The Shape of Water: Existuje originalita?

Je tomu už pár měsíců, co jsme měli možnost v kině shlédnout čtyřmi Oscary oceněný film the Shape of Water (nebo také Tvář Vody v češtině) režiséra Guillerma del Tora. Snímek měl všeobecně dobré reakce, zde se však nechci pouštět do hodnocení, nýbrž do otázky, která mi po shlédnutí vytanula na mysli, a to: Existuje v dnešní době ještě originalita?

Shrnutí příběhu

Film se odehrává během Studené války, v Americe 60. let minulého století. Jedná se o poměrně typické sci-fi z tohoto období; tajná vládní laboratoř má přístup ke zvláštnímu tvorovi, jakési humanoidní vodní bytosti, které se přezdívá the Asset. A jak už tomu v podobných příbězích bývá, nachomýtne se zde někdo, kdo se se stvořením sblíží, ba dokonce se do něj zamiluje – zde je touto osobou uklízečka jménem Elisa (Sally Hawkins), která má však nový a poměrně zajímavý charakterový rozměr díky tomu, že je němá.

Z filmu

Myšlenky o filmu

Jak se pravděpodobně všichni shodneme, obdobné příběhy jsou notoricky známé. Asi každý z nás viděl sci-fi odehrávající se někdy v rozmezí 60. a 80. let v Americe, kde je navíc záhadný tvor, o něhož má vláda velký zájem. Zároveň pro filmy tohoto typu většinou platí, že stvoření má být právě tím, co pomůže Američanům konečně zasadit pořádnou ránu Sovětům v nekonečné Studené válce. Ani onen obraz „Krásky a Zvířete“ či „Dívenky a Netvora“ není nijak nový.

A tímto se dostávám k hlavní myšlence tohoto textu. Jak jsem již předvedl, v jádru tohoto filmu se (až na pár malých detailů – například Elisina němota) neskrývá žádný převratný nápad, který jsme neměli šanci vidět jinde. Pokud však film ve svém základě nepřináší nic nového, proč získal čtyři Oscary a všeobecně dobré reakce publika?

Originalita? Nebo tvrdá práce?

Kdo film viděl, okamžitě by mohl namítat, že pro kvalitu a krásu tohoto díla není očividně nijak zásadní jeho základní příběh či myšlenka, nýbrž zpracování. To je zároveň i má odpověď na mnou dříve položenou otázku.

Je třeba říct, že ačkoli Guillermo del Toro skládá hlavní dráhu filmu z již dlouho známých obrazů, příběhových motivů a témat, přidává k nim něco svého a staví je do úplně nového světla. Tak například, skoro celý film je laděn do studených barev, převážně modré a zelené, což navozuje (v kombinaci s nábytkem a tapetami typickými pro 60. léta) pocit jakéhosi podvodního art-deca. Dalším zajímavým prvkem také je soundtrack, jehož hlavní téma tu a tam svým basem evokuje zvuk bublin hrnoucích se k hladině. V poslední řadě bych ještě zmínil fakt, že celý film působí dojmem jakési „dospělé pohádky“, která vypráví o krásných a poněkud patetických věcech ve světě temnoty.

Jinými slovy, zajímavost tohoto filmu nepramení ze základní myšlenky, ale z kompletního zpracování daného tématu. Právě všechny tyto detaily kolem, ať už se jedná o němotu hlavní hrdinky, retro prostředí, či světlo a barvy filmu, dělají snímek krásným. Lze tedy říct, že je pro něj daleko důležitější značná práce vykonaná celým realizačním týmem. Zároveň to ale i vypovídá o kvalitě díla, jestliže celé nestojí na jednom konkrétním bodě, ale spíše na celé kompozici.

Z filmu

Závěr

V dnešním globalizovaném světě je pro umělce obtížné se prosadit. O to logičtější se může zdát, že se mnoho lidí snaží přicházet s originálními a novými myšlenkami, či přímo šokujícími a skandálními činnostmi. Avšak jak vidíme na příkladu tohoto filmu, je třeba se ptát, pokud není originalita nyní spíše přežitek a jestli není důležitější spíše snaha, aby byl povedený každý vedlejší aspekt díla, než jeho počáteční impulz.