Miloš Čermák: Zvyk číst české noviny jsem ztratil

Miloš Čermák: Objevování Marsu bych nechal na ostatních a počkal bych, až tam budou kavárny a bude tam jezdit metro

Pozvání na již tradiční věděckou konferenci Lauderových škol In medias res přijal i Miloš Čermák. V přednášce nazvané „Proč (ne)čtete noviny“ se zamýšlel nad tím, co vedlo k rapidnímu poklesu prodeje tištěných novin v ČR i jak jsme se – coby ‚mediální konzumenti‘ – za posledních 100 let proměnili. Mluvíme-li o knihtisku jako největším vynálezu posledního tisíciletí, internet & web jsou nejspíš tím, co posunulo žurnalistiku mnohem dále než třeba rozhlas či televize; pokrok zkrátka nezastavíš! Rozhovor s panem Čermákem se ale naštěstí stále nesl v tradičním duchu a ani lidské osudy nejsou patrně o nic méně zajímavé nežli dříve. Na programu byly kupříkladu noviny u snídaně, Mars, počítače, svoboda, Twitter, maratonský běh, Hewlett-Packard, stejně jako stand-up humor…

Rozhovor

Rozhovor je dostupný v audiovizuálním formátu. Podcast je dostupný v předplatitelské verzi.

Četl jste dneska noviny?

Dneska ne! Ale já jsem o ten zvyk prostě přišel asi před pár lety. Četl jsem noviny každý den, někdy i dvoje; kupoval jsem si dlouho Lidové noviny, potom Hospodářské a i v cizině, když jsem byl v zemi, kde se třeba mluví jazykem, kterému úplně nerozumím. Třeba v Itálii, tak jsem si koupil; v Izraeli jsem byl, ale tam jsem si je teda nekoupil, protože to už mi přišlo moc – když už nepřečtu ani jedno písmeno, tak už je to moc…

V Itálii jsem si třeba koupil noviny někdy ráno, jenom že mi udělalo radost, když jsem se podíval na obrázky a něco pochopil z těch titulků. Takže opravdu intenzivně. Doma jsme vždycky měli spousty novin a první, co bylo ráno, že jsem musel mít u snídaně noviny. No ale najednou, ani nevím kdy, to přišlo a řekl jsem si: „Hele, už na to kašlu“.

Teď v práci odebíráme noviny, takže si čtu samozřejmě naše noviny a prolistuju si ostatní české deníky, z pracovních důvodů. Dneska jsem ještě v práci nebyl, takže jsem je ještě nečetl. Už jsem to ale ztratil i v sobotu – to byl takový den, kdy jsem si třeba hodinu ráno četl noviny, Lidovky mívaly přílohu. A teď už jsem si řekl… já jako vlastně české noviny ani moc nečtu, takže je to tím, že spíš pak hledám na internetu nějaké zajímavé věci a když mám čas k snídani si číst, tak si vezmu tablet a čtu si tablet anebo odebíráme časopis nebo se dívám na nějaké české časopisy. Ale o ten zvyk novin jsem vlastně přišel, no.

zdroj: youtube.com
Jak se Váš nejsilnější zájem z dětství/mládí projevuje dneska nebo jak Vám vydržel, případně co to bylo?

Já jsem chtěl být kosmonaut anebo spisovatel. Studoval jsem elektrotechniku na FELu – kybernetiku, ale diplomku jsem dělal na modelování systému zabezpečení života na palubě kosmické lodi. Takže kdyby nepřišel rok ’89, tak bych pravděpodobně dělal v kosmickém výzkumu; už jsem dělal jako pomocná věděcká síla v jednom ústavu, který se tím vyloženě zabýval.

Asi bych nebyl kosmonautem nikdy, protože jsem moc velký na kosmonauta a podle mě se tam ty skafandry na mě už nedělají. Asi bych do vesmíru neletěl, ale částečně by se mi to splnilo. Tím, že ale přišla ta změna, tak jsem začal dělat v novinách a tuhleto jsem hodil za hlavu – avšak nelituji toho.

zdroj: ahaonline.cz
V rámci projektu Štola 88 (český multidisciplinární projekt, který na podzim 1988 simuloval cestu k Marsu – pozn. red.) jste se dokonce staral o zvířata, ne?

Jo, my jsme tam měli dvě skupiny. A protože jsem právě měl to modelování biologického zabezpečovacího systému, tak jsem tam byl. Ale nechtěl jsem tam; ono to tehdy dělal ten ústav, pro který jsem pracoval jako pomocná vědecká síla, a já účastníkem toho experimentu původně být nechtěl – nakonec jsem tam byl proto, že těsně před začátkem vypadli lidi. A byla to samozřejmě super zkušenost!

Byl byste dnes mezi prvními pasažéry na Mars?

Asi ne.

Ono by to byla zatím asi jednosměrná letenka…

Právě! Já ani jako moc nemusím do přírody, jsem takový městský typ, takže mně by chyběly ty radosti civilizace. Mě na kosmonautice lákalo to dobrodružství; když člověk vidí planetu, musí to být úžasný pocit a zdálo se mi to famózní! Ale letět někam a začít tam budovat kolonie s tím, že člověk se asi nevrátí a možná zahyne… Já bych nebyl ani člověk, který nasednul na loď v 15. století a jel objevovat Ameriku; takže i objevování Marsu bych nechal na ostatních a počkal bych, až tam budou kavárny a bude tam jezdit metro.

To není možná tak daleko.

Možná ne. Asi už se toho nedožiju, ale i v tom prodlužování života jsou velké pokroky…

Nu, cesty Páně Vás zavedly trošku jinam a mě by zajímal vliv či vzájemné působení kybernetiky a žurnalistiky – jak si v tom hledáte spojení, popřípadě jak Vám to pomáhá?

Nijak. Tam žádné spojení vlastně není. Mně to samozřejmě hrozně pomohlo, když přišel internet a teletext. Když jsem v roce 1991 udělal státnice a stal se inženýrem, tak jsem to úplně hodil za hlavu. Bavilo mě programovat – programování bylo tehdy podobné jako psaní: Člověk má nějakou myšlenku a musí ji poskládat tak, aby byla srozumitelná.

To psaní je jednoduché, protože stačí, když tomu budou rozumět čtenáři, kteří jsou víc chápaví. Psaní počítačového programu musí být přesnější, protože je to pro stroj a pak to musí nějak fungovat, že jo. Takže mě psát programy bavilo, ale roku 1992 jsem všeho nechal a opravdu jsem dělal novináře; ani jsem nepsal o nějakých tématech, které by s tím byly spojené.

Nicméně, když přišly počítače – nejdřív jako nástroj na psaní v tom roce ’91/’92 – a potom web, byla to pro mě strašná výhoda. Tedy ne, že bych tomu nějak rozuměl, bylo to něco jiného, než jsem studoval; ale neměl jsem před tím žádný ostych. Takže jméno jako novinář jsem si udělal coby člověk, který jeden z prvních píše o internetu.

V roce 1995 jsem pak začal psát o technologiích, o internetu, o webu a založil jsem si – v těch vůbec prvních letech – webové stránky. Zkrátka jsem začal být aktivní. V tom mi to pomohlo; bral jsem to jako něco, co není vůbec složité. Kdežto novináři, mí kolegové, kteří vystudovali žurnalistiku, k tomu měli strašný odpor. Vždyť to byly dva světy: ten technologický/programátorský a ten jakoby intelektuální/společenský!

A najednou se ukázalo, že ohromnou výhodu mají lidi, kteří jsou komfortní v obou světech. Takže pro mě to byla výhoda. Ale jinak mě kybernetika – věda o řízení – bavila; elektrotechnice vůbec nerozumím. V tom inženýrském smyslu bych už to samozřejmě nikdy nemohl dělat, ale v tom obecnějším smyslu je jí vlastně každá intelektuální činnost podobná: snažíte se něčemu přijít na kloub, aby ty věci prostě fungovaly a abyste je nějak vyřešili, vždycky hledáte řešení něčeho a v tomhle jsou si ty věci podobné…

Hodně lidí jde do novinařiny s nějakým étosem, že chtějí třeba měnit svět a berou novinařinu tak, že dělají něco důležitého, něco společensky přínosného. Já jsem ten pocit nikdy moc neměl, mě na tom hlavně baví to psaní. Rozhovory jsou fajn, když se s tím člověkem bavíte, ale vlastně mě to taky trochu obtěžuje. Když to potom člověk píše a teď to dává dohromady: to mě vždycky nejvíc baví – když si k tomu sednu a píšu!

Baví mě i ta komunikace se čtenářem, která je dneska umožněna, a vy víte, kolik lidí si text přečetlo, jak na něj reagují a tak. Chcete ty lidi uspokojit a pobavit je. Všichni chceme mít lepší svět, já to ale neberu jako součást práce. Mě na tom bavilo to psaní!

V rámci toho lepšího světa – máte pocit, že převažuje nezávislost českých médií? Není na ten „malý český rybníček“ těžké zabezpečit absolutní svobodu tisku?

Myslím, že máme velkou svobodu tisku v Česku, možná větší než v mnoha jiných zemích. I ze strany přímé demokracie máme štěstí; myslím, že pořád přetrvává ten pocit, který se samozřejmě vytrácí s tím, jak přicházejí nové generace – ale myslím si, že hodně lidí z té naší generace má pořád ten pocit, že to není úplná samozřejmost. Ono to souvisí spíš s politikou – já doufám, že nám vydrží svoboda; to je to nejdůležitější, ta základní hodnota, kterou by měl člověk mít; je ale samozřejmě vyvážená, to jsou známé věci… Nejen že je možné, aby v Česku byla svoboda tisku, ale je to nutné a i pro tu malou zemi důležité. Věřím tomu, že ji budeme mít dál a zatím tomu všechno nasvědčuje.

Protože pojmy jako třeba ovlivňování voleb díky webům jsou politicky strašně zneužitelné!

Jasně, přesně tak! Může se stát, že nakonec se o tu svobodu slova můžeme připravit trochu sami. Z obavy před tím, že ji někdo bude zneužívat. Měli bychom mít v tom větší sebevědomí. Strach z těch „fake news“ je možná nebezpečnější než ty ‚fake news‘ samotné…

Posuneme se tedy z přítomnosti trošku do budoucnosti. Jeden z následujících hostů, Ján Simkanič, říkal, že už si může dovolit čerpat zpravodajství jenom z Twitteru.

Twitter je komunikační kanál, který samozřejmě dneska sdílí spousty důležitých věcí i spousty blbostí. A problém toho je, že já samozřejmě můžu mít zpravodajství jenom z Twitteru, ale…

Když člověk umí nasledovat ty správné lidi a organizace…

Přesně o tom to je! Vy si vytvoříte nějaký mix: samozřejmě nějaké informace berete od lidí, tzn. že tam mám konkrétní lidi; ale to základní, o čem asi mluví Simkanič, je to, že stejně ty relevantní informace, ze kterých si skládám ono zpravodajství, mám z médií! To jsou tweety, které vydá třeba BBC – mně tam ti lidé akorát udělali výběr. Když si přečtu řekněme padesát posledních tweetů, které tam mám, tak se dozvím perfektně, co se stalo v noci a za minulý den a udělají mi takovou titulní stránku novin. Kdyby ale zkrachovali ti vydavatelé, tak se Twitter stane stejně neužitečným. Je užitečný proto, že je v něm celkem snadné pracovat jednoduše s dobrými zdroji. Ale ty dobré zdroje tam musí být!

zdroj: prostebez.cz
Aktuálně probíhají olympijské hry. Mimochodem velmi mediálně vděčné téma. Vy jste výborný sportovec, a tak by mě ještě více zajímalo, jestli si vzpomenete na nějaký nejsilnější zážitek z maratonu či svůj první maraton? Nebo jak byste okomentoval spolupráci s Milošem Škorpilem? A stejně jak na Haně a Haně, na KOMIKS magazínu Relfex a internetového portálu iDnes, kde byl spoluautorem Miloš Gašparec…

Jo, já vždycky dělám jenom s Milošema! Jsem čekal, že budu mluvčí Miloše Zemana, ale b-hužel to nevyšlo – vzal si tam nějakého Ovčáčka!

Běháte ale stále, že?

Běhám každý den. Maratony už neběhám, protože už běhám pomalu a nechci si horšit časy; ale maratony byly vždycky strašný zážitek! To bylo hrozné; já jsem to běhal jako takové to, že to běháte proto, abyste si něco dokázali. Ten první jsem běžel a byla to náhoda. Vlastně mi to docela šlo – těch prvních dvacet kilometrů.

