Helena Valíková: Komunismu jsem zpočátku věřila, k rozumu přišel člověk až později

Rozhovor s Helenou Valíkovou jsem měl možnost pořídit  v rámci loňské projektové dílny Jew’s News. Paní Helena Valíková je důchodkyně, která žije v židovském Domově sociální péče Hagibor. Hovořili jsme o jejím životě, o tom, co za strasti jí přinesla 2. světová válka, a o nástupu komunismu.

Rozhovor

Pracovala jste na ministerstvu zahraničí. Mohla byste našim čtenářům nějak přiblížit funkci, kterou jste tam vykonávala?

Nejprve jsem tam pracovala jako taková písařka, následně jako sekretářka šéfa ZEO (zahraniční výbor). Takto jsem pracovala asi jen půl roku, následně mě poslali na velvyslanectví do Kodaně.

Tam jsem dělala snad všechno, byl to malý úřad, dělala jsem to, co bylo třeba.

K žádným větším záležitostem jste se nedostávala?

Patrně ne. Vždy na 1. a 8. května se konala velká recepce, sezval se celý diplomatický sbor. Jelikož se tehdy šetřilo, manželky kolegů vždycky napekly občerstvení, takové sušenky nebo něco… Zkrátka takové pohoštění. Podobná recepce byla i na 28.října. Jinak to byl malý úřad, moc se tam toho neudálo.

V jakých letech jste v Dánsku přesně byla?

Odjela jsem roku 1949 a vrátila se koncem roku 1952.

Vyslali vás ještě někam?

To už ne, ale každý měsíc jsem jezdila na tzv. kurýrku.

Z Prahy jezdil vlakem kurýr s diplomatickými záležitostmi, aby se nemusel zdržovat cestou do Kodaně, čekala jsem na něj v Malmö a dělala takovou spojku mezi Malmö a Kodaní.

Jednou se stalo, že k předání nedošlo, a já na nádraží tvrdla až do noci, byl to průšvih.

Vždycky to dopadlo dobře, až na tenhle případ, kdy dotyčný zaspal a tvrdil, že jsem nebyla na nádraží.

Takže jste kromě Kodaně už nikam na delší dobu vyslaná nebyla?

Ne, kromě Kodaně ne. Pak jsem ještě jeden čas zastupovala paní Švecovou ve Stockholmu.

Tam jsem byla pouze jako záskok, jednalo se asi jen o 14 dní. Byla to ta Skandinávie, takže jsme si vzájemně pomáhali.

Změnilo se nějak ministerstvo zahraničí po vašem návratu z Kodaně?

Změnilo, nejprve byl ministrem Vladimír Klementis. Pak ho odstranili, dokonce byl popraven. Nahradil ho ministr David. Už si přesně nepamatuji proč, ale vím, že se mi na ministerstvu během jeho působení moc nelíbilo. Potkala jsem kolegu od vodohospodářů, který říkal, že potřebují lidi, a já jsem byla otrávená na ministerstvu zahraničí, takže jsem tehdy ráda šla jinam. Nechtěli mě pustit, když už měl člověk nějaké zahraniční zkušenosti, tak si ho drželi. Spousta lidí ale tehdy odešla, odešla jsem také. Dostala jsem se k vodohospodářům, což byli bezvadní lidé, takže jsem až do důchodu byla ve vodním hospodářství. Takhle jsem utekla z ministerstva zahraničí.

Jak vás zasáhla 2. světová válka?

Maminka byla Židovka, zatímco tatínek Árijec. Nicméně oba byli za války zavření.

Tatínek v Bystřici u Benešova a maminka v Terezíně. Pak jsme byli samozřejmě šťastní, když to všechno přežila. Zbytek rodiny z máminy strany válku nepřežil. Za války o mě pečovala tetička, když byli oba rodiče zavření, nikoho kromě ní jsem neměla.

Na život s tetičkou máte dobré vzpomínky?

Dalo by se říct. Bydleli jsme na rohu Spálené ulice a život mi zpestřilo to, že tetička pracovala u pana Adolfa Hoffmeistera, pracovala u něj jako sekretářka občas i jako kuchařka, takže jsme ji podezřívali, že spolu mají víc než jen pracovní poměr. Tehdy to byl slavný literát a karikaturista. Často v tom velkém bytě na rohu Spálené pořádal večírky a byl velice činný v kultuře, mezi hosty byl třeba i Voskovec a Werich nebo Vítězslav Nezval, prostě umělecká esa.

S tetičkou jsem ještě zažila několik náletů na konci války. Potom, co byl nálet na Prahu (5. května), jsme se přesunuli do bytu po rodičích do Počernic, hned nato byl nálet na fabriku Letňanech, Čakovicích a Vysočanech.

Takže jsme to měli z bláta do louže…

Jak jste vnímala nástup komunistů?

No, tak normálně jako se to tenkrát vnímalo. Docela jsme to brali, byli jsme svazáci všichni, a tak jsme tomu fandili. Osvobodili nás Rusové, takže jsme byli na jejich straně. Dokonce jsme se považovali, že jsme takoví pokrokoví. Ale… člověk přišel k rozumu až mnohem později. V té době jsme to zkrátka tak bylo. Byl Československý svaz mládeže (ČSM), a tak jsme to prožívali, 1. máj a všechno, co známe z literatury.

Byla jste režimem později nějak postihnuta?

Ne, nemyslím si, že bych byla nějak postihnuta.

Které události vás vedly k tomu, že jste přišla k rozumu?

Rozhodně to, co se dělo v únoru 48 a po něm.

Moc rád bych vám poděkoval za rozhovor a bude to vše.

Napsat komentář