Chtěl jsem se Vás zeptat, pane profesore… – část první


„Nemyslím, že bych měl nějak mimořádně originální myšlenky.“ Tato slova o sobě pronesl jeden z nejoriginálnějších myslitelů 20. století, proslulý izraelský vědec a náboženský filozof JEŠAJAHU LEIBOWITZ. Zmínku o něm možno dohledat i v Maskilu č. 9-10/5774 u Vzpomínek Jakova Adlera; pojďme se však ponořit trochu hlouběji do pestrého světa tohoto velikána a muže pronikavého intelektu, který by na Roš chodeš švat oslavil své 115. narozeniny. (Publikováno v Maskilu č. 5/5778)


Na svět přišel Ješajahu Leibowitz 29. ledna 1903 v Rize. Po tradičním židovském vzdělání (díky svému otci) se vydal roku 1919 do Berlína, kde započal studia chemie a filozofie.

Aby toho nebylo málo, vrhl se ještě na studium lékařství v Kolíně nad Rýnem i Heidelbergu a roku 1934 získal titul doktora medicíny na univerzitě v Basileji. To se již stěhovali do Erec Jisra’el. Na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě – jmenován profesorem biochemie a neurofyziologie – vyučoval rovněž filozofii a dějiny vědy. Pracoval též coby redaktor přírodovědné části Hebrejské encyklopedie a od roku 1953 i jako její šéfredaktor. S nesmírnou aktivitou publikoval nepočítaně článků, esejů a knih. S Gretou Winter z Bonnu měli šest dětí; srovnatelně světoznámou se stala i jeho sestra, biblistka Nechama Leibowitz (1905-1997). On sám v duchu ortodoxie jednoznačně ztotožňoval judaismus s přijetím a naplňováním „jha micvot“, nikoli s věroučnými zásadami a dogmaty („Víra, která je založená na mých vědomostech o B-hu, není nic jiného než modloslužba.“) Rambamův (Maimonidův) racionalismus byl pak toho základním kamenem. Přestože byl členem mnohých výborů i politických uskupení a považoval se za sionistu, neúnavně kritizoval izraelské hodnoty či národní politiku. Prim hrály především úplná odluka náboženství od státu, korupce nebo židovská nadvláda nad jiným národem, a tak se ani nominace na Izraelskou cenu 1993 neobešla bez kontroverzí… Když dne 18. srpna 1994 (11. elulu 5754) v Jeruzalémě odešel spící na věčnost, opustil svět člověk, jenž svými důslednými a nekompromisními ideologickými přístupy (nejen k etice či lidským právům) vzbuzoval obdiv širokých kruhů, aby vzápětí jiné kruhy pobuřoval…

… Rozporuplnost jeho osobnosti ilustrují jednak pojmenování „největší žijící židovský filozof“ oproti „kacíř dodržující micvot“, jednak je patrná z četných výroků, jež – vytrženy z kontextu – působí přinejmenším zvláštně. „Žádný národ nemá žádné právo na žádnou zemi!“ Přísné názory jsou však často střídány překvapivě liberálními, zejména co se postavení ženy v judaismu týče. K tomu přidejme nejednu kolující historku třeba o tom, kterak Leibowitz dorazil po letech do televizního pořadu, ale hned po začátku jej zrušil se slovy o jeho nezajímavosti. Posuďte však sami! Je mi velkou ctí zveřejnit zde vzácný překlad dopisu na téma TŠUVA, které spolu s mnoha dalšími dopisy na různá témata vyšly posmrtně v knize ‚Chtěl bych se Vás zeptat, pane profesore…‘ Vděčíme za ně panu Imanuelu Chábovi, redaktorovi Gut Šabes a Kuntres (bývalého šábesového čtení pražského rabinátu), již léta žijícímu v Izraeli. Děkujeme!

I

4. 8. 1991

Pane profesore,

je mi 28 let, pocházím ze sekulární rodiny, a mám v úmyslu vrátit se k židovství [לחזור בתשובה]. Vzhledem k tomu, že jsem se setkala s Vaším přístupem k této otázce, nechci tak učinit obvyklou cestou. Nechci, aby mě někdo krmil přesvědčováním, „důkazy“ a pověrami. Chtěla bych Vás požádat, jestli byste mě mohl nasměrovat k odpovídajícímu činiteli (jestli nějaký existuje), který bude schopen mi pomoci tento cíl uskutečnit.

Děkuji a omlouvám se, jestli Vás obtěžuji, Ch.

II

6. 8. 1991

Vážená Ch.,

té veliké věci, kterou jste se rozhodla vykonat, výraz „vrátit se“ neodpovídá. Vždyť vy se, jak sama říkáte („ze sekulární rodiny“), nevracíte na místo, ze kterého byste byla odešla; spíše jdete někam, kde jste ještě nikdy nebyla. Cesta, po které se chystáte jít, není dána přesvědčováním či „důkazy“. Žádné důkazy nemohou člověka přivést k víře, která je přijetím jha vlády nebes [עול מלכות שמײם] a která se uskutečňuje přijetím jha Tóry a jejích příkazů. Žádné vnější faktory – informace či explikace – nemohou člověka k této víře dovést, protože ona není závěrem, nutně vyplývajícím z přírodní či historické skutečnosti, nýbrž rozhodnutím, vycházejícím z lidské vůle: vůle sloužit ve svém životě B-hu. Pokud toto rozhodnutí člověk sám neučiní, pokud se tato vůle neprobudí v něm samém, nedá se s tím nic dělat. A pokud tuto vůli má, není její realizace závislá na žádném vnějším činiteli.

Došlo-li u Vás k duševnímu obratu k tomuto rozhodnutí, snažte se mu dát hmatatelný výraz praktickým konáním. Pro začátek naznačím tři věci: dodržování kašrutu – nasměrování stravovacího života k avodat ha-šem; dodržování šabatu – nasměrování pracovního života k avodat ha-šem; a jste-li vdaná, dodržování pravidel taharat ha-mišpacha – nasměrování pohlavního života, Vašeho i Vašeho manžela, k avodat ha-šem. Snaží-li se člověk realizovat tyto tři věci, i když je není schopen nebo je neumí realizovat dokonale, vnáší קדושה (keduša) do svého přirozeného života, který je חול (chol). Na tomto základě se věřící člověk potýká s velkými teoretickými otázkami světa víry: stání člověka před B-hem, lidský osud, smysl života atd.; potýká se s nimi studiem a přemýšlením, bez ohledu na to, jestli se domnívá nebo nedomnívá, že našel odpovědi.

ײשר כוחך, חזקי ואמצי! ישעיהו ליבוביץ

V případě zájmu o další várku dopisů neváhejte navštívit web JEW’S NEWS, kde najdete mj. i pokračování tohoto článku (v němž mistra zvěčnila Bracha L. Ettinger)! Českému čtenáři pak vřele doporučím tituly: Michael Shashar – HOVORY O B-HU A SVĚTĚ S J. L.; Leibowitzovy ÚVAHY NAD TÓROU či všeobímající Wiki-zázrak, jež mi byly oporou i poučením…