Ovlivňuje vědecký pokrok naše vnímání strachu?

Horor je dnes, ať už ve filmech nebo v knihách, poměrně populární žánr. Avšak za poslední léta prošel ohromnou proměnou. Pojďme se tedy podívat, jak vypadaly horory dříve a jak jsme došli ke dnešní podobě.

Stručná historie lidského strachu

Strach je jednou ze základních lidských emocí a velice pravděpodobně provází lidstvo už od jeho samotného začátku. V pravěku se lidé schovávali do jeskyní před dravou zvěří, antická společnost měla respekt ze svých božstev a Vikingové se jich přímo dokonce báli. Křesťané se zase báli věčného zatracení v pekle. Ať už zmíníme jakýkoli příklad – a že bychom mohli pokračovat dlouho – lze tu postřehnout jeden zajímavý a opakující se aspekt, a to, že se vždy jednalo o jakousi formu strachu z neznáma. Lidé zkrátka mají, jak se nám ostatně ukazuje i dnes v souvislosti s uprchlickou krizí, jakýsi zabudovaný reflex obávat se toho, co nám není známé nebo to nedokážeme pobrat a vysvětlit.

Abychom se ale dostali k hororové literatuře, musíme odcestovat v čase trochu dopředu, až do doby, kdy začíná psát autor Edgar Allan Poe, člověk všeobecně brán za zakladatele hororu, jak ho dnes známe, tedy první půlky 19. století. Ten totiž ve svých příbězích projevuje temnotu doby, avšak ve spojitosti s živly, které jsou našemu smýšlení vzdálené – například zlý kocour nebo ponoukající havran.

Zdroj: Howard Phillips Lovecraft – Wikipedie
Howard Phillips Lovecraft

Je to pak jen o čtyři desítky let později, když se tvorbou Poea a dalších inspiruje mladičký Howard Phillips Lovecraft a posune celý žánr do naprosto nových rozměrů. Přestože Lovecraft nebyl za svého života příliš populární, jeho tvorba v pozdějších letech ovlivnila kruhy spisovatelů, kteří jsou dnes žánrově zařazováni jako autoři píšící „lovecraftovské horory“. Proč je ale pro naše téma Lovecraft tak zásadní? Protože jako první přímo popisuje kosmický teror a síly ve vesmíru, které jsou pro nás příliš nepochopitelné, než abychom měli možnost z nich nemít strach.

“Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach a nejstarší a nejsilnější podobou strachu je strach z neznáma.”

Howard Phillips Lovecraft

Mějme na paměti, že jakkoli nadále Lovecraft ovlivňoval spisovatele, už jen samotná síla hororových příběhů slábla. Nacházíme se právě v období 20. – 50. let, během nichž se temnota v literatuře (a relativně nově i ve filmové tvorbě) přesouvá spíš do thrillerů a noir detektivek. Tak to je ještě nějakou dobu po tom, až do časů, kdy přijde muž jménem Stephen King, jehož texty ovlivňují horory až dodnes, ale o něm až později.

Vyzobrazení Lovecrafta v typickém stylu lovecraftovského hororu

Potenciální spojitost mezi hororem a vědeckým pokrokem

Je třeba si uvědomit, že 19. století – a především pak jeho druhá půlka – bylo neskutečně hojné na vědecké objevy; jedná se o dobu, ve které lidé začínají chápat daleko víc svět kolem sebe, jak co funguje, ale především díky tomuto historickému jevu vyvstává otázka, jestli existuje vůbec nějaké neznámo nebo božstvo, kterého by se lidé měli bát.

Lovecraftovský horor na to má však poměrně jednoduchou odpověď – místo aby šel v jeho příbězích strach z něčeho, čemu už lidé rozumí, mluví o věcech na místech, která doposud lidé neprozkoumali; v jedné povídce popisuje hrůzy skrývající se v dálkách vesmírných rozměrů, jinde představuje děs, který je již stovky let uzavřen pod zemí a v jeho nejslavnější novele hovoří o stvoření Cthulhu, které spí už odedávna na dně moře a čeká na den, kdy přijde čas se probudit.

To je ale nadruhou stranu pravděpodobně i důvod, proč posléze začaly lovecraftovské horory ztrácet na síle a (ačkoli pro mne vždy budou těmi nejděsivějšími příběhy, které jsem kdy četl) proč v lidech přestaly vyvolávat strach. Lidé zkrátka možná přestali mít strach i z věcí takto vzdálených, pročež se začali bát sami sebe a zrůdností, jichž se mohou dopustit.

Je ale možné, že jde náš strach z neznáma  bezprostředně ruku v ruce s vědeckým postupem? Právě na to nám snad může odpovědět příklad Stephena Kinga.

