Povídka: Strach usnout

U nich doma všichni spali. Maminka po celodenní péči o děti, tatínek hned po ní a malý bratříček v kolíbce spal pořád. Ty noci byly strašidelné. Nikdy nemohla pořádně usnout. Po všech pohádkách, ukolébavkách a povídání stejně zůstala vzhůru. Ležela potmě v posteli a často jí trvalo i dvě hodiny, než konečně usnula. Pokoj byl temný a tichý. Obrysy nábytku a hraček v té tmě nebyly k rozeznání a z ulice doléhaly stále stejné zvuky. Houkání aut, zvonění tramvají a výkřiky opilců vracejících se domů k naštvaným manželkám. Ležela tam sama a všichni už tvrdě spali. Kdyby teď křičela o pomoc, asi by se jí nedovolala. Děsil ji každý zvuk. Zvykla si na to, že si nikdy nebude jistá, jestli se ráno ještě probudí.

Noci nebyly o nic lepší. Měla noční můry, budila se zalita studeným potem, a když znovu usnula, sen pokračoval. Nikdy nešel přerušit. Chtěla si lehnout k rodičům do postele, ale ti ji vyhnali, že musí ráno vstávat do práce. Ve snech ji honili zlí muži s klobouky a cigaretou v puse. Vždy ji jeden chytil a u spánku přidržel revolver. Když vystřelil, probudila se s výkřikem, s výkřikem, kterému nikdo nevěnoval pozornost.

Někdy si zase říkala, že neusne. Že bude vzhůru až do rána. Na rozdíl od jiných lidí pro ni zvonění budíku bylo vysvobozením. Občas se jí podařilo neusnout skoro do svítání, ale druhý den jako by byla vyměněná. Měla krhavé oči a teplotu. Nechtěla jíst a byla mátožná. Vzali ji k doktorovi. Prý jí nic není, ať je děvče doma a odpočívá, vše se vrátí do normálu, to víte, děti.

Po čase přestala chodit do školky, pro slabost a nekoncentrovanost při aktivitách Doporučili jí i odklad do školy. Najednou všichni začali řešit, jestli není holčička opožděná, nemocná, co jí chybí. Chodili k ní doktoři a zkoušeli testy. Všechno jako by probíhalo mimo ni jako za oponou. Většinu času seděla v otcově křesle a koukala do prázdna. Čekala. Čekala, až zase bude večer a ona bude znovu ležet v posteli, znovu jí budou honit ti muži v kloboucích, a až se zase bude snažit dovolat pomoci rodičů.

Jednou se nestihla probudit s výstřelem z revolveru. V tom snu viděla sama sebe jak, již mrtvá, padá na zem. Seběhlo se k ní mnoho lidí do kruhu. Stáli okolo a jen se koukali. Všichni vypadali stejně, měli stejné šaty, výrazy, stejné životy. Uvědomila si, že se chce probudit, ale nešlo to. Měla dojem, že s ní třesou, jako by jí někdo dával umělé dýchání a z druhé strany na ni křičel, aby se vzbudila. Snažila se jim odpovědět, ale bez výsledku. Cítila, jak z ní spouští ledové ruce a jak panický křik odněkud jinud vystřídalo poklidné zvonění zvonů. Někam ji nesli. Slyšela pár posledních slov, vzlyků, nářků a hádek. Pak už nic. Všude bylo bílo a ticho.

Pohřbili jí ještě toho podzimu. Byl to krátký soukromý obřad. Ke hrobu se nikdo nikdy nevracel. Její otec se sem nepřišel podívat nikdy. Asi třikrát sem přišla vyměnit kytičku maminka a pak se na hrob jen prášilo. Pak si začali s holčičkou povídat. Měli dojem, že odpovídá. Do jejího pokoje nikdo nechodil. Snažili se zapomenout, dělat jako že nic. Nic se nestalo, nám ne, není to pravda. Skoro na ni zapomněli. Jen někdy, když nemohli usnout, se jim o ní zdálo. V tom snu na ni volali a ona pořád neodpovídala. Až jednoho dne se rozhodli, že se k hrobu půjdou podívat. Řekli jim, že hrob někdo vykopal a zničil.

Označeno