Povídka: Uprostřed představení

Článek je dostupný v předplatitelské verzi k poslechu.

S úsměvem takřka automatickým jsme začali zaplňovat podium. Každodenní představení začínalo. Když se všech tisíc lidí usadilo na podium za oponu, televize se spustila. Na chvíli nás oslnilo ostré světlo, co vydávala. Pak jsme koukali na obrazovku, na které probleskovaly obrazce a černobílé tvary. Jako hypnotizovaní jsme koukali na točící se spirály. V sále byla tma. Jedna žena do toho ticha začala recitovat verše. Nikdo se však ani nepohnul. Skelné a zastřené výrazy, co nám od své doby byly denní rutinou, těžký dech páchnoucí po hnilobě a černá opona. Lidé před ní a za ní nevědící nic o té druhé straně.

Tma hustá jako ty nejčernější myšlenky nás skoro objímala. Hlasy a zvuky se prolínaly po místnosti. Celková melancholie nás uchvacovala a my ani nemysleli na konec hry. Nevnímali jsme vůně, zvuky, pohyby, jen tak jsme seděli a upřeně se dívali na obrazovku, čekaje na něco velkého a nepojmenovatelného, co jsme ani neuměli popsat.

Netušil jsem, jestli to byla minuta, hodina, den či rok, když se otevřely dveře a do místnosti vplulo bílé světlo, bílé jako pravý sníh. Světlo nás oslnilo. Pláč a křik zaplavily podium za oponou. Než bys luskl prsty, všechny dny, radost, svízel, pocity, nářky, tma a světlo se začaly mísit dohromady. Dny a časy splývaly a my s nimi. Dění nás to pohltilo a my se stali součástí toho všeho.

Když nastalo ticho, ozval se z reproduktoru hlas:

„První dějství skončilo, prosíme diváky o vystřídání a dostavení se na podium.“

Byli jsme uprostřed představení.

Článek je dostupný v předplatitelské verzi k poslechu.