V předvečer války

Připomínáme si další významnou osmičku našich dějin. 30. září 1938 byla podepsána mnichovská dohoda, některé stigmata, touto dohodou způsobená, se probíjí až do české společnosti 21. století. Byla ČSR konce třicátých let stále demokratickou republikou “masarykova” formátu? Proč je teze “měli jsme se bránit” úplně zcestná?

Politické nebe na zemi

První republiku si často až příliš idealizujeme. V první řadě je potřeba si uvědomit, že ČSR byla dílem převážně jednoho muže: Tomáše Garrigue Masaryka. Čeští vojáci loajálně bojovali v Rakousko-uherských jednotkách až do úplného konce 1. sv. války. Vnitrostátní česká politická scéna v čele s Karlem Kramářem dost dlouho upřednostňovala koncept unie Rakouska-Uherska-Česka. Po smrti Tomáše Masaryka roku 1937 se republika ocitla bez opěry charakterního vůdce a garanta vizí do budoucnosti.

Českému obyvatelstvu se dařilo. Podle pozemkové reformy z roku 1919 získali občané ČSR od státu velké množství obdělavatelné půdy a hospodářských statků. Stát takové velké pozemků získal znárodněním majetku šlechty a církve. Problémem bylo, že Němci žijící na českém území na nabytí znárodněných pozemků neměli nárok. Navíc, drtivá většina pozemků byla odebraná právě šlechtě německé. Loajalitě německého obyvatelstva k nově vzniklému státu nepomohla ani prozatímní vláda, která se skládala jen z českých a slovenských zástupců. Němci, kteří zde odjakživa žili, tak byli zcela bez zastoupení.

Československo se do celosvětové hospodářské krize dostalo až později než okolní státy Evropy. Mezitím, co se Spojené státy ekonomicky zhroutily a v důsledku propukla ve Výmarské republice masivní inflace, Československu se krize důsledkem exportně založené politiky vyhla. Dolehla na nás až v polovině třicátých letech, kdy se situace v zahraničí stabilizovala. To vedlo k tzv. výletům za prací do Třetí Říše a oslabení postavení Československa ve střední Evropě v historicky kritické době.

Korupce a aféry byly v ČSR na denním pořádku – Lihová aféra nebo Pankrácká aféra…

Stavba pohraničního opevnění měla vytvořit pracovní místa pro české obyvatelstvo. Němci se na stavbě (jako nespolehliví) podílet nemohli. Proto jezdívali pracovat do Reichu (Zdroj: ČT24)

I přesto nelze předmnichovskému Československu upírat, že by nebylo ostrovem demokracie ve střední Evropě. Ne nadarmo do Prahy z okolních států utíkali Židé, sociální demokraté, komunisté a nepohodlní umělci.

Všední život, avantgarda

Čas dekonkretizuje. Znalost historie ovlivňuje úsudek.

Pojmeme-li fakt, který slouží spíš jako ospradlňení selhání při obraně vlasti a ne jako důvod a to totiž, že německé vojenské mašinérii bychom nebyli schopni čelit bez pohraničních pevností ani tři dny, existuje zde zcela jednoduchý a pochopitelný důvod, proč se Češi a Slováci záboru území nebránili.

Rostoucí životní úroveň občanů nově vzniklého státu poskytla opíjivý pocit neochvějné, bezplatné demokracie. Československo nemělo žádnou (blízkou) dobyvatelskou historii, žádné kolonie. Proto si pozornost obyvatel zasloužily spíše vnitrostátní záležitosti, než ty zahraniční. Stáří ČSR hrálo také klíčovou roli, důležité totiž je, že si k idee společného Československého státu za dvacet let existování nikdo nestihl udělat přímou vazbu (tj. chyběla mladá generace odkojená myšlenkou ČSR). K neochotě padnout za stát, jenž západní mocnosti opustily, pomohly i tendence Slováků odtrhnout se. 

Ve společnosti zavládl status quo. Nezasahovat, pozorovat, komentovat. Popřípadě se přizpůsobit.

Jan Werich a Jiří Voskovec ve hře Osel a stín, Osvobozené divadlo, 1932 (Zdroj: aktualne.cz)

Rozpolcená společnost, za humny válka

Osvobozené divadlo bylo uzavřeno na podzim roku 1938, tedy ještě před vpádem německých vojsk do zbytku Československa. Druhá republika byla sice okleštěná o pohraniční oblasti, ale volby byly stále demokratické. I tak se do popředí začaly dostávat antisemitické zákony a cenzura podepřená argumentem “ve prospěch zájmů všeho lidu”. Šok, který následoval po mnichovské arbitráži, nastolil v československých zemích podivnou atmosféru. Na jednu stranu existovala snaha uchovat hodnoty demokracie, na druhou stranu převládala idea, že by se po vzoru antického Říma v okamžicích nouze měl nastolit silnější a promptnější režim.

Voskovec a Werich ve svých posledních hrách zvláště zdůrazňovali levé tendence … celým svým souborem jsou orientováni až na hranice komunismu a jejich náměty se většinou obíraly zesměšňováním politiky a úřadů, nezdá se zdejšímu úřadu za vhodné, aby v nynější době, kdy velký národ volá po sjednocení, byla část občanstva, a zvláště mládež, vychovávána v tomto směru.

výnos Zemského úřadu

Pozvolna se česká společnost přerodila. Rozhodnutí nad tímto dilematem nepadlo. 14. března Třetí Říše obsadila zbytek Československa. Poté, co Třetí Říše začala formovat protektorátní zřízení, nemusela ani nějakým drastičtějším způsobem obměňovat loutkovou vládu. Svůj účel dokázalo naplnit dost slibné myšlenkové podhoubí v české politické sféře.

 

Autor: Jakub Kuthan

Jakub Kuthan je student oktávy LŠ. V redakci školního časopisu je od jejího vzniku, tři roky byl šéfredaktorem Jew's News, nyní se stáhl do ústraní. Zabývá se editorskými pracemi a příležitostním přispíváním.

11 komentářů na „V předvečer války“

      1. “Reformy ministra financí Aloise Rašína zachránily roku 1929 Československo před úpadkem do celosvětové hospodářské krize.” Nemůžu si pomoct, ta formulace je divná češtinsky i fakticky. Ale OK, není to můj článek…

  1. Nikdo ČSR před krizí nezachránil. A zachránit nemohl. Dopadla na nás plnou vahou, patřili jsme mezi postiženější státy – logicky – exportně orientovaný stát. Jen, jako na nikoliv středobod dění, s mírným zpožděním. Tedy nástup až cca 1930, vrchol 1933/34.

    1. Dobrý den,
      Exportně orientovaná politika csr je pochopitelně základ. Přesto si ale stojím za tím, že Alois Rašín svými reformami krizi oddálil.

      Cituji ČT24: “V březnu 1919 proto nařídil zavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část peněz nechal zadržet jako nucenou státní půjčku.

      V roce 1922 se rozhodl pro další důležité posilnění koruny, z níž chtěl vytvořit tvrdou měnu, krytou zlatem. Jeho reformy ale začaly přerůstat v katastrofu. S růstem koruny klesala konkurenceschopnost našeho vývozu, podniky se prudce zadlužovaly a rostla nezaměstnanost.

      Rašínova politika sice pomohla podnikům, ale tvrdě dopadla na chudší vrstvy.”

      S pozdravem,
      JK

Napsat komentář