Stephen King a zmrtvýchvstání hororu

King je dnes znám jako otec postmoderního hororu, především pak pro knihy jako jsou It, Shining nebo pak něco, co je většinu času trochu jiným šálkem čaje, knižní série Dark Tower. Jak se ale povedlo tomuto člověku vzkřísit žánr, který již značnou dobu přežíval pouze v kruzích zapálených spisovatelů a jejich studentů?

Přestože Kingův přístup se od toho lovecraftovského značně liší, dlužno říct, že za něco mu přece jen vděčí, a to za myšlenku strachu z neznáma; v knihách stále popisuje stvoření z dalekého vesmíru nebo síly z jiných dimenzí. Ale tato informace nám sem trochu nesedí, když vezmeme v potaz, že přesně toho se lidé přestávali bát.

Pravda je taková, že si Stephen King bere inspiraci ještě jinde – z dobového realismu a především z textů Edgara Allana Poea. King zkrátka rozumí tomu, že nyní lidé již nemají strach ze vzdálených entit, ale z něčeho, co je jim velice blízké, ale zároveň to z nějakého důvodu nechápou. Vesmírná entita tak náhle získává podobu klauna, zlo jiné dimenze je uhnízděno v hlavě otce, který se následkem pokouší pozabíjet svou rodinu, a podobně… Zašel bych možná až tak daleko, že řeknu, že Kingovi svět může vděčit i za stereotyp strašidla schovávajícího se pod postelí.

Zdroj: https://www.google.cz/url?sa=i&source=images&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwi4ltmY77reAhXRI1AKHeAMBJoQjhx6BAgBEAM&url=https%3A%2F%2Fwww.radioformula.com.mx%2Fnotas.asp%3FIdn%3D744073%26idFC%3D2018%26src%3Dsdkpreparse&psig=AOvVaw3jaz3cjaCnV11w0k3UJ7Q3&ust=1541425381562210
Pennywise z Kingova hororu It

Jinými slovy, v době, kdy je obtížnější něčemu věřit, než kdykoli dříve v historii, se horor o nadpřirozených bytostech skoro nikdy nemůže vyhnout skepticismu. A v tuto chvíli zkrátka musíme hledat buď něco, co vnímáme jako bezprostředně blízké, nebo nepsat o nadpřirozenu, ale o lidech samotných.

Důvěra – teorie o postmoderním hororu

Jak jsem již zmiňoval, Kingovi vděčíme za mnoho hororových tropů, které se používají dodnes (a pravděpodobně ještě nějakou dobu budou). Když už se ale bavíme o hororech dneška, je zde ještě jedna věc, která stojí za zmínku.

Dnes je horor jako filmový žánr jeden z nejpopulárnějších, ačkoli ne vždy kvalitních. Vidíme u něj ale přímou návaznost na Kingovu tvorbu, a to v onom aspektu blízkosti předmětu strachu. Místo dalekých děsů a tvorů mimo naši představivost dnes vidíme na plátně spíše něco, co přirozeně považujeme za nevinné, jak si nasazuje tvář monstra. Mluvím zde například o panenkách, jeptišce, ba dokonce i o klaunovi, o němž píše již King.

Zdroje:
1) https://www.google.cz/url?sa=i&source=images&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjmy_mf8rreAhUKbFAKHXEODu0Qjhx6BAgBEAM&url=https%3A%2F%2Fwww.horrornewsnetwork.net%2Fnew-line-moves-nun-september%2F&psig=AOvVaw2hlcHq0vVzTIk7BMzy5Pjz&ust=1541426209669686
2) https://www.google.cz/url?sa=i&source=images&cd=&cad=rja&uact=8&ved=2ahUKEwjy8Zut8rreAhUOLFAKHVDTCg4Qjhx6BAgBEAM&url=https%3A%2F%2Ftwitter.com%2Fannabellemovie&psig=AOvVaw2JOtkSuO45AI3eXiLhTcYi&ust=1541426188688848
Nalevo jeptiška z hororu the Nun a napravo panenka Annabelle

Rád bych zde ještě ale na konec vznesl otázku, zda můžeme na základě těchto nabytých informací alespoň částečně předurčit, kam se bude horor vyvíjet dál. Já sám předpokládal, že ne, dokud jsem nenadnesl toto téma v nedávné konverzaci.

Došli jsme k závěru, že se nyní věda dost možná stane tím, co nás bude děsit. To proto, že je teď na takové úrovni, že jí už mnoho lidí přestává rozumět – umělé inteligence za posledních pár let udělaly neuvěřitelný pokrok a stroje jsou složitější a složitější. Kdo by se tak nebál něčeho, co jsme vytvořili, ale vlastně se to pro nás stává novým – a do jisté míry i nadpřirozeným – neznámem?

Napsat komentář