Potemělá architektura definovaná světlem

Naše oči jsou stvořeny tak, aby rozpoznávaly tvary, od kterých se odráží světlo. Samotné objekty proto nikdy nespatříme, můžeme uvidět jen světlo. Z toho důvodu je světlo v našem životě klíčově důležité; promítá se do plánů architektů, kteří se zamýšlejí nad správným umístěním a nasvícením staveb.

Vyvstalé modernistické idey říjnové revoluce

Mezi opomenutá fakta často až příliš ostrakizované ruské historie patří neobyčejně mohutný nával intelektuálů, umělců, humanitárních teoretiků a myslitelů z celého světa krátce po vyústění říjnové revoluce. Hledali zde, především v Petrohradě a Moskvě, sociální jistoty a liberální postoje garantované bolševickou vládou. Realistický manifest, jenž vydali roku 1917 sochaři Antoin Pevsner s Naumem Gabem, ve svých myšlenkách daleko předčil teze svých evropských současníků. Takřka pět let před vydáním manifestu funkcionalismu v něm zformulovali tytéž tvrzení. Zdůrazňovali krásu surové hmoty, odhalenou funkčnost, účelnost bez nepotřebných zdobností. Pokrok v technologii. Eleganci strohé jednoduchosti. Svůj architektonický směr nazvali “konstruktivismus.”

Ve stavebnictví se začaly uplatňovat sériové, továrensky vyráběné předměty; podle nových hospodářských potřeb byly vytvořeny prvky detailů i prvky celku. Znamená to revoluci v metodách i podnikání.

Le Corbusier-Saugnie

Sovětský svaz tuto moderní vizi ubírání architektury přijal za svou. Sliboval si od ní uznání západní společnosti. Jelikož ale kladl až příliš velký důraz na to, aby vzniklé stavby reprezentovaly stát jako moderní, průkopnickou a pokrokovou společnost, často se stávalo, že jejich velikost či umístění nebylo zrovna nejšťastnější. Výsledné stavby, které se zpravidla kvůli častým neshodám nad novými postupy dostavěly pozdě, působily komicky.

Cesta k sorele

Moderní díla byla v konzervativním Rusku těžko přijímána. Už jenom kvůli jejich krátké životnosti, jež nedosahovala původních očekávání. Ačkoli autoři právem namítali, že se nový směr ve stavebnictví momentálně nachází v experimentální fázi vývoje, nakonec se rozhodlo upustit od následování trendových ismů inteligence. Pozvolna se začaly utvářet dva hlavní umělecké proudy východního bloku: nejdříve sorela a poté převzatý brutalismus.

Sorela navazovala na vnějškový odkaz předešlých stylů a směrů. Využívala moderní technologické vymoženosti, vytvářela panorama kompromisu mezi historickým atavismem a lidovým pokrokem. Vyobrazovala prosté lidové motivy, idealizace života a především vynášela ojedinělé národní rysy a úspěchy.

Socialistický realismus cílil na “praktičtější jedince”, proto je sorela v jistém slova smyslu všudypřítomná i v dnešní tvorbě ruských inženýrů.

Titova národnostně roztříštěná a tím pádem temperamentní Jugoslávie se ale vydala jinou cestou. Společný kulturní základ, ze kterého by si mohla sorela půjčovat národotvorné motivy, neexistoval. A jelikož výstavba budovy, která by na jednu stranu odkazovala na tradice jedné etnické skupiny ale na druhou stranu přehlížela tradice druhé skupiny, mohla vyvolat nepokoje, výstavba pompézních monumentů a památníků se přemístila z ostře sledovaných měst na bezprizorný venkov. Hlavním tématem památníků byl na první pohled neutrální, společný “boj proti fašismu.” I tato tématika ale rozdmýchávala nevraživost. Už jen kvůli tomu, že ne každý v Jugoslávii bojoval za tu stejnou stranu.

Brutalismus se oproti tomu vyvinul v evropské modernistické skupině CIAM (Congrès International d’Architecture Moderne), kterou založil Le Corbusier. Na desátém sjezdu vystoupila skupina Team X složená z mladých architektů, která se ostře ohradila vůči pozůstalému skeletu Le Corbusierova funkcionalismu. Vadila jim právě absence přítomnosti lidského rozměru mezi nalitými bloky funkcionalistického betonu. Funkcionalismus a ostatní směry na něj navazující se podle nich odchýlily z původního kurzu, který směřoval k pocitu schované komplexnosti, obsáhlosti a důmyslnosti v jednoduchosti, ve vyumělkovanou pohledovou bezbřehost, která nerespektuje své okolí. Na základě této kritiky se CIAM rozpadl, k dalšímu sjezdu architektů pod vedením s Le Corbusierém nedošlo.

Kritikou modernismu se zabývají i architekti Robert Venturi a Aldo Rossi. Ve svých tezích dospěli k nové koncepci postmodernismu. Více o jejich badání si můžete přečíst ve článku Rossi & Venturi: Revolta proti pravým úhlům.

Odvaha totality

Brutalismus je spojován především s pojetím architektury východního bloku. Je ironické, že myšlenkám, které byly v západním světě zavrženy pro svou neuskutečnitelnost a nepoddajnost, se podařilo prosadit právě ve striktně uzavřeném východním bloku. Sorela cílící na tradici tím získala oponenta. Brutalismus, který upoutával pohledovým betonem, prefabrikáty a vyšňořeným kosmickým espritem, se dostával čím dál více do popředí.

Dnes, po pádu železné opony se na objekty vystavěné v období 1965-89 díváme všemožně. Rozpačitý pohled našich rodičů a prarodičů na hrubý a drolící se beton vynáší na povrch zašlé vzpomínky. Vzpomínky, které připomínají nezahojená stigmata pozůstalá z nesvobodné doby a které oživují okamžiky v našich životech, na již nyní nejsme hrdí. Díky těmto projekcím se architektura brutalismu v postsovětských zemích pyšní možná největším živoucím (ač latentně živoucím) odkazem.

Přesto je nutné si připomínat jednu věc. Díla, která byla vytvořena během éry komunismu, jsou nezopakovatelná. Jen těžko by se v dnešním demokratickém prostředí našla vůle k stavbě tak neekonomických, inženýrsky složitých konstruktů, jako tehdy. Z hospodářského systému, kterému ne za každou cenu poroučí racio, proto může zplodit historické unikáty.

Diskuzi otevírá až polistopadová generace. A oprávněně se ptá: Doopravdy si tyto ambiciózní stavby minulého století nezaslouží náš obdiv? V čem spočívá jejich kvalita, kde je účel, a co onen půvabný kosmický dekor?

Thermal je pro mě referenčním bodem, od něhož mohu jednoznačně odvíjet proměny svého vztahu k architektuře 60. – 80. let. Nemám ve zvyku měnit názory, ale přiznávám – když jsem před skoro dvaceti lety poprvé přijel na karlovarský filmový festival, byla to pro mě „krabice z dob normalizace.“ Až postupně jsem začal víc a víc chápat. Myslím, že i velká část naší společnosti už snad – díky bohu – překonala zbytečně politické posuzování architektury té doby a začala ji vnímat jinýma očima. Já osobně dnes považuji Thermal za zcela unikátní příklad umělecké i technologické vyspělosti českých architektů, o to cennější, že je z doby, jež naopak přála typizaci, unifikaci, nevýlučnosti. Thermal je solitér, který přežije i developerskou banalizaci, stírající stopy onoho geniálního gesamkunstwerku, v němž se exteriér a interiér vzájemně prolínají, banalizaci, jež programově popírá prvky, svědčící o výjimečnosti i tehdejší české řemeslné kultury. Síla kvality díla Věry a Vladimíra Machoninových se ale popřít ani porazit nedá, o tom jsem přesvědčen.

Vladimir 518

Autor: Jakub Kuthan

Jakub Kuthan je student oktávy LŠ. V redakci školního časopisu je od jejího vzniku, tři roky byl šéfredaktorem Jew's News, nyní se stáhl do ústraní. Zabývá se editorskými pracemi a příležitostním přispíváním.

Napsat komentář