Akira Kurosawa: Japonská divadelní scéna okem poválečné černobílé kamery

Balancování mezi historickým filmem a sociální nespravedlností

Japonský režisér Akira Kurosawa je známý pro své historizující snímky jako “Sedm samurajů” nebo “Sanjuro” – předchůdce spaghetti westernů. Mezi jeho první filmy ovšem patřily snímky jako “Velká legenda Judo” a “Nejkrásnější” – málokdo ví, že tyto filmy byly natočeny na státní zakázku Japonska válčícího po boku nacistického Německa. V čem je tvorba Akiry Kurosawy jedinečná?

Divoký Západ v Divokém Japonsku

V roce 1954 Kurosawa natočil snímek Sedm Samurajů. Evropa i Japonsko v této době pochopitelně znalo pojem “historický román” ale do filmu ho poprvé převedl právě Akira Kurosawa. Režisér ve svém strhujícím díle opěvoval samurajský styl života a zodpovědnosti s ním spjatými – čest, vzpřímenost, úcta k protivníkovi, rozum a moudrost. Ne nadarmo vložil děj svého díla do období, kdy se do Japonska začaly dostávat první palné zbraně, které reprezentovaly vše opačné, co postavení samuraje představovalo. Samotná postava kočovného muže ctností, jež touží po klidu, ale nikdy se jí ho nedostane, neboť ji stále pronásleduje lidská předpojatost, Kurosawu fascinovala – vložil ji prakticky do každého svého historického filmu. Sedmi samuraji začínaje a Děrsou Uzalou konče.

Ačkoliv náznak této archetypické postavy můžeme spatřit už v Sedmi Samurajích v roli Kyûzôho, neomezený prostor na ventilaci charakteru postavy dostal Kurosawa až roku 1961 ve snímku Tělesná stráž. Tu uvrhl do města, kde jsou měšťani zneužíváni jako pouhá kolečka v soukolí, o které se perou dva znesvářené gangy. Místní nová městská rada – tedy ochránkyně lidu a nově stanovených pořádků demokratizujících reforem Meidži, naprosto selhává, dokonce gangům nadržuje a při návštěvě úřednické kontroly vše zastírá. V této korupci prožrané obci se na noc zastaví potulný samuraj – představitel starých pořádků a minulosti, na které by nejraději Japonsko roku 1881 zapomnělo.

Filmy Akiry Kurosawy lze rozdělit do dvou základních kategorií – na snímky historické a na snímky reflektující sociální tématiku, pro kterou je film Žít příklad snad vůbec nejukázkovitější. Svůj scénář a příběh, převedený do poválečného Japonska je založen na motivy povídky autority vůbec nejvyšší – Lva Nikolajeviče Tolstého.

Tomáš V. Odaha

Poslední spaghetti samurajové

Motiv záhadné cizí postavy ponechané v nehostinném městě bez cti byl natolik silný, že se dostal až k producentům do Spojených Států. Westernový žánr byl na začátku šedesátých let nosičem sociálně zaměřených filozofických témat. Jako například v snímku “Pravé poledne”. Tak tomu bylo i u historických filmů Akiry Kurosawy a proto nebylo natolik těžké tento motiv do westernů nového typu úspěšně zaimplementovat. Postupně začaly vznikat filmy jako “Pro pár dolarů navíc”, “Hodný, zlý a ošklivý” nebo “Tenkrát na Západě”, které z tvorby japonského režiséra evidentně vychází.

Při pozastavení filmu v jakékoliv jeho části získáte dokonalou kromě fantastické scenérie i vynikající fotografii (ze snímku Rudovous, 1965)

Žít. Po smrti

Podle mého názoru nejcennějším parametrem filmů Akiry Kurosawy je náročná časová uspořádanost. Tento fenomén se táhne celou tvorbou Akiry. Nejlépe je zpozorovatelný ve snímku Žít z roku 1952, který vyšel v kinech pouhých šest let po konci války, a motivy na prohranou válku jsou v něm něžným způsobem schované všude: v koutcích úst matek ze slumu, pod cylindry úředníků, na klaviatuře nočních klubů…

“Hrdinou” filmu je Kanji Watanabe, vdovec, otec jednoho syna a vedoucí oddělení veřejných služeb. Na městském úřadě pracuje od jeho založení – 30 let, ani jednou nezameškal. Za ten čas ztratil odhodlání prodírat se byrokratickými postupy, aby něčeho dosáhl, zvolil cestu menšího odporu: neangažovat se. Vše se změní ve chvíli, kdy v nemocnici zjistí, že “doopravdy nemusí držet dietu a nemusí s bolestmi břicha na operaci” (pozn. red.: čtěte, má rakovinu žaludku, zbývá mu jen měsíc života)

V tento moment začíná pouť za dohnáním ztraceného času, trasa vede absintovými bary, nočními podniky, končí kdesi v limuzíně. Po vystřízlivění zjistí, že má vlastně (po vzoru zkušenosti jedné slečny z denních avantýr) jen jedno přání: udělat alespoň jeden dobrý skutek. Po týdenní absenci se vrací do práce a okamžitě se zasazuje o postavení parku v nedalekém slumu. Vzápětí… Umírá.

Takaši Šimura v roli Kanjiho Watanabeho (ze snímku Žít, 1952)

Divadelní strohost v kontrastu s naprostým realismem

Jenže tím film nekončí. Popravdě je teprve kousek za polovinou, následuje druhá část filmu, která líčí, co se děje dál. Co se děje dál, poté, co každý film skončí.

Akirovo realistické vnímání času; odvíjení příběhu nad rámec utkvělé doktríny: film končí tam, kde končí příběh, vyčnívá nade všemi snímky dosud natočenými jinými režiséry. Akira navíc točil své filmy specifickým stylem (pro Evropana ojedinělým, pro Japonce všedním), majestátnost záběru podtrhává kontrasty, nikoliv speciálními efekty. Kladl důraz na nezaujatou a poklidnou kameru; styl záběru nemá nikdy divákovi napovídat, k čemu by měl přilnout. Ve snímku Rašomón zabírá jednu desetiminutovou scénu staticky jen z jednoho úhlu – přesto je právě ona scéna díky výkonům herců asi tou úplně nejživoucnější v celém filmu.

Kontrasty ve tvorbě Akiry Kurosawy přitahují i negativní ohlasy. Hercům je často vytýkáno, že “neumí hrát” – nedokáží přesvědčivě zahrát akci, jejich pohyby jsou amatérské. Z mého pohledu tento zdánlivý “herecký amatérismus” nádherně doplňuje expresionistickou podstatu Akirových filmů. Herci používají mdlé pohyby a strojené dialogy jako zástěrku, zatímco vyjádřením pocitů předávají divákovi ústřední linku příběhu. To je nádherně poznat ve chvílích, kdy je na scéně až příliš osob a některé zkrátka musí začít hrát “křoví”. Některé záběry doopravdy připomínají spíše divadelní představení než vyumělkovaný noir film.

Autor: Jakub Kuthan

Jakub Kuthan je student oktávy LŠ. V redakci školního časopisu je od jejího vzniku, tři roky byl šéfredaktorem Jew's News, nyní se stáhl do ústraní. Zabývá se editorskými pracemi a příležitostním přispíváním.

Napsat komentář