Chtěl bych se Vás zeptat, pane profesore… – část druhá

Vítej zpět, čtenáři Maskilu, JEW’S NEWS či snad obého dohromady! Jak jsem avizoval v části předcházející, rád bych nyní zveřejnil i zbývající úryvek dopisů na téma TŠUVA z knihy „Chtěl bych se Vás zeptat, pane profesore…“.

Pro nás – neschopné plnohodnotného čtení v hebrejštině – je přeložil (a je-li mi známo, také šířeji nezveřejnil) pan Imanuel Cháb, redaktor Gut Šabes a Kuntres (bývalého pravidelného šabatového čtení pražského rabinátu), již léta žijící v Izraeli. A učinil tak [ בס״ד ערב יום כיפור תשע״ה], když v (symbolickém) měsíci elul 5774 uplynulo dvacet let od úmrtí toho, jemuž tyto řádky věnujeme. Coby připomínku vzácného člověka, který dokázal jako málokdo pojmout vzdělání náboženské i světské, svět Tóry i fyzikálních zákonů a – slovy Talmudu – pohledy „nad i pod Měsícem“. Připomínku na dost možná nejvlivnějšího židovského intelektuála druhé poloviny 20. století, profesora JEŠAJAHU LEJBOVICE. Zatímco v předchozím článku bylo nutné zachytit jen to nejpodstatnější, láká mě poodhalit jeho životní roušku ještě o něco více; avšak myslím, že mnohem zajímavější (a snad i užitečnější) bude přenést se v této chvíli do Jeruzaléma minulého tisíciletí… … Tam, nejen v akademickém duchu, rodily se bravurní odpovědi na rozmanité, ale vždy velmi vážné a velmi důležité otázky lidí z celého světa. Jistě se mnou budete souhlasit v tom, že i my se z nich můžeme (a často máme) ještě hodně co učit!

 

III

28. 1. 1981

Moudrý a vážený pane profesore,

prosím Vás, abyste mi pomohl nalézt odpověď na otázku, která mě trápí, a tou je Příčina všech příčin: jak vůbec věříte v B-ha? Jsem chilonit a několikrát jsem se pokoušela přiblížit k židovství prostřednictvím různých knih, včetně knihy Vaší (Jahdut, am jehudi u-medinat israel), a nenašla jsem odpověď na otázku po Prvotní příčině. Proč jsme tady a proč tak trpíme. Jak mám věřit v B-ha, a navíc v to, že nás vyvolil? Z naší dlouhé historie se spíš zdá, že jsme byli vyvoleni, jen abychom trpěli více než ostatní národy. Prosím, abyste mi věnoval pár minut ze svého času a odkázal mě k prameni pravdy.

S úctou, J.

