Jan Libich: České školství ničí žízeň po vědění

Ve vaší přednášce jste zmiňoval australské školství. V čem se od českého liší?

Základní rozdíl je v přístupu. Mám pocit, že většinový přístup v českém školství je založený na negaci. Žáci jsou motivováni známkami – jedničky jsou za odměnu, pětky jsou naopak za trest. Domácími úkoly je potřeba přinutit žáky něco dělat i doma. Celý tento přístup vychází z předpokladu, že studenti se učit nechtějí, jsou líní a je potřeba je do toho donutit.

Austrálii je ten přístup úplně opačný. Tam právě vychází z něčeho, čemu já rád říkám žízeň po vědění. Už od základní školy pracují s předpokladem, že probírané učivo studenty zajímá a chtějí se o tom dozvědět víc. Učitel tam je spíš od toho, aby dětem dával možnosti se něco naučit.

Děti pracují ve skupinkách, protože nejlíp se učí, když učivo samy aplikují. Dále si vybírají projekty, které potom prezentují, dokonce se i mezi sebou občas hodnotí. Celou základní školu nemají známky, ani na vysvědčení. Místo toho je jejich hodnocení slovní s tím, že se vždy více snaží vypíchnout to pozitivní. Samozřejmě zmiňují i to negativní, ale snaží se to zaobalit jistou pozitivitou. Namísto, aby učitel řekl, že daný žák vyrušuje v hodinách, řekne, že je rád, že se mu daří v tomto ohledu se zlepšovat a bude se snažit ho podporovat v tom, aby to tak pokračovalo. Rodič z toho jistě pochopí, že jeho dítě má v něčem problém, ale pozitivní podání informace pomůže dítěti víc, než nálepka „rušič“.

Jinými slovy, dětem často nepomůže trest, ale naopak když je někdo pochválí. Vezměte si například pětkaře na našich školách. To jsou žáci, které nikdo nikdy nepochválil nebo neslyšeli o sobě nic pozitivního. Slyší neustále samou negaci. Nemůžeme tedy čekat, že z tohoto kruhu vzejde nějaká pozitivita, ta naopak podle mě musí přijít ze strany učitele.

Četl jsem jednu úžasnou knihu týkající se tohoto tématu. V ní jeden učitel, taky z Austrálie, dostane na starosti jednu poměrně problematickou třídu, v níž se vyskytlo i násilí. Ten učitel jednoho dne přijde do třídy a začne obcházet všechny žáky, přičemž každému z nich řekne, čeho si na něm váží. Když na ně domluví, studenti se postupně začnou z hrobového ticha zvedat a začnou říkat tomu učiteli, čeho si váží oni na něm. Autorka této knížky, se kterou jsem mimochodem měl to štěstí spolupracovat na mnoha edukativních projektech, zde popisuje, jak se postupně úplně změnila atmosféra ve třídě, přestalo docházet k násilí a všem špatným věcem, co se tam doposud děly, což se pak přeneslo na celou školu. Z toho vyplývá, že budeme-li se snažit vypíchnout dobré vlastnosti, pak se i žáci budou snažit být dobrými žáky.

A v Austrálii to také fungovalo podobně jako v Česku, ale v posledních dvou, třech desetiletích se jim podařilo to změnit.

Nemyslíte si, že je tento benevolentní přístup ve vzdělávání zneužitelný studenty? Myslíte, že by fungoval v Česku?

Zneužitelný rozhodně je. Setkal jsem se v Austrálii s jedním horším případem. Šlo o chlapce, který byl velice zlobivý. Myslím, že v Česku by si s tím určitě poradili rychleji, protože by to rázně utnuli, například by ho vyhodili ze školy. V Austrálii měli ale opravdový problém to vyřešit. Trvalo to sice velice dlouho, ale povedlo se jim to, opět s pozitivním přístupem.

Jestli by se to dalo aplikovat zde, v Česku, to je otázka. Myslím si, že spíš ne, jelikož ten přístup nemůže fungovat jen ze strany školy, ale spíš celé společnosti. V Austrálii jsou na to i rodiče zvyklí a ke vzdělání jejich dětí přistupují stejně jako zdejší školský systém.

V okamžiku, kdy byste však chtěli něco takového nastavit u nás, narazíte na fakt, že mentalita je zde nastavená úplně jinak. Myslím si, že u nás by to aplikovat teď nešlo, jelikož by to nefungovalo s českou společností. Potřebujeme čas na změnu společenského klimatu, mentality rodičů a učitelů a věcí s tím spojených. Nelze zkrátka vzít výsek jiného systému a naroubovat ho do našeho, pokud na to není připraven. Minimálně ale víme směr, kam se vydat.

Doteď byla řeč pouze o australských základních školách. Jak se ale třeba liší střední školy v Austrálii od těch našich?

S a australskými středními školami nemám tolik zkušeností. Myslím si ale, že se středními školami v Česku je to už lepší, hlavně pak například s výběrovými. Pořád je to na můj vkus moc o známkách, biflování a o spíš o kvantitě, než kvalitě, ale ten hlavní problém zde již nevězí, protože studenti většinou už tuší, co v životě chtějí dělat.

Kdysi jsem napsal článek v Lidovkách o školství. Použil jsem v něm mezinárodní výzkum, který porovnával spoustu různých informací týkající se školy. Ze 34 zemí jsme byli procentuálně úplně poslední v odpovědích na otázku „Chodíš rád/a do školy?“. Dále následovala otázka „Myslíš si, že na tobě tvým učitelům záleží?“, ve které jsme byli druzí od konce.

Na základní škole, kdy přijde dítě natěšené do školy, se v něm úplně všechen chtíč utlumí. Na rozdíl od nás tento elán v Austrálii podporují už od základky. Řekl bych ale, že střední školy v Austrálii se od těch našich už tolik neliší. 

Označeno , , , ,
%d blogerům se to líbí: