Letná: pláň zašlých představ

Bulvár nebo Parlament

Když se řekne Letná, Pražané si dnes představí ledacos. Metronom na místě bývalého sousoší Stalinova pomníku, můstek překlenující Chotkovu ulici poblíž Bílkovy vily, pavilon EXPO 58 nebo letenský kolotoč. To ovšem uvažujeme jen o parkové části Letné, tak jak vypadá dnes. Jaké byly vize vývoje letenské pláně v minulosti? Jaké jsou dnes?

Historický význam

Letenská pláň skýtala už od založení Starého města obrovský potenciál. Nicméně kvůli hradbám okolo Pražského hradu (od roku 800 kvůli hliněným valům, od 1135 kvůli kamenným) se o rozšíření Starého města směrem k dnešním Bubnům nemohlo uvažovat.

Letenská pláň dostala své jméno už za středověku, kdy nesla jméno Leteň. Toto pojmenování pochází ze staročeštiny, znamená – prosluněná planina. Letná byla nezalesněná plocha už v době středověku. Dnešní Letenské sady plné stromů pochází až z 19. století, kdy Jakub Wimmer, obchodník, který zbohatl na výstavbě terezínského opevnění či rekonstrukci národní třídy, celou přední část Letné odkoupil.

Lukrativní plocha uprostřed Prahy

Jedna z předností Letenské pláně byla, a i dnes je její rozlehlost a umístění nad Prahou. Proto se napříč historií stala klíčovou pozicí pro tábory vojsk. Ať už to byla vojska husitská, habsburská nebo švédská. Jedna měla za úkol Prahu chránit, druhá ji měla preventivně ostřelovat, třetí zas dobýt.

Na konci 19. století a během první republiky se na letenské pláni – právě kvůli její značné rozsáhlosti vystavělo několik multifunkčních hřišť. Fanoušci se v té době mohli dostat na Letenskou pláň lanovkou (do roku 1916) a poté jezdícími schody (do roku 1933) z nábřeží Kpt. Jaroše. K Letné vedl lanový most Františka Josefa I. Na Letné hrála Slávie, Sparta ale i neméně zajímavý prvorepublikový klub DFC Prag (Deutscher Fussball Club). DFC Prag patřil ve třicátých letech ke špičce evropské fotbalové scény. Hráči DFC Prag byli pravidelně součástí československého reprezentačního družstva. Krátce po připojení ČSR k nacistickému Německu byl klub úředně rozpuštěn, hráči otevřeně odmítali henleinovské hnutí a okupaci ČSR.

Stadiony a hřiště byly zrušeny až na začátku 60. let, komunisté hodlali plochu zastavět. Na východě Letné vzniklo místo pro dnešní Gymnázium nad Štolou. Na konci 60. let byla Letná znovu rovná pláň – připravená pro možnou zástavbu, proto se dala snadno použít jako přistávací plocha pro vrtulníky vojska varšavské smlouvy při vpádu do uvolňující se ČSSR 21. srpna 1968. Stejně tak se dala použít při masových shromážděních v roce 1989.

Ambiciózní vize

Zlatou dobu územního a architektonického rozkvětu zažila Praha v druhé polovině 19. století až do roku 1938. Díky zbořeným hradbám nového města, masivním povodním roku 1890, vznikl prostor pro nové stavby. Sílící nacionální cítění Čechů vedlo také k zakázkám staveb monumentálního a národního charakteru – národní divadlo, národní muzeum apod.

Letná se stala architektům přístupná už roku 1804, kdy Jan Chotek dal roku vybudovat první komunikační vstup – serpentinu z Klárova. Její klíčové postavení na kopci nad Prahou vzbuzovalo v architektech nutkání vyprojektovat cosi obrovského a monumentálního. Tato vize často kolidovala s vůlí Pražanů, kteří nechtěli, aby novostavby tvořili invazivní prvek v panoramatu Prahy vůči Pražskému hradu.

Propojení s centrem

Mezi první návrhy využití pláně patří průkop Letné. Tento trend směřování architektonického snažení ostatně přetrvá až do vzniku Československa a znovu vyvstane na povrch až se stavěním letenského tunelu. Na sanaci Letenské pláně byla několikrát pražskými zastupiteli vypsána architektonická soutěž. Těch se účastnili architekti jako Antonín Engel, Pavel Janák, Felix Kveting a Jan Koula. Vedení pražského města nebylo dlouho s výsledky architektonických soutěží spokojeno, nicméně nakonec roku 1908 zvítězil návrh Jana Kouly.

Tento plán zahrnoval výstavbu mostu, který měl navazovat na Pařížský bulvár, jenž měl pokračovat až ke křížící ulici dnešní Milady Horákové v Bubenči. Stavba měla vznikat postupně. Primární bylo propojení Starého města s druhým břehem. Most Svatopluka Čecha se stihl dokončit ještě před první světovou válkou. S průkopem se počítalo, nicméně se nestihlo nashromáždit natolik financí, aby stavba mohla vzniknout. Během války se úsilí vynakládalo na jiné účely a po válce byl tento návrh zavržen.

Rozčarování československé republiky

Po vyhlášení Československé republiky zavládla ve společnosti vlna budovatelství. Ta se nemohla vyhnout prázdné aglomeraci v centru hlavního města. Vzhledem k tomu, že československý parlament sídlil v Rudolfinském divadle, vyskytla se snaha vytvořit novou modernistickou a funkcionalistickou pýchu – novou budovu parlamentu. Veřejná soutěž byla vyhlášena. Simultánně probíhala i veřejná soutěž na využití zbytku letenské pláně, to především ve východní části areálu u dnešního pavilonu EXPO 58.

Ačkoliv obě dvě soutěže našly své vítěze, k stavbě nepokročil ani jeden z vítězných návrhů. Po druhé světové válce vznikla ještě jednou iniciativa postavit budovu parlamentu na rozlehlé letenské pláni. Výsledky architektonické soutěže byly každopádně předčasně stáhnuty nedlouho po únorové revoluci.

(popisky zobrazíte najetím myše na příslušný obrázek)

(začátek poznámek k vizualizacím)

  1. Tři návrhy umístění univerzity na letenské pláni. Povšimněte si, že vítězný návrh (nahoře) je jen variací průkopu Letné Jana Kouly. Chybí vítězná brána, místo něj máme tunel. Jan Koula totiž vypracoval několik způsobů proražení Letné, vždy počítal s společenským naladěním.
  2. Parlament měl představovat pokrok české společnosti. Funkcionalismus se v ČSR rozvíjel pomalu nejvíce v střední Evropě, stal se více než jen stylem, stal se státním symbolem. Symbolem samostatnosti. Na vítězném návrhu (nahoře a uprostřed) můžete sledovat podlouhlou funkcionalistickou konstrukci s separátními bloky – ministerstvy. Soutěž vyhrál Josef Štěpánek.
  3. Galerie nebo Knihovna? Roku 1927 vypsala státní regulační komise soutěž na kulturní budovy na Letenské pláni. Roku 1928 vyhrál návrh Josefa Gočára (nahoře). O osm let později svůj návrh ještě přepracoval do většího komplexu – měly tak vzniknout Masarykovy knihovny a prostor pro Národní galerii (dole).
  4. I po 2. sv. v. se teoretizovalo o využití letenské pláně. Oživilo se téma parlamentu. Koneckonců také kvůli tomu, že po konci okupace vyvstal problém rudolfínského parlamentu znovu na povrch. Zvítězila funkcionalistická „nudle“ Františka Čermáka a Gustava Paula (nahoře). Druhá byla empirická budova Jaroslava Fragnera (uprostřed) a třetí byl vládní komplex Karla Dudycha a Bohumila Holého.

(konec poznámek k vizualizacím)

Zašlé plány, zašlé životy, zašlé idey

S nástupem komunistického režimu se architektonická mašinérie týkající se návrhů využití Letné nezastavila. Jen se výrazně zpolitizovala. Byly zbourány pozůstatky Baťových jezdících schodů, po kterých jezdil Hugo Hass v Mužích v Offsajdu. Byl stržen řetězový most, který vedl z Revoluční na nábřeží Kpt. Jaroše a byla postavena tzv. Kachlíkárna (Gymnázium nad Štolou). Letenské umístění – na očích všem Pražanům, ukrývalo neodolatelný propagandistický potenciál. Proto se vypsala řada soutěží na památníky různého typu. Od památník partyzánů a odbojářů po Stalinův monument.

Účast v těchto „veřejných“ soutěžích byla pro všechny architekty a sochaře povinná. Mnozí stejně jako Otakar Švec (žák Josefa Myslbeka a Jaroslava Štursy a tvůrce vítězného návrhu pomníku) doufali, že jejich návrhy nebudou připuštěny v užší výběr ve chvíli, kdy je značně zveličí, naddimenzují a zmonstronizují. Shodou náhod právě tyto charakteristiky přitahovaly zfanatizované výběrčí. Vítězství jeho návrhu znepříjemnilo Otakaru Švecovi a jeho manželce život natolik (prostřednictvím společenského opovržení, drobnohledem Státní Bezpečnosti, rozkolů v manželství), že po sebevraždě své ženy se Švec rozhodl zabít také. A to týden před otevírací ceremonií. Sebevraždy obou manželů vrhaly na celou sochu špatné světlo, proto se StB rozhodla zničit Švecův ateliér a vymazat sochařovo jméno z dokumentů. Ironicky pomník zůstal stát na svém místě jen 7 let. Po smrti Stalina a odhalení kultu osobnosti, dostali vojáci úkol odstřelit pomník. Aby zakryli akci, komunisté nakázali před pomník vystavět dřevěnou ohradu. Výbuchy ale beztak otřásaly celou Prahou.