Dora Pešková: Hitler do ČSR vysílal své agenty, aby poštval Němce proti Čechům

Představila byste se krátce našim čtenářům?

Moje jméno je Dora Pešková, narodila jsem se pomalu před sto lety v Karlových Varech, kde jsem strávila dětství a mládí až do roku 1938. To jsem byla v oktávě a simultánně začátkem září začal v Německu mluvit Hitler. Tím skončilo mé dětství a mládí. Také začala okupace.

Jak vypadal život ve Československu před 100 lety?

Lidi byli mnohem menší blbci než teď. Měli jsme ohromného prezidenta. Nebyli takové rozdíly mezi lidmi jako jsou dnes, dneska je národ rozpůlen – na jedné straně jsou ti idioti a na druhé straně ti, co chtějí změnu.

Masaryka miloval celý národ, nejen skupiny starých ožralců.

Co například Němci v Karlových Varech? Měli také rádi Masaryka?

Karlovy Vary byly Sudety a historicky omývaný kýč, že Němci byli v Československu utlačováni, není pravdivý. Já jsem tam žila a znala ty lidi. Čechů bylo v Sudetech pár, všechny úřady a instituce byly v rukou Němců. Akorát ten nejvyšší (starosta pozn. red.) byl Čech. Tenkrát všechny školy, nebo alespoň drtivá většina z nich byly německé. Česká škola, kam jsem chodila já, byla široko daleko jedna. A to ještě k tomu na okraji Karlových Varů. Židů bylo v Karlových Varech přes dva tisíce.

Říkala jste, že Němci nebyli utlačováni. Z historie ale víme, že sudetští Němci ve výsledku vesměs nerespektovali československou vládu a požadovali připojení k Německu? Jaký byl jejich vztah k ČSR?

Němci se stavěli k Československu celkem dobře. Až do té doby, než začal v Německu vystupovat Adolf Hitler. Hitler sem v 1937 začal vysílat své agenty, podobné pány jako včera tleskali Zemanovi, a ti začali prostým lidem – Němcům nakukávat, že jsou utlačováni, že nemají žádné práva. To ale nebyla pravda. Československo k nim bylo velmi benevolentní, měli všechny školy, tedy až na tu jednu malou školičku na okraji města.

Jaká byla pozice karlovarských Židů?

My jsme byli Židé s německou kulturou, řekla bych. Na gymnázium jsme chodili do německé školy. Veškerý kulturní život v Karlových Varech probíhal v němčině. Chodili jsme například do německého divadla v centru města, kde byly krásné představení. Jezdili k nám umělci z cizozemí – z Vídně, z Berlína ale i z Říma. Divadlo bylo tehdy krásný, nebo ono je krásný pořád, protože ho Rusáci ještě nedali vykrást úplně.

Chodili k nám domů holky ze školy aj německé holky. A i já jsem k nim chodila soustavně. Přišel rok 1937 a štvaní vůči Židům se začalo rozlézat po Karlových Varech.

Postupně?

Samozřejmě. Rodiče mojí nejlepší kamarádky (Němky pozn. red.) měli kousek od Varů velké hospodářství a já tam byla pečená vařená, no prostě skoro pořád – v sobotu nebo v neděli, zkrátka pořád. Až jednou v tom sedmatřicátém přišla ke mně do školy a řekla „hele Doro, už k nám nechoď. Rodiče jsou proti, abys k nám chodila. Zkrátka k nám už nechoď“. Odehrálo se to ze dne na den.

Tou dobou se začali po kolonádě prohánět esesáci v košilích a sudeťáci v bílých podkolenkách s krátkými kalhotami valící na nás, že chtějí domů do Německa.

Jak se eskalovala situace dál? Jak vůči Židům, tak vůči Čechům.

Křičeli: „Wir wollen zu Heimat zurückgehen“ (My chceme domů do Německa). Československo nepovažovali za svůj domov, oni chtěli domů do Německa. První ranou byla nezaměstnanost v ČSR, a to především v pohraničí. Všichni začali řvát, co všechno nemůžou, ačkoliv to byly vesměs lži nebo marginálie. Pozvolna se podobná nálada začala šířit celým krajem, celým pohraničím, právě díky nasazeným německým agentům.

„Wir wollen zu Heimat zurückgehen“

To bylo ironicky v době, kdy Hitler začal zbrojit. Najednou byla v německy mluvícím Sasku práce a každý Němec mohl podle Hitlera získat práci. I zahraniční. Proto tam lidé začali na výjezdy pracovat, kde se všichni začali radikalizovat. Štvanice existovala. Ale hlavně proti Čechům, proti Židům se to rozmohlo ve velkým až 15. září 1938.

Co se dělo po vpádu vojáků a při připojování Sudet k Německu?

S tátou jsme nasedli na vlak. Táta měl ve Varech sice obchod, do kterého k němu chodili i Němci, ale věděli jsme, že musíme pryč. Když jsme odcházeli, obchody po celé ulici už byly zavřené a opuštěné, většina z nich patřila také Židům.

Hlavní nádraží už bylo uzavřené, tam stihli dojít němečtí vojáci. Jediná možnost byla sejít k Dolnímu nádraží a odjet směrem na Mariánky. Ten vlak byl nabitý až k prasknutí. „Vemte ty děti pryč, vemte ty děti pryč…“. A to už znělo česky.

Nakonec jsme se dovnitř dostali i s tátou, jel až do Mariánských lázní. Jenže v Mariánkách už stáli na kolejích s praporama němečtí vojáci a mávali na nás ať zastavíme. Nicméně vlak nezastavil, naopak přidal a zastavil se až na plzeňském hlavním nádraží.

Děkuji za váš čas, na shledanou!

Označeno , , , , , , ,