IV

6. 2. 1981

Vážená J.,

ptáte se velmi upřímně, a to mě zavazuje, abych se snažil odpovědět co nejlépe. Má odpověď pro Vás ale bude těžká, a tím nemám na mysli tíži myšlenkovou (protože následující slova budou velmi prostá), nýbrž tíži duševní. Podle vlastních slov se pokoušíte „přiblížit k židovství prostřednictvím různých knih“. Dovolte mi, abych se teď vyjádřil k „přibližování“ zvlášť a ke „knihám“ zvlášť. Z obsahu Vašeho dopisu a z jeho formulace se mi vůbec nezdá, že byste se „pokoušela přiblížit k židovství“. Víra v B-ha je závazek, který na sebe člověk bere vůči B-hu (a kterému se v tradičním jazyce judaismu říká „přijetí jha vlády nebes a jha Tóry a micvot“), s vědomím, že nést toto jho je nejvyšší hodnotou lidské skutečnosti, cílem lidské existence, a nikoli prostředkem k uspokojení jeho zájmů. Všimněte si výrazu „jho“! Židovství po člověku žádá, aby věnoval sílu (tělesnou i duševní) službě ה׳ (viz Šma: „celým svým srdcem, celým svým životem a celou svou silou“), a víra je přijetím tohoto požadavku. Vy naproti tomu požadujete od víry, aby Vás uspokojila a přinesla Vám odpovědi na otázky, „které Vás trápí“, otázky po „Prvotní příčině“ a „proč tak trpíme“. Židovské náboženství je požadavek postavený před člověka – sloužit ה׳ proto, že „הוא האלוהים“ [„On je B-h“, viz závěr tfilat jom ha-kipurim], a věřící člověk je ten, kdo o tomto požadavku ví a snaží se mu vyhovět. Vy naproti tomu požadujete po náboženství, aby uspokojilo vaše potřeby, a B-ha chcete poznat nikoli jako B-ha, nýbrž jako funkcionáře pověřeného péčí o naše potřeby, podobně jako je premiér pověřen péčí o blaho státu. Věřící člověk si uvědomuje, že je povinen sloužit ה׳ ve světě jako takovém, jaký je, bez ohledu na svůj vlastní osud v tomto světě; vy se ale (coby chilonit, jak sama říkáte) o náboženství zajímáte jen potud, pokud se Vám zdá, že B-h slouží Vám a světu, a Vaše víra v B-ha závisí na tom, je-li Vám a světu „užitečný“. Víra neznamená, že člověk něco o B-hu, o jeho působení na svět a na lidský osud; znamená, že si je vědom svého stání před B-hem, zcela bez ohledu na to, co se odehrává v naší skutečnosti. V tom spočívá i Jom Kipur, který je vrcholným projevem víry. Na jednu stranu „více než dobytek člověk není, neboť vše je marné“, na druhou stranu „oddělil jsi člověka předem a poznal jsi ho, aby stál před Tebou“ [viz Machzor na Jom Kipur]. Víra není závěr, který si člověk odvodí ze skutečnosti – z přírody či historie – nýbrž hodnotové rozhodnutí. A podobně jako jakékoli jiné hodnotové rozhodnutí, ani toto nelze odůvodnit a ani je není třeba odůvodňovat. […] Nikdo například nepotřebuje být slušný a ohleduplný – může se vždy tlačit do autobusu a zajistit si pohodlnou jízdu na sedadle. Jsou ale lidé, kteří se nikdy tlačit nebudou, i kdyby kvůli tomu měli tratit – protože pro ně je slušnost hodnotou. Člověk ani nepotřebuje brát na sebe závazky víry v B-ha, která mu ukládá těžké povinnosti („jho Tóry“); jsou ale lidé, kteří v tom rozeznávají nejvyšší hodnotu lidské existence. Víra se v praxi uskutečňuje jako určitý způsob života dodržováním příkazů Tóry, a bez toho postrádá obsah i význam. Někteří lidé tvrdí, že „věří v B-ha“, ale micvot nejsou ochotni plnit. Těch se ptám: V co věříte? Ve starce na obláčku, který tahá za provázky světa? Taková víra nemá náboženskou hodnotu. Řekl jsem, že víra je hodnotové rozhodnutí člověka přijmout na sebe avodat ha-šem. Pokud takové rozhodnutí učinil, může si pomoci „knihami“ – veškerým židovským náboženským myšlením, zapuštěným do literárních pramenů judaismu, od chumaše a siduru až do dnešních dnů: Tanach s komentáři, halacha, agada, filosofie a musar, i poezie a historiografie. Především ale – vůle k víře a k náboženskému způsobu života. Má-li člověk tuto vůli, lze mu nabídnout vhodný studijní program, aby mohl své rozhodnutí lépe pochopit posílit a prohloubit. […]

בברכה ישעיהו ליבוביץ

V

Vážený pane profesore,

jsem izraelským studentem na newyorské universitě, a v poslední době, nebo lépe řečeno v několika posledních letech, cítím jistou blízkost – jejíž povaha mi zatím není docela jasná – k židovskému náboženství. Vzhledem k tomu, že četba Vašich knih mě k židovství přiblížila více než jakékoli jiné setkání, obracím se s následující prosbou na Vás: budu Vám zavázán, poradíte-li mi, jakým způsobem se k židovství dále přibližovat, obnáší-li to četbu určitých knih nebo skutečně praktické úkony. Jen o začátek niti Vás prosím.

S úctou, R.

