S Ondřejem Zezulákem o práci pro Člověka v tísni

Na podzim jsem v rámci Programů sociální integrace Člověka v tísni začala doučovat třináctiletou Terezu. Je to pro mě velmi zajímavá zkušenost, někdy mě naše doučovací hodiny doslova povznáší a cítím se užitečně, jindy si lámu hlavu nad tím, jak mám zařídit, aby Tereza dělala v učivu pokroky. Nikdy dřív jsem nikoho systematicky nedoučovala ani jsem nepracovala pro neziskovku a tím je to pro mě opravdová výzva a krok do neznáma.
Foto: Člověk v tísni, o.p.s.

Zajímalo mě, jak to vypadá, když člověk pracuje pro organizaci Člověka v tísni delší dobu a s jakými problémy a jevy se potýká, a tak jsem se rozhodla udělat rozhovor se „svým“ koordinátorem doučování Ondřejem Zezulákem.

Jak ses dostal k práci v Člověku v tísni?

Působil jsem jeden rok jako dobrovolník na skupinovém doučování na základní škole na Smíchově. Práce s dětmi mě moc bavila a přišla mi smysluplná.

O několik let později jsem se před návratem ze studijního pobytu v zahraničí náhodou dostal k inzerátu na pozici koordinátora doučování na pražské pobočce Programů sociální integrace. Přeposlala mi ho švagrová, která na pobočce byla na praxi. Nabídka mě zaujala a přihlásil jsem se do výběrového řízení.

Čím Tě tato práce naplňuje, jaký v ní vidíš smysl?

Pracujeme s dětmi, které nemají z různých důvodů stejné možnosti jako jejich vrstevníci. Začínají tedy de facto na jiné startovní čáře. Hlavní smysl vidím v tom pomoci jim tuto ztrátu dohnat.

Čím konkrétně se v současnosti zabýváš?

Dělám koordinátora individuálního doučování, což je služba, kdy dobrovolník dochází jednou týdně na dvě hodiny do rodiny doučovat dítě. Já funguji jako takový prostředník mezi rodinou,
dobrovolníkem a školou a starám se o to, aby všechno dobře fungovalo. Zároveň vedu kroužek
doučování na jedné pražské základní škole, který je určen dětem s různými speciálními vzdělávacími potřebami.

Foto: Člověk v tísni, o.p.s.

Mimo to se relativně nově věnujeme také vzdělávání cizinců. Máme kroužky češtiny pro cizince na dvou pražských základních školách. Já zodpovídám za běh kroužků na jedné z těchto škol. Zároveň se snažíme navazovat kontakt a spolupracovat s jinými organizacemi, které se zabývají touto problematikou.

Jaké úspěchy jsi doteď osobně zaznamenal?

Osobně mám takovou zkušenost, že je v naší práci důležité radovat se z maličkostí. Neklást tedy na děti přehnaně vysoké cíle podle našich nároků. Mám radost už jenom z toho, když doučování dobře funguje, dítě chodí do školy rádo a třeba se mu i podaří zlepšit známky či dosáhne ve škole nějakého jiného úspěchu.

Koordinuji doučování u dvou slečen, které minulý rok dokončili devátou třídy. Splnily úspěšně základní vzdělání a teď chodí na střední odbornou školu. Považuji to za úspěch, ani jedna z těchto věcí totiž nemusí být u našich klientů samozřejmost.

Čím a jak mohou přispět dobrovolníci?

Pomoc dobrovolníků je pro naši práci klíčová, bez nich by většina vzdělávacích služeb nemohla
v současné podobě fungovat. Dobrovolníci se mohou zapojit do individuálního doučování, o kterém jsem mluvil výše. Po dobrovolnících chceme, aby se dítěti věnovali dvě hodiny týdně.

Dále organizujeme na několika pražských školách skupinové doučování, v některých případech určené přímo pro cizince. Na vedení těchto kroužků se mohou dobrovolníci také podílet. Další službou je pak mentoring, kdy se dobrovolník stává jakýmsi starším kamarádem a vzorem dítěte a snaží se s ním trávit volný čas různými způsoby.

Zájemci o dobrovolnictví jsou u nás stále vítáni. Máme radost a jsme vděčni, že je o dobrovolnictví v Praze takový zájem.

Co jsou, myslíš, největší problémy, které pozoruješ mezi cílovou skupinou, na kterou se Člověk v tísni zaměřuje?

Naše vzdělávací programy jsou určeny primárně pro rodiny, které jsou z různých důvodů ohroženy sociálním vyloučením. Nejčastějším problémem těchto rodin je špatná finanční situace a nízká vzdělanost rodičů. Oba tyto faktory mají podstatný vliv na vzdělávání dítěte.

Mnohdy obtížně také probíhá integrace cizinců do české společnosti. Děti, s často minimální znalostí češtiny, se musí poměrně rychle začlenit do českého vzdělávacího systému a do kolektivu ostatních.

Jak bys popsal tzv. generační problém?

Člověk je samozřejmě ovlivněn sociálním prostředím, do kterého se narodí, a to se všemi jeho klady i zápory. Děti ze sociálně vyloučených rodin tedy v dospělosti trápí často podobné problémy jako jejich rodiče – neutěšená finanční situace, nízké vzdělání. Snažíme se našimi službami přispět k informovanosti klientských rodin a tomuto jevu předejít. Je to ovšem složité, nestačí jen snaha klientů, o změnu  svého pohledu a přístupu k marginalizovaným skupinám musí usilovat i většinová společnost.

Co bys dodal k citátu „Pomáhání pomáhá, a to hlavně těm, kteří pomáhají“? Jak lidi – dobrovolníky – ovlivňuje práce s potřebnými?

Největší přínos vidím v tom, že člověk dělá něco, co má smysl. Výsledek nemusí být zjevný na první pohled, ale už jen kontakt s někým z odlišného prostředí je obohacující. Pro obě strany.

V bourání stereotypů a prolínání různých světů vidím hlavní smysl dobrovolnictví v rámci našich programů. Pokud se k tomu podaří dosáhnout nějakého konkrétního úspěchu, je to ideální. Pak je dobrovolnická pomoc skutečně „hmatatelná“.

Označeno , ,