nebyli s námi.

V naší domácnosti se scházelo opět mnoho přátel, tak jak jsem byla zvyklá v dětství; a někdy přicházeli i pracovní přátelé manžela – vesměs z akademického prostředí. Pokud byli z „východu“ (včetně NDR), musel být připraven alkohol. Pro všechny byl stejný scénář. Nejprve jsme se dozvěděli o zázraku, „jak se jim dobře daří“. Později došlo i na pravdivější vylíčení života (je nutné si uvědomit, kdo mohl vycestovat; ne všichni jsme po r. ´69 měli cestovní pasy pro vycestování i spolehlivý návrat“).

Někteří jsme mohli vycestovat jen na “cestovní doložky“ a to i do spřátelených zemí (NDR, Bulharsko; devizový příslib musel být pro Jugoslávii; nedostala jsem jej, ačkoliv jsem o něj žádala každoročně a v daném roce se tzv. odvolávala).

Sedávali jsme zase v hale, kde byla jídelna, ale o politice se mnoho nehovořilo. Byly zase přítomny děti a nyní jsme měli my obavy o ně.

Změnila se od té doby z vašeho pohledu politická situace v tuzemsku?

Samozřejmě, že se změnila. A mnoho se změnilo nejen v politice, ale i díky jí.

Vývoj každé epochy má své etapy. Ale i nejmenší historická epizoda je ovlivněna vývojem okolo nás a také vývojem jedinců v „nich samotných“, jejich „hard“ i „softwarovou“ výbavou. A jsme u každého z nás – a tam je třeba začít. Mít možnost od dětství zkoušet a následně se učit zdravému (nikoliv hranému) sebevědomí je hodně důležité pro tzv. „životní dráhu“. Jsou momenty, kdy nárazové „přijetí role“ je doporučeníhodné – myslím tím např. konkursy na pracovní místa. Přijetí „hrané“ role pro tu chvíli je v rámci normy toho, co je očekáváno. Ale po dosažení v dané době „naší mety“ je třeba se vrátit „do sebe a k sobě“ (pokud pokračuje byť malá přetvářka oproti našemu já, začíná působit nadbytečný stres); a naše já ztrácí zbytečně kapacitu. S přijímáním a přijetím rolí, velice úzce souvisí přístup k rozhodovacímu procesu. Ten je velice důležitým celoživotním procesem; máme možnost jej prohlubovat celý život, už proto, že nejen prostředí v nás, ale také prostředí, které je kolem nás se vyvíjí, a je ovlivňováno i námi. Máme i my možnost ovlivňovat, anebo z nejrůznějších důvodů nemůžeme nebo nechceme ovlivnit. I politika jako všechno člověčí dění začíná u každého z nás. V dnešní době, která je usilováním o demokracii v prostředí, řekněme ekonomicky umocněném, je třeba vnímat svobodu v rámci zodpovědné odpovědnosti. Věřím, že mně mladí duchem rozumí. Je moc prima, že tu možnost máme a že v ní žijeme. Ale toto základní uvědomění je důležité stejně tak jako usilování „jít v dosahování cílů svou cestou“.

Jak si vysvětlujete, že mají dnešní hnutí takový úspěch?

NIHIL NOVUM SUB SOLE – nic nového pod sluncem a proto jen heslovité náměty k úvahám:

Život každého jedince i v jednotlivých etapách je o očekáváních. Nejinak tomu bylo po 2. světové válce. Je přirozené, že ti, kdo žili v době „lidové-demogracie“ a následně v„reálným sociálismu“, ji prožívali z části jako nespravedlivý útlak; pro některé šlo o zcela neoprávněnou šikanu anebo šlo o jejich kombinace. A tak bylo slibováno: náprava věcí veřejných, rovnost (kupodivu nebylo zmiňováno bratrství ani sesterství; zřejmě kvůli konotaci bratské pomoci z roku ´68 ? nebo, abychom se nevraceli k heslům již minulé revoluce?). Jde o nadsázku, ale fakt, že pominutí lidských vztahů, možnosti jejich nápravy lze pociťovat dodnes). Pro ty mladší to po roce ´89 byla „zcela nová scéna“, která už ani nemůže být jiná, než demokratická?