VI

12. 3. 1990

 Vážený R.,

Váš stručný dopis na mě silně zapůsobil, a Váš záměr a úsilí vydat se po této velice nesnadné cestě k vznešenému cíli ve mně budí úctu. Z celého srdce jsem připraven Vám pomoci. Ještě se ale blíže neznáme, a já netuším, jaké jsou Vaše znalosti a myšlenkové a duševní pozadí; proto prosím pochopte, že v tomto stadiu navázaného kontaktu mezi námi Vám jen s těží mohu navrhnout konkrétní studijní program, který by odpovídal tomu, co hledáte. Píšete však, že mě znáte z mých knih; proto si Vám dovoluji pro začátek navrhnout, abyste blíže prostudoval dva z mých textů o víře (v židovství): „Praktické konání micvot – význam halachy“ z knihy Jahdut, am jehudi u-medinat jisrael (Židovství, židovský národ a Stát Izrael) a „Kriat-Šma“ z knihy Emuna, historia ve-arachim (Víra, historie a hodnoty). Obě knihy určitě seženete i v New Yorku, v knihovně nebo v židovském knihkupectví; v blízké době by měly vyjít v anglickém překladu v nakladatelství Harvard University Press. Podobně i mou knihu Emunato šel rambam (Víra Rambamova), která už v anglickém překladu vyšla: The Faith of Maimonides. Pokud Vás studium tohoto materiálu podnítí k otázkám a námitkám nebo když budete chtít něco vysvětlit – napište mi o tom, a já se budu snažit Vám odpovědět. Možná se tím spojení mezi námi upevní a tak Vás budu moci odkázat k důležitějším pramenům. Co se týče „skutečně praktických úkonů“ (jak píšete) – navrhuji Vám, abyste se pokusil vynaložit úsilí na dodržování šabatu podle halachy, a abyste po určité době sám posoudil, jaký má toto úsilí na Vás vliv. Doufám, že kontakt mezi námi bude udržen, a upřímně Vám přeji hodně zdaru.

י. ל.

P. S.: Psal-li jsem výše o „velice nesnadné cestě“ a o „úsilí“ – vězte, že slovo, kterým začíná celý Šulchan Aruch, je – jitgaber, „přemoci se“.

VII

1. 4. 1990

Vážený pane profesore,

V prvé řadě Vám chci z hloubi duše poděkovat za Vaši ochotu věnovat mi svůj čas a dopisovat si se mnou, ten krátký dopis, který jste mi poslal, mě prostě naplnil. Chápu, že před sebou mám těžkou a nekonečnou cestu, už teď, když hodlám jednat podle Vaší rady a dodržovat šabat podle halachy, to na sobě živě pociťuji, vždyť jsem vyrostl v prostředí sekulárního Tel Avivu, v rodině, kde se židovství projevovalo jen sentimentálně a jako folklór židovských svátků, a já až na několik kusých informací nevím nic o praktických micvot, které jsou spojeny s dodržováním šabatu. Nezbývá mi, než se pustit do zkoumání, a to teď také dělám. Ale možná bych Vám měl stručně říci, jak jsem vůbec došel k tomu, že jsem začal hledat cestu k praktickému židovství. Tak tedy, než jsem přečetl Vaše knihy, jevilo se mi židovství v Izraeli jako jakási léčba, postup, jak nabýt vnitřního štěstí a utišit bolesti duše, a jako takové mi nic neříkalo a nijak mě nepřitahovalo, připadalo mi to takové laciné, a možná proto, že jsem byl příliš mladý, mě tento vnější dojem prostě uzavřel a odradil od hlubšího poznávání. Při čtení Vašich knih jsem objevil význam „Tóry li-šma“, Tóry, která je cílem sama o sobě, a nikoli prostředkem, židovství, které se projevuje v povinnosti sloužit B-hu skutečným přijetím vlády praktických úkonů. Tento přístup mě oslovil už více a stál tu přede mnou v takové vážnosti, že nebylo možné jej přehlížet. […] Ještě jsem ale nechápal, jak se mohu přiblížit k onomu dosud nepoznanému nervovému centru – k víře samé – zrovna skrze praktické úkony; provázel to navíc pocit jakési strojenosti, a přestože jsem chtěl proniknout do hloubky, cítil jsem, že stojím před skrytým světem, do něhož nenacházím vchod. Tuto zábranu se mi kupodivu podařilo uvolnit, teprve když jsem si přečetl filosofickou knihu od Karla Poppera a Johna Ecclese (The Self And Its Brain), která se zabývá problémem těla a duše, v níž Popper vynakládá nemalé intelektuální úsilí, aby vysvětlil interaki mezi skutečností fyzickou a netělesnou skutečností psychickou. Určitě znáte jeho teorii třech světů, a jak navrhuje pojmout skutečnost předmětů ve Světě 3. Říká tam dosti explicitně – věc se učíme jejím konáním, a abychom pojali abstraktní předměty, musíme provést rekonstrukci, a tento proces rekonstrukce, ten je pojetím předmětu samým. Toto tvrzení bylo „spouští“, která osvobodila moje směřování k praktickému židovství, protože do té doby jsem nechápal, jak lze dospět k víře od konání micvot, ale teď jsem připraven to úplně vyzkoušet. Ale musím se Vás něco zeptat – je opravdu možné konat Tóru „li-šma“? Já se teď chystám začít dodržovat šabat; ale to je povinnost, kterou jsem na sebe vzal vlastní volbou, pramení ze mne, z mé vůle; a počátkem každé povinnosti, kterou si sám zvolím, je volba mé vlastní vůle. Tento bod mě trápí, mám zřetelný pocit, jako bych se to všechno chystal dělat proto, abych uspokojil svou vlastní vůli, a ne tak docela proto, abych něco dělal „li-šma“. Jak lze podle Vašeho názoru vyřešit tuto pochybnost, lze-li to vůbec; je možné nalézt víru, která nemá vůbec žádný postranní zájem, přestože je realizována člověkem, který se ji sám rozhodl realizovat? Ještě jednou – děkuji z celého srdce za Vaši ochotu mi naslouchat.

S úctou, R.

 

VIII

4. 4. 1990

Milý R.,

Váš dopis svědčí o upřímnosti a přímosti hledání cesty – cesty velice těžké – k přijetí jha vlády nebes a jha Tóry a micvot. Vytrvejte a pokračujte v chůzi až tam, kam jen budete schopen dojít, protože ta chůze sama je podstatou, bez ohledu na to, je-li cíle plně dosaženo, či není. Netrapte se pochybami ohledně „li-šma“. To, co se snažíte dělat, je zcela čisté jednání, a jestli se přece bojíte, že by mohlo být „lo-li-šma“ [„nikoli li-šma“, tj. Tóra jako prostředek] proto, že to děláte, „abyste uspokojil svou vlastní vůli“ – pro takový případ už řekli chazal: „skrze lo-li-šma člověk nakonec dospěje k li-šma.“ Co se týče psychofyzického problému a Popperovy* a Ecclesovy knihy – tím se zabývám ve své profesi na universitě. Přikládám svou publikaci na toto téma.

S přáním Pesach sameach, Ješajahu Lejbovic

*) V září tohoto roku (2013 – pozn.) uplynulo dvacet let i od úmrtí Karla Poppera, kterého si Ješajahu Lejbovic velmi vážil (M. Šašar). Způsob myšlení obou myslitelů vykazuje značnou příbuznost. Při setkání s Popperovým dílem může čtenáře zarážet Popperův nekriticky záporný postoj k judaismu (v knize „Otevřená společnost a její nepřátelé“). Podle všeho se zdá, že Karl Popper znal jen judaismus křesťanské Bible, že o něm tedy nejen nic nevěděl, ale navíc o něm měl docela mylnou představu. Když tedy Popper hovoří o judaismu, nemá na mysli judaismus skutečný (podobně jako když hovoří o křesťanství a o marxismu, což ostatně sám uznal). O to pravdivěji pak působí zjištění, že Popperovo učení se v základních bodech blíží duchu judaismu historického, tj. judaismu Talmudu; a tak i židovskému myšlení profesora Lejbovice, זצ״ל.

(DVACET LET BEZ PROFESORA LEJBOVICE, e-mail: mekor.targumim@gmail.com; בס״ד ערב יום כיפור תשע״ה)

Označeno , ,