Ján Simkanič: Otázka je, s čím jsme se schopni jako společnost vyrovnat

Výhody a nevýhody elektronizace?

Během konference In medias res jsme měli možnost udělat rozhovor s českým publicistou Jánem Simkaničem. Kromě několika knih, které napsal, dlouhodobě moderuje vyhlášení ankety Křišťálová lupa a maluje obrazy. Mluvili jsme o jeho cestě k publicistice, výhodám a nevýhodám elektronizace společnosti a o umění.

Rozhovor

Rozhovor je dostupný v audiovizuálním formátu. Podcast je dostupný v předplatitelské verzi.

My jsme moc rádi, že jste na tento rozhovor přistoupil a že nám věnujete svůj čas. Má první otázka je, proč jste se rozhodl být publicistou a novinářem. Co vás k tomu vedlo a kdy jste k tomu rozhodnutí dospěl?

Ono to není rozhodnutí ze dne na den. Odmala mě ale bavilo čtení a později i psaní, psal jsem si své dětské příběhy a tak.

To chápu, to jsem dělala taky.

Posedlost textem z obou stran tam byla už od raných dětských let a později to nějak přirozeně vyplynulo. Přišla mi nabídka dělat novináře, a tím pádem se to potom už svezlo spolu.

Dobře. Na který svůj projekt nebo knihu jste nejpyšnější a proč?

To se asi takhle nedá říct, moc to nechci poměřovat. To, co je však unikátní, je to, že můžu být tak dlouho spjatý s jednou společností a jejími projekty. Jsem za to rád, člověk se nemusí soustředit na spoustu transakčních změn a dělá to, co ho baví a dává mu smysl. To, že můžu dělat smysluplné projekty takhle dlouho, bez toho, že bych byl ovlivňován nějakými jinými zájmy, tlaky nebo tak, je pro mě velice cenná záležitost.

Vy jako novinář máte hodně blízko k psaní a k tvorbě textu. V současnosti hodně píšeme hlavně na počítači, kde jsou automatické opravy a podobně. Všímáte si nějakého úpadku gramatiky a stylistiky textu? Osobně preferujete klasické psaní rukou, pokud sám něco píšete, nebo text raději naťukáte do nějakého chytrého zařízení?

Já jsem rozhodně digitální člověk. Pro mě fakt, jestli něco napíšu rukou anebo ne, není tak důležitý. Co si myslím, že je pro digitální prostředí typické a kvalita textu tím obecně trpí, je bezlimitnost. Dříve jste měla nějaký útvar a musela jste se vejít do nějakého počtu znaků a tak dál. Teď si můžete napsat libovolný text nekonečně, internet to unese. Tím pádem to sdělení, ta forma a tvar, do kterého to máte dostat, vám nedává takové limity a neklade na vás takové nároky, které by zvyšovaly kvalitu textu. A většinou, stále častěji, se dělá to, že text se prostě napíše, nereviduje se a jde rovnou ven. Ten tlak na rychlost je veliký.

To je pravda.

Vezmete si třeba, jak psal Balzac. Něco napsal, pak to přepsal druhý den celé znova, pak to přepsal potřetí a výsledný produkt byla nevím kolikátá verze. Myslím, že taková editace ruční práce vede k lepšímu výsledku, kondenzovanější formě a tak dál. A to škrtání, což říká spousta spisovatelů, je důležitější než množství textu.

„Vezmete si třeba, jak psal Balzac. Něco napsal, pak to přepsal druhý den celé znova… Myslím, že taková editace ruční práce vede k lepšímu výsledku…“

– Ján Šimkanič

Na dnešní přednášce jste říkal, že vy osobně jste se narodil ještě v době, kdy technologie nebyly a lidé i později nepoužívali počítače na běžícím pásu jako my dnes. Jste rád, že jste tuto dobu zažil ve svém dětství i pozdějším životě? Myslíte, že to pro vás bylo spíše pozitivum? Co si myslíte o tom, že současné děti se narodí v době, kdy je jim často ve třech čtyřech letech dáván místo utěšováku mobil?

Asi není důvod si stěžovat. Nevím, jestli to bylo spíš k lepšímu nebo k horšímu, fakt je, že jsem strávil strašně moc času překonáváním technologických překážek – něco stáhnout, něco zjistit, dohledat a dnes je to jednodušší. Když najednou něco potřebuju, např. videa se dají vidět ve streamovaných programech kdykoli, což dříve nešlo, a tím pádem člověk dvě noci něco stahoval, než se k tomu dostal. Toto byla jednoznačně brzda. Jestli to škodilo víc nebo míň, byla to ztráta času, ale to, že člověk čuchnul ještě k těm starším dobám, i když to možná je sentimentalita a retro, je to krásná věc. Člověk by neměl litovat toho, že se narodil do doby, kde se lovily zvířata kyjem a oštěpem.

Dobře, to je zajímavé. Myslíte si, že tento technologický vzrůst nám v současnosti přináší hlavně pozitiva, či to před námi otevírá nějakou propast, do které nevíme, že padáme? Jaký je váš názor na to, že se společnost hodně elektronizuje?

Já si myslím, že to nejde odhadnout a nemá to cenu předvídat. Dnes jsme si povídali o tom, co bylo před deseti lety, a tento pohled zpět je důležitý. Těch deset let stačilo na to, aby se spousta věcí, kterými žijeme, jak fungujme, komunikujeme, zařízení, jaká používáme na denní bázi, stihlo převrátit vzhůru nohama. Pokud bychom teď měli tu samou ambici říct, co bude za deset let. Dnes jsme si povídali o tom, co bylo v roce 2006, a tehdy také nikdo nemohl správně dohlédnout, co bude teď. Proto to nemá cenu dneska. To, že nás to někam dovede a že tam určitě budou pozitiva, spousta věcí se zefektivní, zjednoduší a budou třeba fungovat levněji a budou dostupnější, to se asi předpokládat dá. Zároveň to ale může na lidskou komunikaci, mysl, sociální interakce přinést takové zádrhele a nároky, že to může skončit hodně špatně. Otázka je, s čím my jsme jako lidstvo a společnost schopni se rychle vyrovnat a včas zasáhnout zásadně proti. V této otázce jsem spíš skeptik, protože to nemusí vždy fungovat dobře.

To je pravda. Pojďme se krátce přesunout ke Křišťálové lupě. Mohl byste našim čtenářům trochu přiblížit cíle toho projektu a co to vlastně je?

Je to anketa, ve které se vybírá to nejlepší z českého internetu za poslední rok. Jednak je to ocenění práce lidí, kteří to dělají a těch projektů samotných. Druhak jde o popularizaci těch, které začínají být zajímavé. Díky té anketě si uživatelé těchto produktů všimnou. Vždy mám strašnou radost, když mi někdo řekne: „Ten projekt jsem neznal a vidíš, díky Křišťálovce jsem ho objevil a teď s ním (třeba) dělám byznys.“ Tohle je pro nás jako pro pořadatele odměna a to, že se jako třešnička na dortu udělá to slavnostní vyhlášení, kde se ta špička českého internetu sejde, si dokážeme užít.

Já jsem se o vás dočetla, že ve volném čase malujete. Co pro vás malování znamená?

Trošku útěk z toho digitálního světa, byznysového kolotoče. Je to úžasný relax, otevření nového prostoru světa a představivosti. Hrozně mě to baví a myslím, že takový ventil, který nemám dlouho, pouze pár let maluji, je mimořádně obohacující a zachraňuje mi mentální zdraví.

Na jaký žánr se specializujete?

Nevím, jestli se ten styl dá nějak uchopit, protože stále zkouším všechno možné. Ideově jsem vzešel od impresionistů, aniž bych se s nimi tedy nějak kvalitativně srovnával, ale toto je něco, co mě dlouhodobě baví a drží. Monet a Van Gogh jsou ti, které jedu.

Takže to jsou vaši oblíbení umělci?

Jo, to jsou.

Jaký je váš vztah k umění obecně?

Vždycky jsem tuhle stránku v sobě pěstoval. Pro mě je krása, když to takto zjednoduším, zásadní faktor v životě a rád ji mám kolem sebe. Obdivuju, když někdo dokáže vytvořit něco podobného, a myslím, že je to naprosto nezbytná součást pro kreativní lidi, pro prožívání světa, interpretaci, nové zážitky, zkrátka naprostá holá nezbytnost.

Dobře. To ode mě tedy vše, ještě jednou vám moc děkuji za rozhovor a za váš čas.

Také vám děkuji.

foto: Lauderovy školy

Rozhovor je dostupný v audiovizuálním formátu. Podcast je dostupný v předplatitelské verzi.

Označeno , , , , ,

2 thoughts on “Ján Simkanič: Otázka je, s čím jsme se schopni jako společnost vyrovnat

  1. […] se tedy z přítomnosti trošku do budoucnosti. Jeden z následujících hostů, Ján Simkanič, říkal, že už si může dovolit čerpat zpravodajství jenom z […]

      -  
  2. […] se tedy z přítomnosti trošku do budoucnosti. Jeden z následujících hostů, Ján Simkanič, říkal, že už si může dovolit čerpat zpravodajství jenom […]

      -  

Komentáře jsou uzavřeny.