A očekávání, že se ♥+☺+☼+ a do zvednutými prsty to už přece musí být „jen dobré“. Ale demokracie je o diskusi, o právech, ale hlavně o odpovědnosti.

…Není sporu, že žijeme v době spektakulárně ovlivněné. Uvolnění informací, které jsou orientované na ekonomickou stránku „byznysu“ nabízí z masových medií pohodlný život plný zábavy, nejrůznější formy „užívání si“ namísto žít. Stejně je tomu s přijímáním rolí „jako“ a „prostě“; a „v pohodě“. A k tomu je vhodné uvědomění si, co jednotlivé generace rozuměly a co rozumíme ve vztahu „já versus my, že je svobodou?

Není pochyb, že naší mladé politické kultuře chybí širší vzdělanost a je nahrazována získávaným vzděláním. To je ovšem do startu trochu ochuzená báze, za kterou platíme všichni. Chyby patří k lidskému výkonu. Jejich rozpoznání a následná analýza je velmi důležitým zdrojem pro prohloubení kvality politiky.

A i proto, jste Vy mladí – vzdělaní – naše naděje.

Vidíte tedy nějakou paralelu s tím, co se tu dělo za socialismu? Druh manipulace?

Přímo paralelu nevidím, a ani nechci o ní uvažovat. Odporuje to mému založení. Českoslovenští politici čas od času po roce 1960 odporovaly velení (nikoliv vedení) KSSS. A výsledky byly znatelně pociťovány, ne v kompromisu, ale punitivně. V 80. letech už docházelo k diskusím, ale celý systém nebyl připraven na diskusi ani na politickou práci. Ale snahy bylo možno zaznamenávat.

V jakémkoliv systému hodnot, jak v technických oborech, natož humanitních, kam politika patří, změny nelze realizovat zlomem. Lidskou přirozeností je větší nebo menší potřeba jistoty; (jen teoreticky, a s ?, je potřeba jistoty  a to jen ve výjimečných případech nulová).

I v politice jde o podobný zákon jakým je rovnováha v přírodě; do které patří úspěchy, pohlazení i to druhé; a hlavní roli role hraje osobnost jedince. Každý má možnost se učit a později jen doplňovat osvojené; jde však o ochotu a to ať jde o jedince emočnější i ty „chladnější“ – racionálnější.

Abrrr, zpět k textu výše: nejde o nic menšího ani většího, než je zvládání vždy osobního rozhodovacího procesu, protože stabilita osobnosti je velmi důležitým předpokladem ve vývoji, historii i současnosti každé osobnosti.

Největší problém v souvislosti s předloženou otázkou vidím v procesech „cadre politique“ tedy „cadre policy“. Již před dvěma a půl stoletími se francouzský politik a jeden z vedoucích „týmu francouzské revoluce“  M. F. M. I. de Robespierre věnoval této problematice. Rozumím, že bezprostředně po „sametové“ v roce ´89 by to bylo zavádějící. Ale o čtvrt století později by šlo o systémový krok vpřed.

Alespoň inspirací. Škody, které jsou způsobeny kdykoliv a kýmkoli se dají napravit; mezi lidmi je po rozpoznání chyby prvním krokem pokroku, její přiznání. Pro některé z nás je omluva samozřejmostí, pro jiné je to nepřekonatelné (ale i tak existuje bezpočtu forem JAK napravit). „Vrypy“ na duši, které se mohou stát traumaty zvláště v dětství a mladosti, jsou nadbytečně zraňující. Většinou jde v mezilidských vztazích o „jen neochotu“ jedné strany (protivné), dohodnout se. V oblasti vládnutí jde o problém daleko širší; a není dobře je shrnout pod jediný pojem „manipulace“. I proto je víc než vhodné vědět toho co nejvíce, studovat a pokud možno v klidu analyzovat; pak si určit cestu – mít plán CO a JAK, a KDY.

Označeno , , , ,
%d blogerům se to líbí: