Adam Gebrian: Vlakem po Praze? Mnohdy nejrychlejší způsob cestování

Adam Gebrian vs. Lauderovy školy

Jakou měrou může architektura zasáhnout do lidské psychos  na víc jak 15 let dopředu? Má Praha dobře nakročeno na slušně  dopravně obslouženou metropoli – metrem, autobusy i vlaky? Jak zasahují do práce architektů právní dokumenty jako jsou například stavební předpisy? To se dočtete v rozhovoru s Adamem Gebrianem pro Jew’s News.

Rozhovor

Už předtím jste mluvil o vztahu Čechů k architektuře. Nevypadalo, že by byl nesporně dobrý. Co je na vině?

Že by byl ten vztah zcela špatný, to bych neřekl. Toto moje stanovisko vzniklo na základě porovnání. Pobýval jsem nějakou chvíli v Holandsku a zažil jsem zájem veřejnosti – zájem o něco nového, o jejich nejbližší životní prostor. To má většinou historické důvody.

Holandsko je relativně malý národ poblíž moře. Oceán se používal jako brána do vzdálených dálek – vedl vás do dalekých končin, ze kterých se dovážely nové materiály. Svým způsobem byl oceán internetem středověku. U nás toto neexistuje.

O nás se říká, že jsme na evropském rozvodí, ze kterého veškerá energie odtéká pryč, a že jsme ohraničení horami uvnitř ďolíčku. Proto si myslím, že máme dlouhodobě zakořeněné důvody, proč se až tak úplně nezajímáme, co se děje okolo nás. To je jedna věc.

Dále je na vině vývoj za posledních 70 let – od fašismu po komunismus. Totalitní režimy nepřispívaly k rozvoji společnosti – aby lid zajímaly nové věci a inovace. Netvrdím, že Čechy architektura nezajímá dodnes, spíše říkám, že Čechy začala architektura zajímat později, a to z naprosto pochopitelných důvodů. Ve chvíli, kdy padla žel. opona, to první, co vás začne zajímat nebude kupodivu stav architektury ve vašem okresku, ale spíše změna jídelníčku, šatstva a dalších primárních věcí spojených s žitím.

Kdysi Johani Pallasmaa řekl, že „Architektura je jako kapka dopadající na vězňovu hlavu“ – že to sice nevypadá důležitě, ale reálně to má obrovský dopad na psychiku člověka. Spousta lidí nemá spojené s architekturou takové emoce jako zažijí například v divadle nebo na koncertě, ale architektura se do vás vpisuje nenávratně. To, jakou ulicí chodíte, jaké budovy navštěvujete a kde bydlíte ovlivní váš život, třebaže i za 15 let – teď jde o to jakým směrem.

Na spoustu lidí má tedy tím pádem vliv i pohyb městskou hromadnou dopravou. Jaký vidíte potenciál v rozvoji městské příměstské dopravy? A nejen příměstské ale i vlakové. Má Praha potenciál mít vlastní S-Bahn?

Myslím si, že jestli má Praha jeden tak jsou to sestupy z jednoho druhu dopravy na druhý, nejsou moc dobrý. To bych řekl, že je bod č. 1 na který by se měla Praha zaměřit.

Teď je příležitost u Smíchovského nádraží, aby vznikl projekt na transformaci veř. prostranství s přímým přestupem z metra na autobus, z autobusu na tramvaj a z tramvaje hned do vlaku. To místo je na tuto transformaci už teď připravené, může to být, ale ještě lepší. Chtělo by to propojit designově tak, aby to bylo snazší.

Smíchovské nádraží mi nepřipadá z pohledu přístupnosti tak katastrofální jako naše hlavní nádraží.

Jo. Já Vám rozumím, nicméně já o něm teď nehovořím, kvůli tomu, že by bylo Smíchovské nádraží katastrofální, ale protože je to objekt, ve kterém se může v nejbližší době něco zlepšit. V momentě, kdy by se to stalo a demonstrovalo se na něm „podívejte, jak snadné to může být a teď pojďme podobně opravit i ostatní uzly v Praze“, něco by se možná změnilo. U Smíchova vidím obrovský potenciál na zlepšení s vynaložením nejmíň prostředků.

A jak to vypadá s rozvojem železničních tratí v Praze?

Jo. Určitě je příležitost k tomu, aby vznikaly nové železniční sítě. Obecně má železnice v Česku hodně dobrou pověst. A to i přesto, že spousta lidí může být na oko nespokojená, s železnicí se váže nostalgie už od 19. století. Poměr lidí, kteří by řekli „já rád jezdím vlakem“ a „já moc rád jezdím autobusem“ je dost nevyvážený. Ale určitě to nebude jednoduché.

Stavba železnic – konkrétně tedy v Praze bude muset jít pod zem do tunelů. Stavění pod zemí se už v souvislosti s Blankou dost zdiskreditovalo.

Co říkáte na návrh vybudování žel. tratě ze Smíchova na hl. n. a potom dál na Florenc? Návrh, který buďto kopíruje stávající tratě, nebo ty zaniklé?

Ty návrhy mi připadají velmi pochopitelné. Situace okolo Železničního mostu je dost zoufalá. Vůbec si nedokážu představit, jak by se ta situace mohla vyřešit. Na druhou stranu si myslím, že je to projekt finančně a infrastrukturně velmi náročný – nejspíš k němu nedojde.

Hlavním problém železniční dopravy v Praze je neexistující poptávka. Skoro nikoho nenapadne, že by po Praze mohl jet vlakem. To i přesto, že někteří ví, že Opencard platí jak na MHD, tak i vlaky stejně a v některých případech je cesta vlakem centrem města úplně neuvěřitelná zkratka – mnohdy suverénně nejrychlejší způsob cestování.

Myslíte si, že by propagace pomohla?

Dvě věci.

Propagace a úprava prostranství, aby přestupování bylo snadné. Tak, jak to vypadá na Veleslavíně, to je tragédie. Při přestupu z metra se vysloveně brodíte v bahně nebo zapadáváte do štěrku. Přestup mezi Praha – Dejvice a Hradčanskou, Praha – Bubny a Vltavskou je nemlich to samé. To je jedna věc.

Zadruhé by se měl najít někdo, kdo vymyslí, jak chytře zpropagovat cestu vlakem městem nejen místním ale i turistům a dalším. Jsou tratě, kde kapacita praská ve švech – Kladno – Praha například. Tam se ze cestování vlakem už pomalu stalo takové malé fórum.

Přijedete do Berlína nebo Paříže, kde rozeznat rozdíl mezi metrem a RER je takřka nemožné. Přijedete sem a hned si uvědomíte, že tramvaj jetu od toho, aby vás odvezla někam za roh a vlak vás prostě musí zavést až někam do Ostravy. Je to o mentalitě, jak k tomu lidé přistupují.

Co by ještě mohlo pomoct? Nejen dopravní situaci v Praze?

Obecně si myslím (a platí to na všechno), že veřejný prostor se dá vylepšit skrz spoustu detailů zároveň. Ne na tom, že obrátíte vše vzhůru nohama.

Teď Ester Ledecká vyhrála zlato a Ondřej Bank její trenér v slzách vyprávěl, že to bylo o tisíci drobných rozhodnutí, ze kterých třeba 9 000 udělala správně a jen 50 špatně, výsledkem byla ta zlatá medaile.

Není to o tom, že někoho napadne jeden skvělý nápad, kterým vyřeší vše. To platí na vše v Praze. Existuje spousta cest, jak vlaky dostat do pražského života. Jenom zatím chybí někdo, kdo by si odhodlaně řekl: „to je naše cesta, takhle to budeme dělat.“

Jaký dopad má na stavby pražské stavební předpisy?

Je to těžké. Zasahuje to téměř do každé stavby postavené v ČR za poslední leta. Pomalu si troufám říct, že když se někde postaví stavba, o které si já myslím, že je hodnotná, bývá to navzdory legislativnímu rámci. Jsou to většinou případy, kdy si projektanti a architekti musí vyjednat výjimky. Ta cesta je dlouhá a komplikovaná a dost často se musí zdolat jenom kvůli tomu, abyste mohli dospět k nějakému inteligentnímu řešení.

Kdysi Jiří Kalco (bývalý rektor UMPRUM, výborný designer pozn. red.) vypracoval porovnání podmínek pro stavby před 89 a po 89 a závěr zněl vždy stejně – „vnější podmínky jsou vždy nepříznivé“.

Lidé by na to měli být připraveni a neměli by si myslet, že to bude někdy jinak.

Jak je na tom městotvorná bloková zástavba? Je stále městotvorná nebo už ji cosi nového nahradilo? Proč nově „neletí“?

Blok je dodnes nejživější stavební prvek, který dlouhodobě prokazuje svoje právo na existenci. Akorát je odkázaný na fakt, že jedna část je orientována do rušného prostoru a ta druhá do klidného. Ta myšlenka spočívala v tom, že byty se stavěly napříč domem. Obytné pokoje do ulice a ložnice do vnitrobloku. To je dnes díky všemožným přepážkám tutam. Plus dost často dochází k zastavění vnitrobloků, kdy celý dům postrádá společné prostory – zahrady a podobně.

Nedávno Marika Pecháčková natočila krátkometrážní dokument, jmenuje se Vnitroblok, ten všem na potkání doporučuji. Z něho je krásně vidět, co to znamená, aby se ti lidé domluvili. A je to povětšinou tragické a důkaz o tom, že společenská dohoda v Čechách není moc dobrá. Celkově si ale myslím, že stavění do bloku je mnohem lepší způsob stavění než stavění solitérů.

A proč tedy stavba do bloku není populární jako dříve?

To bychom se museli vrátit zpět k začátkům našeho rozhovoru. Já to vysvětlím pomocí sportovní analogie, kterou mám rád. Máme letos nejlepší výsledky v individuálních sportech, máme nejhorší výsledky v kolektivních sportech. Jakmile odrostla generace 70. let, která byla otevřená spolupráci, tak se vše vrátilo zpět do stavu individualistického. Máme spoustu šikovných lidí, kteří dokáží předvést co jim jde, ale nemají moc chuť spolupracovat s ostatními lidmi.

Poptávka po stejnosti ve společnosti není moc vysoká a Adolf Loos kdysi řekl, že „člověk je dobře oblečen, když je v dobré společnosti nejvíce nenápadný“. To je princip, který znám ze spousty zemí – z Holandska, Británie, ale neznám ho z Česka. Zde naopak vidím snahu, se pokud možno co nejvíc projevit . Já se těším na okamžik, kdy budou lidi rádi, že bydlí v něčem podobném jako ostatní lidé – že je to standard a že společně z toho mají všichni prospěch, ačkoliv se musí trochu uskromnit a nemají výhled na všechny čtyři strany.