Rossi & Venturi: Revolta proti pravým úhlům

Mnohoznačnost postmoderny – pohled z mnoha úhlů

Přístup představitelů postmoderny, ať už Roberta Venturiho nebo Aldo Rossiho, k modernistické architektuře se protínal v jednom konkrétním bodě. V odporu vůči její rozhýralé přímočarosti a prostofunkčnosti.

Článek je dostupný v předplatitelské verzi k poslechu.

Rozdíl mezi přehodnocením a ražbou názorů

I přesto, že by se oba architekti ve svých závěrech víceméně dokázali shodnout, stojí zato si povšimnout faktu, že oba ke svým závěrům došli odlišnou cestou: americkou – rozbředlejší, a evropskou – akademičtější.

Ačkoli americký architekt Robert Venturi razí cestu za svou „mnohoznačností“ přes emocionální a pocitové vjemy a postřehy, evropský architekt Aldo Rossi se svoje myšlenky snaží podepřít ustálenými tradicemi, trvanlivějšími konvencemi a kontinuálními výzkumy historického vývoje architektury.

Je zajímavé uvědomit si, že se v principu veškeré architektonické návrhy nové zástavby v Americe a v Evropě podle tohoto rozdělení rozlišují. Rossiho opačný názor na ne příliš ideálně vyvíjející se modernismus by se v prostoru Itálie ani nemohl ujmout. Pravděpodobně by se ani neujmul nebýt toho, že byl své pozorování schopen obhájit historickým kontextem a podepřít antickými předlohami.

Funkce se stává módou a svléká funkčnost

Touhou po „mnohoznačnosti“ by se dal definovat průsečík zájmů obou architektů, vymezují se vůči pozůstalému skeletu funkcionalismu – formě bez obsahu, čistotě, jasnosti a banalitě. Podle Roberta Venturiho z funkcionalismu zbyla jen abstraktní teorie bez reflexe skutečných potřeb krajiny a obyvatelů.

Aldo Rossi pro změnu věří, že funkčnost jakožto primární účel naplnění stavby není potřebná, principiálně se jedná hlavně o individualitu, locus, paměť a návrh stavby.

Naplnění stavby určují čtyři kritéria: individualita, locus, paměť a návrh

– Aldo Rossi

Postmodernismu vadí právě absence přítomnosti lidského rozměru mezi nalitými bloky funkcionalistického betonu. Návrhy na stavby monstrózních komplexů se staly extremně brutálními. Funkcionalismus a ostatní směry na něj navazující se odchýlily z původního kurzu, který směřoval k pocitu schované komplexnosti, obsáhlosti a důmyslnosti v jednoduchosti, ve vyumělkovanou pohledovou jednoduchost, která nerespektuje své okolí. Taková architektura postrádá dvojznačnost a rozmanitost.

Funkčnost není podmínkou dobré stavby, funkce se může postupem času několikrát proměnit v závislosti na potřeby lidí a geopolitické situace.

Chorobná fixace na jeden problém

Robert Venturi považuje zjednodušování architektury na principu „nikdy nelze vyřešit všechny problémy“ neřkuli „méně je více“ za omluvu směrovanou komplikovanosti a složitosti architektury.

Architekt by si neměl vybírat, na jaké otázky bude a nebude odpovídat. Navrhovat stavbu a nevnímat její slabé stránky je nuda. Ignorovat slozite problémy muze byt ve finále i fatální. Město stvořené ze staveb se nevyvíjí ze součtu jejích funkcí.

Město vytvářejí jednotliví lidé a nerespektování problémů vzniklých působením lidí ovlivní, jak připisovanou funkci stavby, tak i její budoucnost. Svým adekvátním umístěním do prostoru stavba sama o sobě rozhodne, zda-li se stane či nestane artefaktem, který postupem času obstojí či neobstojí v zastavěném prostoru.

Článek je dostupný v předplatitelské verzi k poslechu.

Označeno , , , ,