No a pak to bylo strašné! Ale vlastně už to člověk chce doběhnout. Tehdy to běželo snad tisíc lidí; to byl první ročník a pak si člověk říká ‚tak když už, tak zkusím druhý ročník‘. Takže já jsem prvních deset ročníků běhal každý, snad s výjimkou jednoho – a pak jsem se na to vykašlal.

zdroj: dlouhejbeh.wordpress.com
Myslím, že by ještě stálo za to zmínit Vaši paní manželku, protože ona – co je mi známo – byla vynikající manažerkou v Hewlett-Packardu. Čemu jste se u ní nejvíc přiučil? Možná i něčemu o víně…

To ne. My jsme spolu strašně dlouho, takže nedokážu říct, co jsem se přiučil, ale je to hezké s ní být. A určitě mě ve spoustě věcí ovlivňuje – spíš pozitivně: ona je hrozně klidná a já jsem v tom vztahu takový ten, kdo je nervní a ona je v pohodě. Prostě je to s ní dobré, no.

Tak to je dneska moc potěšující slyšet! Nemohu rovněž nezmínit Vašeho kolegu, Luďka Staňka. Když jsem se o tom dozvídal, měl jsem pocit, že mi připomínáte Voskovce a Wericha moderní doby a nevím, jestli Vám to ještě někdo řekl. Jak jste se ale seznámili?

Jojo, tlustej a hubenej. Já se s Luďkem znám dlouho, on je novinář, takže jsme spolupracovali. Nevím, jak v devadesátých letech, ale po roce 2000 jsem se s ním seznámil: on přispíval do Reflexu, měli jsme společné kamarády, pak jsme spolu krátce dělali, když já byl naposled v Reflexu; on pak dělal krátce v Hospodářských novinách

Nebo ještě přes ten stand-up? Tam už jste si asi našli společnou řeč…

My jsme se k tomu vzájemně „vyhecovali“. Máme – myslím – podobný vkus na některé věci: já třeba vůbec nerozumím hudbě, on je bývalý hudební novinář, ale co se týče třeba zábavy nebo té populární kultury, tak si myslím, že máme podobný vkus. A v čem jsme se shodovali, byly právě ‚stand-upy‘ – takže jsme se o tom párkrát bavili a říkali jsme si, proč to není pořádně v Česku, vždyť je to vlastně divné…

Na Chmelnici, myslím, na Underground Comedy, kde jsou všichni o dvacet let mladší než my – jsou tak mezi pětadvaceti třiceti, tehdy byli mezi dvaceti pětadvaceti – a zdálo se nám to hodně dobré. První představení se povedlo nám oběma – myslím osobně: že z toho máte dobrý pocit. Stand-up samozřejmě láká hodně lidí, i mě to lákalo, ale když se vám to povede, tak je to hrozně naplňující.

Mě baví psát, ale píšete vždycky v osamění a píšete vlastně do tmy. Dneska člověk hodí status na Facebook a hned vidí, jak mu tam skákají lajky. To ale člověk nezná, když chce opravdu něco psát. A ten stand-up může být vystavěný jako dobrý text. Když máte reakci okamžitou a víte, co se daří nedaří, tak je to hrozně uspokojující… Takže jsme se chytili a pak jsme si řekli, že budeme vystupovat dál s Underground Comedy, ale že si uděláme vlastní show. Přece jenom je příjemnější mít své vlastní diváky: když na vás lidi chodí a mají vás třeba rádi, protože přišli – anebo udělali chybu a přišli na něco, co se jim nelíbí, a teď odejdou a už nikdy nepřijdou. S takovými lidmi je pro mě radost dělat, protože je to nesrovnatelné.

Když píšu článek, tak si ho přečte určitě několik tisíc lidí, ale tady máte v sále – máme malé divadlo – třeba šedesát lidí; takže je to takový nepoměr. Na druhé straně je to ohromně „rewarding“, jak říkají Angličani – prostě něco, co máte okamžitě. Anebo je to nepříjemné, ale i to je zajímavé, protože zjistíte ‚hele tohle nefunguje, to byla pěkná blbina‘!

Rozhovor je dostupný v audiovizuálním formátu. Podcast je dostupný v předplatitelské verzi.

Označeno , , , , , , , , ,

3 thoughts on “Miloš Čermák: Zvyk číst české noviny jsem ztratil

  1. Hezký!

      -  
  2. Miloši, a přiznal ses už, že neumíš číst? 🙂

      -  
  3. Manicka!!!

      -  

Komentáře jsou uzavřeny.

%d blogerům se to líbí: